Kuchyň byla provoněná skořicí a kardamonem, v krbu praskal oheň a z rádia tiše vyhrávala muzika plná poklidnejch tónů, který mě dostávaly zpátky do dětství. V týhle podivný stresující době to bylo jako pohlazení po duši. Vánoce už pro mě sice dávno neměly takový kouzlo jako kdysi, ale pořád jsem pro ně měla v srdci slabý místečko.

„Marlenko, drahoušku, podáš mi to perníkové koření? Je na pravé poličce nad–"

„Nad dřezem. Já vím, Mio," usmála jsem se a natáhla se pro skleněnou nádobku s omamně vonící směsí, kterou jsem jí položila vedle pracovní plochy. „Potřebuješ ještě něco? Ráda pomůžu. Odcházet budeme stejně až tak za hodinu."

„Ne, to je v pořádku, holčičko." S mateřskou něžností mě pohladila po tváři a pečlivě mi upravila jednu natočenou loknu, která neustále neposedně vypadávala zpoza ucha. „Nemůžu uvěřit, jaká z tebe vyrostla nádherná ženská. To snad ani není možné, že Batyldo?"

Obrátila se na mou adoptivní babičku, která seděla u jídelního stolu, posrkávala horkou kávu a s úsměvem si pobrukovala s tóny linoucími se z rádia. Přísahala bych, že od doby, kdy jsme se poznaly, Batylda nezestárla ani o jeden jedinej den. Pořád byla čilá a měla svou nezaměnitelnou jiskru v oku.

Jednou bych chtěla bejt jako ona – teda, v případě, že bych nebyla mrtvá, samozřejmě.

„Je krásná po mamince," usmála se Batylda. „A navíc je to naše holčička, vždycky bude ta nejúžasnější na světě."

Za ty slova jsem na Eufemiinu tvář věnovala jeden letmej polibek, kterej jsem doplnila vřelým objetím. To samý jsem vzápětí zopakovala i s Batyldou. Byla jsem jim neuvěřitelně vděčná. Za všechno. Obě v mým životě znamenaly tak moc, že by to slovama snad ani nešlo vyjádřit.

„Mám vás obě hrozně moc ráda, víte to? Bez vás by snad svátky ani nebyly svátkama."

„Lene?!" ozval se nad schodama Jamesův hlas a já si krátce povzdechla.

„Práce volá," protočila jsem oči, „musím z něj udělat uhlazenýho gentlemana, takže mi držte všechny palce, co máte. Budu to potřebovat."

Mia se zvonivě zasmála a jemně zavrtěla hlavou. „Hlavně mu udělej něco s těmi jeho vlasy, ať nám neudělá ostudu. Jinak ale nemám strach. Jestli z něj někdo dokáže udělat kavalíra, budeš to určitě ty."

Krátce jsme se střetly pohledy a její úsměv mírně pohasl. Nejspíš zahlídla v mejch očích něco, co jsem se ze všech sil pokoušela skrejt. Tu vtíravou bolest, která pořád zůstávala hluboko pod povrchem a ani čas ji nedokázal otupit. Myšlenka na skutečnost, že James už dlouho nebyl jenom můj, a že už nikdy ani nebude. Ani to mi ale nezabránilo Eufemii s Fleamontem vnímat jako svou rodinu a tou i navždycky zůstanou.

Vyběhla jsem po schodech nahoru a rovnou vlítla k Jamesovi do pokoje. Stál před zrcadlem, v ruce měl hřeben a tvářil se jako malý dítě, kterýmu seberete jeho nejoblíbenější hračku. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Bylo mi totiž jasný, že by se hned urazil.

„Nemůžeme tam prostě jít bez přílišného zkrášlování? Je to hloupost," zabručel nespokojeně. Prsty si projel vlasy a zanechal je ještě rozcuchanější než doteď.

„Jako myslíš, že bysme šli na košťata?" zazubila jsem se. „Jak jistě víš, já mám košťata ráda, ale do týhle společnosti se to prostě nehodí, Paroháči. Stejně jako tahle kravata."

Sklonil hlavu a dlaní nadzvedl červeno zlatou křiklavou kravatu, kterou se tu nejspíš už nějakou dobu pokoušel uvázat. „Co je na ní špatného? Je to kolejní kravata."

„No právě," protočila jsem oči, „jdeme získat nějaký informace a potřebujeme, aby s náma lidi mluvili. Nemůžeš se tam promenádovat a všem dávat najevo – já jsem Nebelvír, kdo je víc. Najdeme ti něco neutrálního."

Otočila jsem se k jeho skříni a začala se probírat oblečením, který tam měl. Rozhodně ho neměl málo. Jako jediný dítko byl v tomhle ohledu dost rozmazlovanej, ale pořádně oblíkat se nenaučil nikdy.

„Co je na tom špatného? Říkalas, že i ty budeš mít červené šaty."

Nechávala jsem mezi prstama prokluzovat jednu kravatu za druhou a zvažovala, která bude ta nejvhodnější. „Jo, ale červená je na ženských sexy, to je něco jinýho." Něco za mejma zádama zamumlala, ale jednotlivý slova ke mně nedolehly, což bylo nejspíš dobře. Určitě to nebylo nic milýho. To už jsem ale v ruce vítězoslavně držela kravatu v hřejivě čokoládový barvě, kterou jsem mu s úsměvem přehodila kolem krku a pečlivě uvázala. „Perfektní! Ladí ti k očím. A teď mi ukaž ty vlasy, Vrabčáku."

Zatlačila jsem mu na ramena a posadila ho na židli, abych na něj líp dosáhla. Pak už přišla ke slovu Rychlopomáda, která dokázala zázraky na počkání. Nabrala jsem si na prsty pořádnou dávku a jemně mu zajela do vlasů. Užívala jsem si to aroma pryskyřice, který jsem naprosto zbožňovala. Vůně Rychlopomády pro mě byla něčím naprosto výjimečným. Pečlivě jsem mu upravovala pramínek po pramínku, takže se mi jeho vrabčí hnízdo pod rukama brzo změnilo na účes, kde měl každej vlas svoje místo a rozhodně netrčel tam, kam se mu zrovna zachtělo.

„Tak," usmála jsem se, „teď jsi parádní štramák a já jsem učiněná čarodějka."

„Vážně? Jak jsi mi to mohla celé ty roky tajit!" vyhrkl hlasitě, až si za to ode mě vysloužil pořádnou ránu do ramene. „Au. Jsi krutá."

„Zasloužíš si to. Mám teď kvůli tobě sotva půl hodiny na přípravu, takže já si zabírám koupelnu a ty se pokus nehrabat si do vlasů, je ti to jasný?!"

„Jasně, neměj péči!"

Povytáhla jsem obočí, ale radši nic dalšího neřekla. Místo toho jsem zakotvila v koupelně, kde jsem na sebe natáhla přiléhavý rudý šaty s rozparkem až do půlky stehna, samodržící punčochy a páskový sandálky na vysokým podpatku. Musela jsem vypadat k světu, jestli jsem chtěla získat aspoň nějakou užitečnou informaci. A z mý zkušenosti se chlapům při pohledu na pěknou ženskou nerozvazovaly jenom kalhoty, ale i jazyky. Pak už stačilo jenom zvýraznit oči, obkroužit rty vyzývavou červenou rtěnkou a dodělat poslední úpravy vlasů.

„Tak dělej, Paroháči," zavolala jsem od paty schodiště. „Nesmíme přijít pozdě. Odmítám přijít o welcome drink."

„No jó, už jdu," protáhnul znuděně, ale dál už se pobízet nenechal. Seběhl pár schodů, načež zastavil a zadíval se na moje šaty. „Počkej, v tomhle jdeš?"

„Jo," pokrčila jsem ramenama a sebrala si ze stolku psaníčko, „něco se ti na tom snad nezdá?"

Odkašlal si. „Mám na tebe dávat pozor. V tomhle to půjde špatně. Ale já to samozřejmě zvládnu," dodal, když zachytil můj otrávenej pohled. „Tak pojď. Vyrazíme."

Chytila jsem se nabídnutýho rámě a James nás hned vzápětí přenesl na místo oslavy, která se konala v kongresové hale, spadající pod ministerstvo kouzel. Obvykle se tu scházela bohatá smetánka – politici, podnikatelé, investoři a jiný zvířata. Pořádali plesy, popíjeli drahý pití a vzájemně se plácali po ramenech a utvrzovali se v tom, že jsou prostě nejlepší. Rozhodně to nebylo místo, na který bych vyrazila dobrovolně, ale tenkrát jsem tam byla čistě pracovně, jelikož si to Řád přál.

Oslavu pořádala Celestýna Warbecková na počest svý nově vydaný desky a kromě kolegů z hudební a divadelní branže sezvala taky významný představitele kouzelnický společnosti. Právě proto přistála jedna pozvánka i ve schránce Potterovejch. Původně byla sice mířená přímo na Fleamonta, ale ten se na Brumbálovo naléhání místo sebe rozhodl vyslat syna.

Další otázkou bylo, koho vyslat jako jeho doprovod. Ač byla Evanska zřejmou volbou, byla zavrhnuta z pochopitelnejch důvodů – pokud jsme chtěli získat co nejvíc informací, čistokrevnej původ byl v týhle společnosti velkou devizou. To ze seznamu vyškrtlo i Dorcas, takže jsem zbejvala já s Alicí.

No a jen tak mezi náma – i slepej musel vědět, kterou z nás v tomhle případě vybrat.

„Hm, tak tohle je jiná snobárna," zamumlala jsem, když mi týpek u vchodu sundal kabátek a nabídnul nějaký luxusní šampíčko v broušený sklenici. Zvedla jsem si ji vejš a chvíli sledovala honící se bublinky, než jsem si opatrně usrkla. „Wow, to si nechám líbit."

„Přišli jsme za prací, ne za zábavou," zamumlal mi James do ucha.

Zdál se mi trochu nervózní, za což asi mohlo to jeho nezvyklý vzezření a upravený vlasy. Prostě nebyl ve svý kůži, jinak by s ním byla mnohem větší sranda. Tohle byl trochu pruda.

„Měl by ses naučit, že práce a zábava se navzájem nevylučujou, drahoušku," uculila jsem se na něj, na dva loky dopila svý šampaňský a vydala se do davu lidí sbírat kontakty. Stejně jsme tu nemohli trávit čas spolu; potřebovali jsme pokrejt co největší radius a promluvit si s co nejvíc lidma. Večer byl krátkej a kouzelníků bylo hodně na to, abychom se zbytečně zdržovali.

Ve skutečnosti to byla mnohem větší zábava, než jsem čekala. Skoro jsem zapomněla, že jsem tu pracovně. Dostala jsem možnost mluvit s lidma, o kterejch jsem si doteď jenom četla v Týdeníku čarodějek. Drakoj La O'Vita Hope, mladej divadelní herec a režisér, se mnou protancoval dvě písničky a já jen těžko potlačila chuť pozvat ho na vycházku do místních zahrad. Aurelio Moricci, nejslavnější evropskej módní návrhář, mě dokonce pozval na skleničku a nabízel mi místo modelky v jeho firmě.

Sakra, jak já to chtěla přijmout.

Možná jsem měla, ale znáte to – jak říkají mudlové – pozdě bycha honiti. Zajímalo by mě kdo to vlastně byl ten pan Bych a proč ho chtěl vůbec někdo honit.

Těsně před půlnocí jsme se s Jamesem potkali přímo uprostřed tanečního parketu. Očekávalo se nějaký extra super představení, který nám měla Celestýna předvíst na jevišti. Mě to teda bylo úplně volný, já k smrti nesnášela ty její patetický songy o bublajících kotlících a lásce na věky věků, ale zároveň to znamenalo, že si nás nikdo nebude všímat a my si tak budeme moct v klidu popovídat. Všechno zlý je pro něco dobrý.

Z toho super překvápka se samozřejmě vyklubala nějaká přiblblá sbírka novejch slaďáků, který zněly skoro stejně jako ty starý slaďáky. Ach, jak originální. Na pódiu za ní bublaly růžový kotlíky, ze kterejch se valila pára, a většina návštěvníků z toho byla vlhká až ke kotníkům.

„Zjistila jsi něco užitečnýho?" zašeptal mi Jamie do ucha, když si mě při tanci přivinul co nejblíž k tělu, aby nás nikdo neslyšel.

Celá jsem se napjala. Takhle blízko jsme u sebe nebyli od našeho rozchodu před dvěma rokama a na mě přitom jeho vůně působila pořád úplně stejně. Snažila jsem se myslet na Reguluse, se kterým jsme se pořád potají vídali, jenže Reg nebyl James a nikdy nebude. Stejně jako já nikdy nebudu Dorcas.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a teprve potom mu ovinula ruce kolem krku. „Kromě spousty nechutnejch návrhů jsem zjistila, že Barnabáš Cuffe se prej poslední dobou chová dost zvláštně. Myslím, že by mohl bejt pod vlivem kletby Imperius. Nebo je to prostě jenom debil, těžko soudit."

„Takže myslíš, že by mohli mít pod palcem už i Denního věštce?"

„Rozhodně je to možný. Taky jsem se nějakou dobu bavila s Corbanem Yaxleym. Z toho chlapa mám fakt husí kůži. Je slizkej a dost radikální, rozhodně bych si k němu napsala velkej otazník."

„Můžeme ho přesunout na seznam podezřelých," kejvnul a krátce se rozhlídnul, než se mi zase opřel tváří o vlasy, aby měl blízko k uchu. „Taky jsem byl blízko jedné skupinky muzikantů, kteří se bavili o Černé hodince."

„Cože?" Odtáhla jsem se tak, abych mu viděla do očí, protože tohle byla informace, co mě dost zaujala. Pořád to bylo naproti mýmu bytu, takže se to asi dalo pochopit. „Co o ní říkali?"

„Pokud jsem správně pochopil ty narážky, tak je to něco jako vlčí doupě, a podle všeho tam prodávají všelijaké podpultové lektvary a směsi, co jen tak nikde neseženeš. Leda tak na Obrtlé, ale určitě dráž."

„Páni," vydechla jsem, „žiju naproti dealerskýmu baru a doteď jsem to netušila? Tak to je psycho!"

„Hlavně tam nechoď, jasné?!" zamračil se. „Jestli má to místo vážně co dělat s vlkodlaky, probereme to s Remusem. Mohl by zjistit víc."

„Hm. Remus slízne všechnu srandu, a to se ani bavit pořádně neumí."

„Chceš říct, že se teď nebavíš?"

„Ale jóó," protáhla jsem, „ale vždycky by to mohlo bejt lepší. Víš jak."

„To nevím, ale zato vím, že nás sleduje Agnes Macnairová," zašeptal. „A navíc vypadá, že jde k nám, takže tiše."

„Ale, ale, koho to tu nemáme," usmála se kudrnatá zrzka, která k nám přešla se skleničkou skřítčího vína v ruce. V Bradavicích chodila o dva ročníky vejš, takže měla tu čest zažít náš románek, což se nám momentálně vůbec nehodilo. „Slyšela jsem, že vy dva spolu už nějakou dobu netokáte. Nečekala jsem, že vás tu uvidím spolu."

„To víš, Agnes," pousmál se James a jemně sevřel můj pas. Bylo to nervozitou, ale na druhou stranu to působilo vcelku přirozeně, tak jsem se mu rozhodla zatím neházet záchranný lano. „Stará láska nerezaví."

„Zdá se, že jsi konečně dostal rozum. Naředit Potterovskou krev tou mudlovskou by bylo prakticky rouhání. Tady McKinnonová sice taky není zrovna ideál, ale lepší čistokrevná běhna než malá mudlovská šmejdka."

Pevně jsem sevřela Jamesovu ruku. Věděla jsem, že v tuhle chvíli neměl daleko k výbuchu, a abych pravdu řekla, cejtila jsem se dost podobně. Evanska sice nebyla moje favoritka, ale rozhodně jsem nebyla oukej s tím, aby ji někdo nazýval mudlovskou šmejdkou. A Jamie s tím nebyl v pohodě ani trochu. Musela jsem ho předběhnout, než mu rupne ve škebli a udělá scénu. To jsme si teď nemohli dovolit.

„Moc si vážíme toho, že z nás máš radost," odpověděla jsem jí a vykouzlila na rtech úsměv, za kterým se skrejvaly litry a litry jedu. Ten jsem ještě doplnila letmým polibkem, kterej jsem věnovala Jamesovi na tvář. „Viď, zlato? A co ty, Agnes? Jste s Owenem pořád spolu?"

Zaskočila jsem ji. Nejspíš nečekala, že se místo obrany začnu vyptávat na její život a vztahy, takže to nakonec byla ona, kdo zařadil zpátečku a rozhodl se, že nemá smysl se v tom dál vrtat.

„Jsme," kejvla zaraženě. „Díky za optání. No, ráda jsem vás viděla. Půjdu... pozdravit další lidi."

Otočila se na podpatku a s bradou nahoru odkráčela do davu. Já naklonila hlavu a zadívala se na Jamese, kterej měl ještě pořád zaťatou čelist, ale už se očividně trochu uklidňoval. „V pohodě, Paroháči?"

„Jo," vydechl. „Díky tobě. Jsi fakt ďábel, Lene. Možná je čas vyrazit, co říkáš? Myslím, že už víme dost."

„Souhlas."

A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Ruku v ruce – kvůli přípradnejm čumilům – jsme vyšli před budovu kongresu a z postranní uličky se přemístili rovnou na Potterovic zahradu. Tam jsme zůstali mlčky stát pod temnou oblohou a pomalu zpracovávali informace, co jsme dneska získali.

„Nechceš..." nadechl se James. Hlavou pokynul k domku na stromě a rukou si promnul zátylek. „Však víš, je to tradice. Budou Vánoce."

„Ráda, Vrabčáku."

Zula jsem si sandálky a jen tak bosa se rozběhla přes zasněženou zahradu směrem k domku na stromě. Jamieho jsem tím zaskočila tak moc, že za mnou notnou chvíli zaostával. Chytil mě ale těsně před žebříkem a bez sebemenšího slitování povalil do hluboký závěje. Než jsem se z ní vyhrabala, už byl nahoře a vesele se na mě zubil z větví stromů.

„Tak co ti tak trvá, Lene?"

„Pořád stejnej podrazák!" prskla jsem. Jen s velkou námahou jsem se vyhrabala ze sněhu a totálně zmrzlá a s drkotajícíma zubama se vyškrábala do domku. Tam jsem se rozvalila na chlupatej koberec a pokoušela se zkrotit divoký cvakání čelisti. „Dostanu kvůli tobě zápal plic a až umřu, budu tě chodit strašit!"

„Zase přehráváš," zasmál se a mávnutím hůlky mi vysušil oblečení. Stejně tak se postaral o klima v místnosti a nakonec pustil i gramofon, bez kterýho už jsem si svátky snad ani neuměla představit. „Svatá Morgano, ani nevíš, jak mi tohle loni chybělo."

„Jo, mě taky. Bez toho to prostě nebyly Vánoce."

S úsměvem jsem se zapřela na loktech a posunula se ke dřevěný zdi domku, o kterou jsem se opřela. Rozlilo se mezi náma příjemný ticho vyplněný zpěvem Franka Sintary, kterej k nám prostě tak nějak patřil. I přes tu pohodu ke mně ale přicházely otázky, kterejch jsem se prostě nedokázala zbavit. Byly tak moc vtíravý, že jsem je ze sebe nakonec prostě musela vypustit.

„Jamesi?"

„Hm?" Obrátil na mě pohled svejch čokoládovejch očí a já si musela tiše povzdechnout. Vlasy už měl zase rozčepejřený a tvářil se neskutečně spokojeně. Snad vážně byl.

„Vzal jsi ji sem někdy? Však víš... Lily."

Ze rtů mu krátce zmizel úsměv, když si zuby přejel přes spodní ret a pohled zabodnul někam za mě. Tenkrát jsem si nevšimla, že upřeně sledoval iniciály, navždycky vyrytý do zdi našeho dřevěnýho království. Vzpomínku na náš úplně první polibek, kterej byl prostě výjimečnej.

„Ne," přiznal nakonec. „Ať bylo, co bylo... tohle je naše místo, Lene. Jenom naše."

„Dobře," pousmála jsem se. „Díky, Jamie. Díky, že... já nevím... asi za to, že prostě seš."

„Lene?"

"Ano?"

„Já...," zaváhal, ale přesto ze sebe dostal, co měl na srdci. Občas si přeju, aby to neudělal, ale už to nezměním. „Přemýšlel jsem, že... že bych požádal Lily o ruku. Chtěl jsem... chtěl jsem vědět, co si o tom myslíš. Měl bych to udělat?"

Tohle bylo po celým dnešním večeru jako dýka, naprosto přesně zaražená rovnou do mýho srdce. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Chtěla jsem v tu chvíli spoustu věcí – řvát, brečet, rozbít pár věcí, opít se – ale neudělala jsem žádnou z nich. Jen jsem tam tak seděla a sledovala ho, jako kdyby se mě to snad ani netýkalo.

Nedošlo mi, že ten dotaz v sobě skrýval jasnou otázku. Prostě jsem to nepoznala. Dal mi šanci přiznat, že ho pořád miluju víc než cokoliv na světě, a já to jen tak zahodila. Nevím, co bych udělala, kdybych to tenkrát pochopila, ale doteď si vyčítám, že jsem se o tu možnost svou vlastní hloupostí připravila.

„Jamie...," dostala jsem ze sebe, „vím, že jsme kamarádi, vím, že spolu probíráme všechno, ale tohle... tohle není moje volba. Nemůžu ti poradit. Musíš se rozhodnout sám. Buď chlap, hm?"

Kejvnul.

Už nikdy jsme o tom znova nemluvili.

Musela jsem umřít, abych pochopila, že to vlastně nikdy nebylo jenom jeho rozhodnutí. Bylo i moje. A já se tehdy rozhodla, aniž bych to sama tušila. 

♥♥♥♥♥

Tahle kapitola mi osobně zlomila srdce i za Marlene s Jamesem. Rozhodně tím nechci nijak znevažovat Jily a ani to nebylo v plánu... jen spousta z nás má prostě někoho, kdo ho provází celým životem a uvědomujeme si, že občas by stačila jedna jediná věc, která by se řekla, nebo udělala, a všechno by mohlo být jinak. A tohle je jeden z těch případů :) 

V další kapitole se vrátíme zpátky za Regulusem, který ještě stále chodí do Bradavic, zjistíme, jak se Marlene pere s myšlenkou na Jamesovu svatbu a jestli se s tím vůbec dokáže opravdu smířit.