Je zvláštní, že se všude pořád mluví jenom o lásce. Láska, co hory přenáší, láska, která překoná všechny nástrahy, osudová láska, láska, láska, samá láska, blablabla. Kolikrát jste ale slyšeli o osudovým přátelství, hm? Vsadím se, že to spočítáte na prstech jedný ruky.

Přátelství totiž není ovlivněný vzájemnou přitažlivostí, kupou splašenejch hormonů, ani šimrající frndou. Teda samozřejmě může bejt, sex se s přátelstvím nevylučuje, ale není to zrovna jeho doslovná definice. Vlastně se s ním nevylučuje ani láska, jenže ta může bejt dost nepříjemnou komplikací, co si budeme povídat. Ve výsledku ale stejně záleží jenom na tom, jestli byste dejchali jeden pro druhýho i po veškerým svinstvu, který si v životě uděláte. A věřte mi, že si toho za ty roky uděláte dost, ať už vědomě, nebo nešťastnou náhodou.

Sama můžu říct, že ve svejch čerstvejch jednadvaceti letech mám velkou spoustu známejch, docela dost kámošů, pár přátel, ale to osudový přátelství, to za který bych položila hlavu klidně i na špalek, tak to mám jenom jedno.

Není dokonalý. Nikdy nebylo dokonalý a nikdy nebude. Za ty roky jsme se už nesčetněkrát brodily po kolena v hnoji, kterej jsme si sami nakydali do cesty, protože jsme jen dvojka sebestřednejch a arogantních idiotů, který vždycky věděj všechno nejlíp. Prali jsme se, hádali se, ubližovali si, ale stejně jsme si nakonec pokaždý stáli po boku, když se svět kolem začal sypat.

James Potter. Jamiek Brejlík. Paroháč. Vrabčák. Slintal. Pseudohvězdička. Mokrosňák (To jako bez prdele. Je dost děsivý, když zažijete kámošovu první poluci při nevinný přespávačce v domku na stromě) Košťál. Květák. Hvízdal.

Jo, našla jsem mu spoustu nejrůznějších přezdívek a většina ho pěkně štvala. Vůbec nechápu proč. On v tom ale beztak nezůstával pozadu, takže si nemáme vůbec co vyčítat.

Byli jsme svýho času doslova nerozlučný. Marlene a James. Em–Džej. Tak nám vždycky říkával Fleamont; prej podle nějakýho mudlovskýho komiksu o týpkovi, co mu z rukou střílely pavučiny nebo co. Taková blbost.

Když jsem Jamese potkala poprvý, byl to malej rozčepejřenej lotr, co si myslel, že mu patří celej svět. A to se mi fakt líbilo. Taky jsem chtěla, aby mi aspoň pro jednou patřil celej svět. On si o mě na druhou stranu nejspíš myslel, že jsem nemocná na hlavu, ale jelikož vlastně nebyl tak daleko od pravdy, nikdy jsem mu to neměla za zlý.

Stalo se to sedmadvacátýho září roku šestašedesát.

Ten den pršelo a Batylda mě nechtěla pustit ven – prej abych nenastydla – jenže já ji prosila tak dlouho, dokud konečně nepovolila. Obvykle mi nevydržela odolávat moc dlouho, protože jsem byla děsně moc k sežrání. To jsem koneckonců doteď; aspoň něco mi vydrželo.

Vyrazila jsem k rybníku. To bylo už od malička moje nejoblíbenější místo v celým Godrikově dole. Skláněla se nad ním velká smuteční vrba, která se větvema dotýkala trávy a tvořila tak přírodní závěs, pod kterým existoval úplně jinej svět; aspoň pro moje dětský já.

Zula jsem si boty a chvíli se jenom brodila mokrou trávou. I déšť tady voněl úplně jinak než ve městě a já užívala každou kapku, která mi dopadla na tělo. Roztáhla jsem ruce a se zavřenýma očima vkročila do vrbovýho království. Měkký větvičky mi jemně přejely přes kůži a jejich dotek mě odvedl daleko trápení všedních dní – do mý vlastní pohádky, která neměla žádný hranice; jedině snad moji vlastní představivost.

Jakmile jsem byla schovaná ve vrbovým království, kam dopadalo jenom pár zbloudilejch kapek deště, a kde bez ustání jemně šuměly lístky, začala jsem tancovat na neexistující muziku. Teda ona existovala; byla totiž v mý vlastní hlavě a já ji slyšela stejně jasně, jako kdyby vedle mě stál celej orchestr a hrál jenom pro mě. Točila jsem se v nemotornejch piruetách, který mi roztáhly sukni do širokýho kruhu, se zakloněnou hlavou jsem si tiše broukala a svět kolem v tu chvíli úplně utichl.

„Co tu děláš?" vyrušil mě z mýho soukromýho koncertu cizí hlas.

Otevřela jsem oči, ale tančit jsem nepřestala. Jenom jsem mezi prstama sevřela látku sukně a vířila s ní kolem sebe v rytmu drobnejch krůčků. Koutkem oka jsem přitom zahlídla rozvrkočenýho kluka, co se zády opíral o kmen stromu a sledoval mě s rukama založenýma na hrudníku.

„Tancuju."

„Nehraje tu žádná muzika."

„Ale hraje," usmála jsem se a znova se otočila na místě. „Poslouchej."

James se na chvíli zarazil a chvíli vážně poslouchal svoje okolí. Brzo ale svoje snahy vzdal a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nic neslyším."

„Jakto? Déšť bubnuje, vrba zpívá. Je to krása."

„Nejsi ty trochu divná?" ušklíbl se pochybovačně. „To přece není muzika."

„Říkáš ty," odvětila jsem s širokým úsměvem. „Já tvrdím něco jiného. Kdo má podle tebe pravdu?"

„Já," odvětil samolibě. „Muzika to není a ty jsi blázen."

„To o mě táta tvrdí taky, ale to nevadí."

„Tobě nevadí, že jsi divná?" zeptal se po chvíli, kdy mě jenom sledoval a nejspíš odhadoval, jestli mu vůbec stojím za nějaký další slova.

„Ne. Proč? Možná jsi taky divný."

„To teda nejsem!" zamračil se. „Proč to říkáš?"

„Teta Batylda tvrdí, že když někdo o někom říká takové věci, nemá to v hlavě v pořádku."

James si skousl ret a rukou se zamyšleně podrbal ve vlasech, takže mu teď trčely snad do všech světovejch stran. Možná v tu chvíli dokonce objevily nějakou svou vlastní stranu.

„Batylda je super," usmál se nakonec. Dokonce ke mně udělal krok a natáhl ruku před sebe. „Jsem James. James Potter. Bydlím tady přes ulici. Viděl jsem tě z okna."

„Já jsem Marlene a jsem u Batyldy na prázdninách. Moc se mi tu líbí."

„A bude ještě víc! Nedáš si kakao? Máma dělá skvělé kakao! Pojď k nám, tady je stejně zima."

A tak jsem šla.

Tou dobou jsem ještě neměla tušení, že mezi náma vznikne něco naprosto výjimečnýho; že jsem právě našla svoji spřízněnou duši, bez který už si za pár let nebudu umět představit svůj život.

Jestli tohle nebyl osud, tak už nejspíš nic.

Dům Potterovejch byl naprosto boží. Šlo o docela slušnou vilku, na který jste hned na první dobrou poznali, že Jamesovi rodiče rozhodně nemaj hluboko do kapsy. Všechno bylo vycíděný, prostorný a voňavý. Všude byla nevtíravě cejtit pryskyřice, kterou Fleamont používal při výrobě Rychlopomády a ve mně vždycky evokovala procházku lesem. Učiněnej sen.

„Páni," dostala jsem ze sebe užasle hned ve vstupní hale. „Kolik lidí tu bydlí?"

„Tři," odpověděl. „Já, máma a táta."

„Vážně tři? A k čemu potřebujete tolik místa?" Točila jsem se kolem dokola a prohlížela si každej detail kolem sebe. Každou dlaždičku a kus nábytku, jako kdybych něco takovýho viděla poprvý v životě. „Neztratíte se tu?"

„Ne," zasmál se a zavrtěl hlavou. „Zas tak velké to tu není."

„Jimmy?" ozvala se z kuchyně Eufemie, další z andělů mýho života. Byla to milá a okouzlující ženská, která v sobě měla lásky na rozdávání. A mě jí vždycky věnovala tolik, že jsem si ji snad ani nezasloužila. „To je Alice?"

„Ne, mami," křikl James na oplátku. „Potkal jsem novou kamarádku!"

„Neříkej!" vypískla nadšeně a než jsem se nadála, už se její rozvrkočený vlasy objevily mezi dveřma. James to svoje vrabčí hnízdo na hlavě očividně zdědil po ní. Úsměv měla od ucha k uchu a úplně stejně se smály i její oči. „Merlináčku, ty musíš být Marlene! Batylda mi o tobě moc krásně vyprávěla. Máš hlad? Udělám sendviče a taky kakao. Jamesi, co kdybys jí ukázal svůj pokojíček, za chvíli za vámi přijdu."

„Dobrý den," vyhrkla jsem zaskočeně. „Ráda vás poznávám."

„To já tebe, zlatíčko," usmála se. „Svatá Morgano, kde máš boty?"

Sklopila jsem pohled ke svejm nohám, který jsem měla ještě pořád bosý. Jamesovi byla venku zima, takže mě pořád postrkoval a já se kvůli tomu zapomněla obout.

„Asi jsem je zapomněla u rybníka."

Chvíli se na mě dívala tak ustaraně, že jsem měla strach, aby náhodou nezačala brečet. Teď už vím, že jí o mě Batylda očividně řekla spoustu věcí a ona mě měla za tejranýho chudáčka, nebo tak něco, ale za toho já se nikdy nepovažovala. Měla jsem svůj život ráda. Tehdy i teď. Nikdy nebyl dokonalej, ale vždycky byl můj. Na tom jediným záleží.

„Tak to ti dám dárek," usmála se nakonec, sebrala z misky na skříňce dva vlašský oříšky a mávnutím hůlky je přeměnila na parádní pantofle. „Ty jsou pro tebe. Na seznámenou. Jimmy, utíkejte si hrát."

„Děkuju," usmála jsem se, natáhla si boty na holý chodidla a pak už jenom vlála za Jamesem, kterej mě chytil za zápěstí a táhnul po schodech k sobě do pokoje.

„Vítej v mém království!" oznámil mi hrdě, když jsme vešli do světlý, prostorný místnosti, vymalovaný v teplejch odstínech žlutý a oranžový.

Ze zdí dejchala atmosféra západu slunce a v kombinaci s vůní mízy působila až uklidňujícím dojmem. Pokoji vévodilo francouzský okno s malou teráskou, odkud bylo vidět jak na hladinu rybníka, tak do velký zahrady plný stromů. V jednom z rohů pak stálo opřený očividně dost používaný koště a nad pracovním stolem jsem zahlídla několik pohybujících se plakátů – povětšinou šlo o Jamesovy oblíbený famfrpálový týmy.

„Máš rád famfrpál?" zeptala jsem se, když jsem si hrcla na širokou postel a prsty jemně přejela přes barevný povlečení.

„Miluju ho! Jednou bych ho chtěl hrát za Tornáda, nebo možná za Puddlemerské spojence. Určitě bych ale nechtěl mezi Kanonýry," vyprávěl s neskutečným nadšením a já se stejnou vášní poslouchala, když mi vyprávěl o jednotlivejch technikách letu.

Famfrpál byl vždycky jedním z našich největších společnejch koníčků. Vydrželi jsme o něm mluvit hodiny a hodiny. Přesvědčovat se o tom, kterej tým je lepší, kterej si zaslouží pohár a celý mistrovství světa jsme obvykle proleželi před rádiem a poslouchali komentátory, aby nám náhodou něco neuteklo.

„Můj bratr bude jednou hrát za Pýchu Portee! Edmund je skvělý chytač. Je nejlepší v kolejním týmu!" vysvětlovala jsem a upíjela přitom z kakaa, co nám jenom chvíli předtím spolu s čokoládovým fondánem přinesla Eufemie.

„A za jakou kolej hraje?" dotázal se James s plnou pusou moučníku.

„Za Mrzimor. Je jediný z naší rodiny, kdo nechodí do Nebelvíru."

„A není mu to líto? Já bych nechtěl být jinde než v Nebelvíru."

„Není," zavrtěla jsem hlavou, seskočila z postele a vyrazila na obhlídku jeho pokoje. Zkoumala jsem plakáty, knížky v knihovně i věci ležící na stole, přičemž jsem nepřestávala mluvit: „Je spokojený. Tvrdí, že se pro Jezevce narodil."

„Jo, pořád lepší než Zmijozel."

„Jamesi?"

„Hm?"

„Co je tohle?" Zvedla jsem v ruce kulatou plechovu krabičku, která voněla pryskyřicí o něco víc než všechno ostatní v místnosti. Točila jsem s ní na všechny strany a prohlížela si obrázky a texty, co na ní byly.

„To je Rychlopomáda. Ty neznáš Rychlopomádu?" zeptal se nevěřícně.

„Ne. Hezky to voní. K čemu je to dobré?"

„No přece na vlasy." Poklepal si prstem na čelo, jako kdyby mi tím chtěl naznačit, že jsem snad žila někde v jeskyni, když tuhle vymoženost neznám. „Vymyslel ji táta. Prodává se všude."

„Na vlasy?" zopakovala jsem a zvedla na něj hlavu. To už se mi nadšením rozzářily oči a já se vesele zazubila: „Když si ji dám na hlavu, budu mít vlasy jako ty?"

„Ale né." Mávnul rukou. „Já ji nepoužívám, ale máma mi ji občas nutí. Prý vypadám jako koště."

„To je škoda," povzdechla jsem si a odložila krabičku zpátky na stůl.

„Co je škoda?"

„Že bych po ní neměla vlasy jako ty. Líbí se mi. Mám ráda košťata."

James se vděčně zazubil a sáhnul po Rychlopomádě, kterou otevřel a opatrně do ní namočil prsty. „To by mohlo jít. Vydrž!"

Zabořil mi obě ruce do vlasů a se špičkou jazyka soustředěně skousnutou mezi zuby je začal cuchat. Jakmile byl spokojenej, o krok ode mě ustoupil a kriticky se na mě zahleděl. Ještě párkrát se naklonil blíž a upravil pár pramínků, než spokojeně kejvnu.

„Teď už taky vypadám jako koště?" zahihňala jsem se.

„Jako nejnovější model Meteoru!" zkonstatoval se smíchem.

„Paráda!" vyjekla jsem a ještě nadšeně zatleskala. James mě za rukáv stáhl před zrcadlo, který měl na vnitřní straně dveří od skříně a postavil se vedle mě. Vlasy mi teď trčely na všechny strany stejně jako jemu. Byla to sranda. „To je super! Sluší nám to!"

„Úplně nejvíc!"

„Jamesi?"

„Marlene?"

Obrátila jsem na něj pohled a nejistě spojila ruce za zády. „Nechceš být můj kamarád?"

„Na to se přece nemusíš ptát," usmál se.

„Nemusím? Aha. Já nikdy kamaráda neměla."

Nevěřícně se na mě zadíval. „Jaktože ne?"

„Mám jen bratry, ale s těmi není taková sranda jako s tebou."

„Tak jo," odvětil nakonec a ještě s rozpustilým zazubením zvedl do vzduchu malíček. „Odteď jsme kamarádi!"

„Až navždycky?"

„Až navždycky!"

Propletla jsem svůj malíček s tím jeho a pevně ho stiskla.

A přesně tím momentem začalo naše nerozlučný přátelství. 

♥♥♥♥

Miluju dětská přátelství – jsou tak otevřená a upřímná. A ještě hezčí je, když vydrží až do dospělosti. Marlene s Jamesem jedno takové přátelství očividně sdílí, i když nic není bez komplikací a nic není dokonalé. 

V příští kapitole se mu podíváme na zoubek ještě o něco blíž. Zatím zůstaneme v Godrikově dole a jistě se seznámíme s pár dalšími obyvateli téhle kouzelnické vesničky :)