Čas utíká zatraceně rychle, když ho toužíte zastavit, nebo alespoň zpomalit. Podzim se přehoupnul v zimu a zima zase v jaro. Zkoušky se blížily a s nima i nepříjemná realita, která mě rozhodně nenaplňovala optimismem.

On mě celkově nikdo dost dlouho nenaplnil a z toho mi taky vcelku hrabalo.

No nic.

Teplý jarní dny jsem si často krátila na famfrpálovým hřišti. Teda samozřejmě hlavně ve chvílích, kdy na nich neprobíhal žádnej trénink. Něco mi říkalo, že po škole už toho asi moc nenalítám, tak jsem si to chtěla trochu užít. Navíc to byla jedna z věcí, ke který neodmyslitelně patřil i James.

A on to nejspíš vnímal stejně, jelikož se ke mně dost často přidával.

Během školního roku jsme se postupně snažili vrátit naše přátelství do starejch kolejí. Obnovili jsme naše slavný Em-Džej úterky, který jsme si vážně vyhradili jeden pro druhýho. Nebudu lhát, pořád to nebylo jako za starejch časů. Leželo mezi náma tolik věcí, který se zkrátka nedaly jen tak smazat a zapomenout, ale my se prostě odmítali vzdát. Zkrátka jsme bez sebe nemohli žít.

„Co myslíš, že s náma bude po škole?" zeptal se James, když jsme po dvou hodinkách na košťatech zakempili v trávě na hřišti a jen se tak vyvalovali na zádech.

„Nevím, Paroháči," pokrčila jsem rameny. „Je to děsivý, co? Sedm let jistoty, která je najednou pryč. Stejská se mi po době, kdy byl život ještě jednoduchej."

„Myslíš třeba na dobu, kdy byl naší největší starostí nákup šklebíků?" zasmál se.

„Jo, třeba tu!" Se smíchem jsem si založila ruku za hlavu a zadívala se na nebe, přes který plula obrovská spousta bílejch marků, který se kroutily do všech možnejch i nemožnejch tvarů. „Nemůžu uvěřit, že už je to tak dávno. Přijde mi to jako včera."

„Chtěla by ses někdy vrátit? Však víš... zpátky do dětství. Nedělat si s ničím starosti, jenom se bavit, možná taky udělat pár věcí trochu jinak."

„Možná," připustila jsem váhavě. „Ale jak nás znám, stejně bysme nic nevylepšili a ještě bysme posrali něco navrch."

„Jo, to zní jako my," uchechtl se. „Třeba bychom tentokrát starýho O'Connella fakt zabili a dostali zaracha až do konce života."

„Jo, ale v Azkabanu."

„Taky zkušenost. Navíc se vsadím, že bychom se odtamtud brzo dostali. Díky tobě."

„Jak to myslíš?"

„Vsadím se, že ty bys svedla i mozkomora," mrknul na mě hravě a vysloužil si za to plácnutí kravatou přes obličej. „Hej! Jsi krutá, to byl přece kompliment!"

„To určitě! Měj laskavě úctu ke stáří! Vyprošuju si trochu respektu."

„Fajn, mám návrh na dohodu. Prokážu ti kolik respektu budeš chtít, když mi řekneš, co máš s Tichošlápkem."

Krátce jsem zalapala po dechu, až jsem z toho spolkla slinu, což pro změnu vedlo k dlouhýmu záchvatu kašle. Skvělá reakce, fakt. Taková děsně nenápadná. „Co-ehm-co bych měla mít s Blackem?"

„No, to řekni ty mě. Vy si možná myslíte, že jsem úplně slepý, ale moc dobře jsem si všiml, že se pravidelně vytrácíte ve stejnou dobu, takže... to vysyp."

A do prdele!

Pravda byla taková, že jsme spolu se Siriusem vážně trávili spoustu času. Cvičili jsme totiž souboje, lektvary a všechno, co bychom mohli v budoucnu potřebovat. Tou dobou jsme totiž byli zatím jediný členové Řádu na škole, takže jsme to neměli kde jinde sdílet. Bylo to dost logický, jenže zrovna tohle jsem Jamesovi prostě říct nemohla. Co si ale takhle narychlo vymyslet?

„Spíme spolu," vyhrkla jsem.

Proč, Mckinnonová? Proč musíš pořád myslet jen na sex?! To už je fakt choroba.

„Ehm," odkašlal si James a překvapeně zamrkal. Očividně nečekal takovou přímočarou odpověď a teď vůbec netušil, co mi na to říct. „To jste ušli dlouhou cestu od doby, kdy jste se nemohli ani cítit."

„Nedělej z toho vědu, o nic nejde," zabručela jsem, zapřela se na loktech o zem a postavila se. „Měli bysme jít. Určitě na nás už čekají u jezera se svým slavným studijním dýchánkem."

„Fakt musíme?" zakňoural a plácnul sebou zpátky na záda. „Já tyhle sleziny fakt nenávidím."

„Tak se aspoň tvař, že tě to baví, když už je vymyslela tvoje drahá," ušklíbla jsem se a šťouchla ho do boku špičkou boty. „Tys to na nás přivolal, takže se teď snaž, Paroháči. Stejně se za to budeš jednou smažit v pekle."

„Možná, ale to bude až za dlouho!" S novým elánem vyskočil na nohy, drapnul košťata a vyrazil k přístěnku, aby je mohl uklidit. „Dneska se ale pobavíme, bude tam s náma i Dorcas!"

„Cože? Jak je to možný?"

„Remus s ní konečně mluvil!" zazubil se James. „Po asi třech letech se odhodlal!"

„Jo? A co jí řekl?"

„Chceš půjčit můj brk?"

„K čemu by mi byl tvůj – svatá Morgano! To byla fakt první věta, co jí řekl? No ty krávo, to je materiál!" S hlasitým odfouknutím jsem si prstama projela vlasy a odhrnula je dozadu. „Jak se mu ji po tomhle povedlo přesvědčit, aby se s náma vůbec sešla?"

„Nijak. Zrudnul a už ze sebe nic nedostal, takže ji pozval Sirius. Docela mě překvapilo, že šla, ale Náměsíčník je z toho na větvi, takže to jsou dobré zprávy."

Sama v sobě jsem bojovala s dvěma protichůdnejma pocitama. Měla jsem za Remuse radost a přála mu trochu štěstí a lásky, co by si za svoje celoživotní utrpení rozhodně zasloužil. Na druhou stranu mě ale zahalila vlna lítosti, když jsem si vzpomněla na Reguluse, kterej Dorcas nazval svou životní láskou. Ten z toho mít radost určitě nebude.

„LENE!" zařval mi James najednou do ucha, až jsem poskočila na místě.

„Co děláš, blbečku?!"

„Nevnímala jsi mě! Na co jsi zase myslela?"

„Mám důležitou filozofickou otázku." Zvedla jsem prst a zašermovala s ním ve vzduchu. „Myslíš, že když umřeme a přesuneme se do posmrtnýho života, budeme vypadat jako ve chvíli, kdy jsme umřeli, nebo se objevíme jako naše verze v době, kdy jsme byli nejvíc sexy?"

„Co to je pro Merlina za dotaz?"

„No o Merlina jde samozřejmě taky. Kdyby to byl starej páprda, bude to nuda, ale jestli to bude mladej sexy hřebeček... uff," rukou jsem si zamávala před obličejem jako vějířem, „těš se na Marlene, bejku!"

„Chápu, já už radši mlčím." James zavrtěl s letmým úsměvem hlavou.

Nejspíš mu bylo jasný, že se prostě jen snažím odvíst hovor někam jinam, ale byl tý lásky a dovolil mi to, čehož jsem si vcelku cenila. Rozhodně jsem mu nechtěla vyprávět o Regovi a jeho zlomeným srdíčku. To bylo jenom mezi náma.

„Naučit se mlčet ti trvalo sedmnáct let. Skvělá práce, Paroháči!"

„Ty ses to nenaučila za osmnáct, Lene, takže na tom taky zapracuj."

„Pff," odfrkla jsem si, ale už jsem o tom dál nepolemizovala, jelikož už jsme byli jenom kousek od naší studijní skupinky vyvalený v trávě na břehu jezera.

Plácla jsem sebou vedle Petera, kterej mi momentálně přišel jako nejlepší společnost. Zbytek byl popárovanej, nebo šlo o Siriuse, vedle kterýho jsem sedět nechtěla, abych nevzbudila mezi ostatníma ještě větší vášně, než bylo třeba.

„Co se dneska učíme?" Nakoukla jsem Peterovi mu přes rameno a zahlídla pár klikatejch čar v učebnici. „Runy? Achjo, vopruz. Ale podívej! Tahle je dost inspirativní," poklepala jsem prstem na jeden ze znaků v knize, „když trochu nakloníš hlavu a přimhouříš oči, je z toho poloha, co vypadá jako slušná zábava!"

„Marlene," dostal ze sebe trochu přidušeně a do tváří se mu hrnula krev.

Jak já ho ráda škádlila. Nikdy netušil, co mi má na ty moje řeči odpovědět, a já si ho pokaždý trochu dobírala, ale rozhodně ne ve zlým. Peter byl jeden z mejch nejstarších kamarádů, a i když jsme si nikdy nebyli tak blízký jako s Jamesem, stejně jsem ho brala jako někoho, na koho se můžu vždycky spolehnout. Byl to zkrátka náš Péťa.

„Dobře, dobře, promiň. Nechám tě v klidu studovat," zazubila jsem se a vytáhla si vlastní učebnice, do kterejch jsem zabořila nos.

Byla to nuda. Ukrutná nuda, ale bylo to prostě nutný. Potřebovala jsem složit OVCE s nějakejma rozumnejma výsledkama, abych se za sebe nemusela před zbytkem Řádu stydět. Proto jsem otráveně procházela stránku po stránce a pokoušela si zapamatovat tisíc a jeden způsob, jak využít netopýří žluč. Fuj. Koho to vůbec zajímá?

Každou chvíli jsem se přistihla, jak koutkem oka sleduju šesťáky, co byli svlečený do půlky těla a cákali na sebe vodu z jezera, ač byla zatím šíleně ledová. Nervózně jsem si okusovala vnitřek tváře a pokoušela se od nich ze všech sil odtrhnout oči, ale ono to prostě nešlo!

To není fér. Já chci bejt taky svlečená!

Nakonec jsem frustrovaně zaklapla učebnici a narvala ji do batohu. „Dlabu na to, tohle je trapný. Jsme tu jak na pohřbu."

„A co jsi čekala? Obsluhu s koktejlama a jednohubkama?" ušklíbl se Sirius, kterej už se nějakou dobu bavil tím, že házel po Jamesovi drobný kamínky.

„Ne, jen bandu striptérů, co budou mít odpovědi na testový otázky napsaný přímo na holý kůži!"

„Tak tu bych taky brala," ozvala se Dorcas a nevinně se na mě zazubila, za což si vysloužila jeden z mejch oslnivejch úsměvů a oba zdvižený palce.

„Pane bože, ony jsou dvě!" zhrozil se naoko Jamie. „Jestli budete trávit moc času na jednom místě, vesmír imploduje! Tichošlápku, odveď si Marlene pryč!"

„Co? Proč jako zrovna já?"

Sirius nechápavě rozhodil rukama. To byl signál pro mě, abych zvedla kotvy a zmizela daleko, předaleko. Možná do země za sedmero horama; nebo spíš za dvanáctero, abych měla jistotu, že už mě nikdy nikdo nenajde.

„Tak já poběžím, vy tu... dělejte cokoliv uznáte za vhodný. Hlavně, když to neuvidím."

Spěšně jsem jim zamávala a vyrazila rychlým krokem rovnou do hradu, aniž bych se vůbec ohlídla. Bylo mi jasný, že mě to hodně brzo zase dožene, ale co. Každá další minuta, kdy jsem nemusela čelit následkům svejch neuváženejch řečí byla dobrá minuta. Já nebyla náročná.

Zamířila jsem rovnou do komnaty nejvyšší potřeby, ze který už nějakou dobu nebyl můj šmajchlkabinet. Škoda. Poslední rok se z ní totiž stalo spíš místo, kde jsem se měla naučit zůstat naživu. Pořád jsem si v ní zlepšovala kondičku, pořád jsem se tu pravidelně potila, ale rozhodně mě to neuspokojovalo tolik jako kdysi.

Bejt dospělej a zodpovědnej prostě stojí za starou fusekli.

Pro mý momentální účely nabírala místnost podoby vcelku útulný tělocvičny. Část byla pokrytá žíněnkama, část naleštěnýma parketama. Většina stěn byla zakrytá zrcadlama, který opticky zvětšovaly prostor, a navíc mi dávaly možnost hlídat si správný kroky a postoje. Souboje byly totiž svým způsobem takovej zvláštní druh tance. Nešlo o hrubou sílu, ale o koordinaci a načasování, což byla jediná věc, která hrála v můj prospěch.

Proklepala jsem si ruce i nohy a sklonila se k zemi, abych se mohla pořádně protáhnout. Napnout paže, stáhnout půlky, pořádně se prohnout v zádech. Je mi jasný, že před opravdovým soubojem na tohle nebudu mít tak úplně čas, ale tady mi to pomáhalo správně se naladit.

Přes hudbu, vycházející ze starýho gramafonu, jsem přeslechla vrznutí dveří i kroky na parketách. Že nejsem v místnosti sama, jsem si bohužel všimla až ve chvíli, kdy mě do boku trefila klopýtací kletba a já si kvůli ní dala pořádnou ránu do hlavy.

„Au, do prdele, co děláš?!" zaječela jsem okamžitě a snažila se co nejrychlejc sesbírat zpátky na nohy.

„Nikdy, ať děláš cokoliv, nepolevuj v ostražitosti," ušklíbl se Sirius a odhodil svůj školní batoh kamsi do kouta. Hned za ním následoval hábit a boty. „Mimochodem, McKinnonová, můžeš mi vysvětlit, proč si James myslí, že spolu spíme, hm?"

Vzdorovitě jsem rozhodila rukama a sebrala si z lavice hůlku, kterou jsem tam před cvičením odložila. „Netušila jsem, co mu říct, když se mě zeptal."

„Takže tě nenapadlo absolutně nic jinýho? Třeba něco, co by by Dvanácteráka nedonutilo dávát mi milion tipů, jak se k tobě mám chovat a co máš ráda, dokud Evansový neruply nervy a radši neodešla?"

„Bože, tak sorry, no," protočila jsem oči. „Ale kdybych mu řekla, že se chodíme učit, pravděpodobně by mi to neuvěřil. Tohle byla prostě tutovka. Navíc jsem si zrovna představovala, jak se asi dá svíst mozkomor."

„McKinnonová, myslíš ty vůbec na něco jinýho, než na sex?"

„Myslíš poslední dobou?" Zamyslela jsem se. „Vlastně ne. Jsem tak nadržená, že už mi i brnění na chodbách připadaj atraktivní. Minule jsem se s jedním pokoušela flirtovat. Stačí ti to jako odpověď?"

„Nic víc radši slyšet nechci. Teď přestaň žvanit a postav se na značky, ať můžeme začít."

Sundal si kravatu, hůlku si strčil mezi zuby, mezitím co si stahoval dlouhý vlasy do culíku, a nakonec si ještě vyhrnul rukávy. Pak už byl připravenej vyřídit mě jako žádost. A s dost velkým sebezapřením musím přiznat, že to tak většinou i dopadalo. Já vyhrávala sotva ve čtvrtině našich cvičnejch soubojů, takže moje statistiky stály pěkně za hovno.

Ani tak jsem se ale nevzdávala. Nikdy. Za nic na světě.

„Tak už to zabal, McKinnonová," posmíval se mi Sirius, když kolem mě po hodině kroužil jako nějakej sup. „Vidím, že už nemůžeš. Seš úplně hotová."

Samozřejmě, že měl pravdu. Vlasy jsem měla celý slepený potem, na čele šrám, ze kterýho mi stejkal tenkej pramínek krve, obě kolena plný modřin, oddechovala jsem jako po dvouhodinovým běhu, ale stejně jsem pořád stála a mířila na něj hůlkou.

„Nikdy, Blacku!" zasyčela jsem. „Toho se nedočkáš!"

Zaútočil na mě neverbálním kouzlem, kterýmu jsem se jen tak tak vyhnula. Brkla jsem o vlastní nohu, ale nějakým zázrakem se mi přitom povedlo vyslat jeho směrem odzbrojovací kouzlo. K mýmu překvapení ho dokonce i trefilo, ale bohužel nebylo z mý strany mistrně zvládnutý. Hůlku mu sice vyletěla z ruky, ale nedoletěla až ke mně. Dopadla na zem mezi nás a zůstala tam ležet.

Vyměnili jsme si krátkej pohled a oba ve stejnou chvíli vyrazili. Black se pro ni zrovna skláněl, když jsem do něj prudce vrazila ramenem a donutila ho tím zavrávorat. Drapla jsem ji ze země a chystala se znova zaútočit, když mě vší silou chytil za zápěstí a otočil si mě zády k sobě, abych ho náhodou nemohla nakopnout.

„Teď už se vzdáváš?" zašeptal mi škádlivě do ucha.

Držel mě jako ve svěráku. Svou pravou ruku jsem měla ovinutou kolem vlastního hrudníku a Black mi pevně svíral zápěstí kdesi za mejma zádama, abych nemohla použít hůlku, kterou jsem stejně pustila ve chvíli, kdy trochu zesílil stisk. Zatraceně to bolelo. I levou paži mi držel, tentokrát za předloktí přitisknutou k podbřišku, takže jsem byla dočista znehybněná.

„Docela to bolí," procedila jsem skrz zuby a snažila se přitom o nenávistnej tón.

Pravda byla ale taková, že mě jeho horký zpocený tělo, který bylo ještě k tomu těsně přilepený k tomu mýmu, neuvěřitelně bralo. Dokonce i moje domnělá bezbrannost byla děsně sexy. Zhluboka jsem se nadechla nosem, ale i ten nádech byl trhanej, jelikož jsem se celá doslova třásla. Obzvlášť, když se mi hřbetem ruky dotknul odhalený kůže jenom kousek nad okrajem kalhot.

„Myslím, že sis zasloužila dostat lekci, McKinnonová."

„Jo, a za co?" ušklíbla jsem se.

Pustil jednu mou ruku, jen aby mi mohl mezi palec a ukazováček stisknout čelist a vyvrátit mi hlavu trochu víc dozadu. To už popravdě nebolelo vůbec. Byl mnohem opatrnější, i když jsem pořád jasně cejtila, že má nade mnou navrch. Dlouze jsem vydechla a podvědomně se trochu prohnula v zádech. Provokoval mě. Věděla jsem, že to není jen tak, protože takhle se ke mně ještě nikdy nechoval. A navíc musel dost jasně cejtit, co to se mnou dělá, zmetek. Určitě to bylo důsledkem toho, co jsem dneska neuváženě vypustila z pusy.

„Nemám rád, když se o mě po Bradavicích šířej lži, víš?"

„V tom případě mám jedno docela zábavný řešení, Blacku. Co ty na to?"

Už nějakou chvilku mě nesvíral tak pevně, abych se nemohla pohnout, čehož jsem hodlala využít. Jedním rychlým pohybem jsem si povolila knoflík na kalhotech a navedla si jeho ruku do míst, který už mi dočista hořely nemravným očekáváním. Nebránil se, ale ani se mě nedotkul tam, kde jsem to tak moc potřebovala.

„Jen když řekneš, že se vzdáváš," uculil se, přičemž mi zubama jemně stisknul ucho, až jsem tiše zasténala.

„To neudělám!" zavrčela jsem a zvedla se na špičky, jenom abych ho donutila navíst prsty na správný místo, ale on se mu stejně dost obratně vyhnul. Přejel přes něj jen tak ledabyle konečkama prstů a nakonec mi tu ruku z kalhot dokonce vyndal.

„Škoda," povzdechl si, ještě mi přejel palcem po celý dýlce čelisti a nakonec mě pustil úplně.

„Blacku," zakňourala jsem útrpně a sledovala ho, jak si sbíral hůlku ze země. Nevím, jestli to dělal schválně pomalu, nebo za to mohla moje představivost, která sledovala každej sval, co se mu rýsoval pod mokrým trikem.

Svatá Morgano, proč musí bejt ten kluk tak zatraceně sexy?!

„Hm?" obrátil se na mě s trochu vyzývavým úsměvem. Pár pramínků, co mu vypadaly z culíku, mu viselo do tváře a já měla neuvěřitelný nutkání odhrnout mu je z očí a zabořit do nich prsty.

„Vzdávám se. Zatraceně, vzdávám se! A teď pohni tím svým sexy zadkem a vem si mě, jasný?!"

„Já věděl, že tě donutím vzdát se."

Samolibost z něj dočista kapala, když si zahákl prsty za lem trička a jedním plynulým tahem si ho přetáhl přes hlavu, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Potřebovala jsem teplo klučičího těla, potřebovala jsem se cejtit chtěná a rozhodně jsem nutně potřebovala pořádnej orgasmus.

Nebyly v tom žádný city, byla to jenom prostá živočišná touha, která prostě potřebovala aspoň na chvíli převzít kontrolu, abych se dočista nezbláznila. Sirius to měl nejspíš dost podobně, jelikož se pohyboval s až neuvěřitelnou naléhavostí, na kterou jsem rozhodně nebyla zvyklá.

Ale můžu vám říct, dámy a pánové, že to rozhodně stálo za to. 

♥♥♥♥♥

Tak jsme se konečně dočkali i trochy slibovaného Blackinnon! I když nejspíš ne tak, jak si ho velká většina představuje, ale co. Oba se očividně jen navzájem využili, ale člověk jim to nemůže mít za zlý, že? Vsadím se, že většina z nás by taky neodolala, hehe :D 

Tohle byla nicméně poslední Bradavická kapitola. V další kapitole už se vrhneme po hlavě do událostí, které se dějou za zdmi hradu, takže pravděpodobně vymizí i zbytek domnělé bezstarostnosti, kterou nahradí tvrdá realita.