Když dorazili na místo, vystoupil vysoký tmavovlasý muž z limuzíny jako první a jako správný gentleman podržel svému doprovodu dveře. Deidara se na něj jenom jemně usmál, počkal, až se druhý domluví s řidičem, kdy je má vyzvednout a pak mu nastavil rámě, aby se do něj zavěsil.

"Doprovodíš mě?" zamrkal jako necudná panna s vedlejšími úmysly.

Shisui se jen zazubil, chytil jej, jak se slušelo a pak, bok po boku, konečně zamířili do vybrané, luxusní restaurace. Deidarovi stačil jeden jediný pohled na budovu, aby nasucho polkl. Moc dobře tenhle podnik znal, přece jen sem před necelým rokem chodil každé úterý se Sasorim na večeři, ještě v té době, kdy měl naditou peněženku bankovkami a spoustu peněz na účtu. Bok po boku vstoupili dovnitř a vyrazili rovnou na recepci. I přesto, že to tam plavovlásek mívával opravdu rád, se mu nohy nyní nepříjemné třásly. Rukou se nepohodlně ošil, a ačkoliv se na sobě snažil nedávat nic znát, starší muž si toho nejspíš všiml a zvědavě se na něj podíval.

"Je všechno v pořádku?" zeptal se starostově.

Deidara polkl knedlík v krku, zavrtěl se a potlačil nutkání, rozepnout si několik knoflíků od košile. Proč měl najednou tak hrozný pocit, že se v hale oteplilo? Roztěkaně se rozhlédl kolem sebe a modrým pohledem se snažil nakouknout do vedlejší místnosti, kde u spousty zdobených stolů večeřelo za doprovodu tichého, melodického jazzu mnoho významných lidí. Na moment se vylekal, až se mu začaly potit dlaně a slyšel krev hlasitě pulzující ve spáncích. Co když ho někdo pozná? Co když s někým někdo bude chtít mluvit o aféře jeho otce? Co když kolem bude schovaný nějaký paparazzi, jenž se bude chtít přiživit na jeho pobytu na ulici a udělá z něj před celou smetánkou odporného probudu, který není schopen postavit se na vlastní nohy?

"N-nemůžu dýchat," vydal ze sebe přiškrceně, předklonil se a dlaněmi se opřel o stehna, aby se dal do pořádku.

Tmavooký na nic nečekal. Pohledem rychle přejel přes mladíka za pultem, který celou situaci nechápavě pozoroval. "Vodu, dělejte!" vyjekl, a když se recepční k ničemu neměl, rovnou vykřikl: "Tak dělejte, sakra!"

Chlapec, který tam nejspíš dělal jen brigádně, ještě chvíli zíral, než z přihrádky pod pultem vytáhl jedno balení sodovky a rychle ho po něm hodil.

Shisui flašku rychle otevřel, podal ji plavovláskovi a položil mu dlaň na záda. Zatímco se Dei snažil uklidnit a zmírnit náhlý záchvat paniky, on ho v jemných kruzích hladil po kříži.

"M-mám zavolat záchranku?" zeptal se po několika minutách ještě stále roztřesený mladík.

Deidara zavrtěl hlavou a ještě chvíli se vydýchával, než se konečně narovnal. Obličej měl jemně zarudlý a oči skelné, ale jinak už vypadal docela v pořádku.

"Ne, to je dobrý. Je mi líp," zamumlal a donutil se se alespoň trochu pousmát.

"Vážně?"

"Jo, byla to asi jen chvilková úzkost. Občas se mi to stává, jen nejsem zvyklej na takovéhle... podniky," vysvětlil. Bohužel to nebyla tak úplně pravda. Poslední záchvat paniky měl asi týden potom, co si ho Itachi vzal pod svá křídla. Od chvíle, co si usmyslel, že se mu pokusí víc věřit, mu bylo už dobře a všechno šlo jako po másle. Tyto nepříjemné, otravné stavy pak vystřídala jeho nadržená a po sexu toužící stránka.

"Takhle už mě neděs," vydechl ztěžka Shisui. Pak se vrátil zpátky k pultu a začal domlouvat nejvhodnější stůl.

Deidara jen kývl hlavou, ale popravdě moc nevnímal, na co mu v odpovídá. V ten okamžik byl zcela ztracený ve vlastních myšlenkách. Možná, že jsem měl nakonec přece jenom jít s Itachim do toho kina, pomyslel si pocitem, který mu při pohledu do jídelního sálu svíral žaludek.

***

Během večeře konverzace výrazně vázla, ale v okamžik, když už byly oba po jídle a seděli naproti sobě se skleničkou nejdražšího chardonnay, konečně nastal prostor pro klábosení. Plavovlásek se ještě trochu vystrašeně otočil přes rameno, jestli náhodou neuvidí nějakého novináře, než s jednou rukou pod stolem, sevřenou v pěst, aby zůstal v klidu, ladně přehodil nohu přes nohu a významně zamrkal.

"Takže Shisui Uchiha, jo?" nakrčil zvědavě obočí, čekaje, jak se mu jeho dnešní partner ke svému malému tajemství vyjádří.

Druhý muž se ušklíbl, přiložil sklenku k plným rtům a pár kapek toho výborného nápoje si nechal stéct přímo do úst. Chvíli víno poválel na jazyku, než ho s chutí spolkul a konečně se na něj podíval.

"Co mě prozradilo? Předpokládám, že to byl bratránek z druhého kolene."

Blondýn si povzdechl a pokrčil rameny. "Řekněme, že se zmínil. Vypadal překvapeně, že si vyjdu zrovna s tebou."

"A co o mě všechno drahý Itachi napovídal?" zeptal se se stále sílícím zájmem. Sice nečekal, že na rande budou řešit zrovna jeho rodinu, ale nakonec se asi nedalo nic dělat.

"Nic moc," zavrtěl hlavou Deidara, "Každopádně mě spíš zajímá něco jinýho."

"Ptej se, na co chceš," pobídl ho černovlasý.

Modrooký se zhluboka nadechl. "Jsem sice blond, ale nejsem idiot. Moc dobře jsem z Itachiho reakce vydedukoval, že to mezi vámi asi úplně neklape, což mě přivedlo na myšlenku... Víš, co jsem zač, že? Na to rande jsi mě pozval schválně, abys ho rozčílil, viď?"

Shisui na něj chvíli mlčky zíral, jako kdyby se snad snažil vymyslet nejlepší odpověď, než si nakonec jen povzdechl a nespokojeně mlaskl. "Když jsem tě před pár týdny poprvé uviděl v kuchyni, neměl jsem ani páru, co jsi zač. Popravdě jsem si na první pohled myslel, že jsi nějaký feťák, protože... No, byl jsi hrozně pohublý a takový unavený."

Světlovlásek se zájmem zamrkal. "Na tyhle sladký řečičky balíš každýho, nebo jsem výjimka?" zeptal se se sarkastickým podtónem v hlase.

"Nech mě domluvit, prosím...," zamručel Uchiha a pak pokračoval, "Když jsem se dozvěděl, že tě poslal Itachi, tak mě to samozřejmě začalo víc zajímat. A tak jsem si o tobě pár věcí zjistil. Dozvěděl jsem se něco málo o tvém životě a o tom, co potkalo vaši firmu a rodinu ."

"Skvělý," odfrkl si Deidara a spráskl rukama, "prostě skvělý."

"A když jsme se viděli podruhé, přišel jsi mi dost sympatický. Jistě, s Itachim od jisté doby dost soupeříme a řekl jsem si, že kdybych dostal jeho známého, asi by se mu to moc nelíbilo, ale pak... Zalíbil ses mi, Deidaro... Bez ohledu na to, jaký život jsi žil dřív. Navíc," odmlčel se na moment, "ničemu z toho nevěřím. Už pár týdnů tě znám a přijdeš mi jako úžasný člověk."

"Hmm..."

Shisui několikrát zamrkal a usmál se. "Tak co, stačí to jako vysvětlení? Prošel jsem?" zazubil se.

***

Rusovlasý muž opatrně odemkl dveře Itachiho bytu, nenápadně vklouzl dovnitř a oddechl si. Musel uznat, že to šlo lépe, než předpokládal, i když se na recepci docela bál, že ho ten věčně nerudný chlapík nahoru nepustí, avšak naštěstí ho s dlouhovláskem už několikrát viděl, takže mu jeho aktivita nepřišla nijak podezřelá.

Zhluboka se nadechl a rychlým pohledem juknul na hodinky na pravém zápěstí. Bylo skoro čtvrt na deset. V duchu nespokojeně zanadával na bouračku uprostřed centra, která ho tak dlouho zdržela a zadoufal, že se Hidan na druhé straně města bude pořádně činit, aby majitele bytu nenapadlo přijít domů moc brzo. A možná, že když se mu bude opravdu dařit, by bělovlasého mohl nakonec pocítit svou návštěvou v jeho ložnici...

Zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal přebytečné myšlenky a vyrazil rovnou do obýváku k oknu, kde měl jeho kamarád umístěný pracovní stůl. Rychle si sedl na židli a začal projíždět záznamy, děkuje Jashinovi, že si Uchiha pracovní notebook nikdy nezamykal.

Oříškově hnědýma očima přejel přes složku s názvem Výpomoc v nadaci, než jen pokrčil rameny a jedním kliknutím soubor zavřel. Momentálně zrovna neměl moc velký zájem o to zjišťovat, kdo každý pro černookého maká.

Asi deset minut projížděl všechno možné, od fotografií po historii prohlížeče, ale nic kloudného se mu nalézt nepodařilo. Po Deidarovi nebylo ani stopy. Zklamaně se zvednul a začal pátrat po bytě, jestli se mu nepodaří najít nějaký jiný, schovaný důkaz. Obývák, kuchyň a dokonce ani Itachiho pokoj nasvědčovaly, že by o plavovláskovi něco věděl. Dalším jeho cílem byl pokoj pro hosty. Tiše otevřel dveře a nakoukl dovnitř, ale nic podezřelého nenašel. Místnost byla sice osídlená, ale on moc dobře věděl, že čas od času se u něj na pár dní zastavil mladší bratr, Sasuke, aby u něj přespal.

S velkým zklamáním, že se mu nepodařilo vůbec nic objevit, se chystal bydlení opustit a pokusit se ještě někoho zastihnout ve společném bytě, aby nic nenechal náhodě a nevypadal tak podezřele. Už už mířil k východu, když se překvapeně zarazil. Dveře od místnosti, kterou Itachi používal jen jako skladiště, byly mírně pootevřené. Malou chvíli přemítal, jestli to prostě nemá nechat být a v klidu se vytratit, avšak nedalo mu to, a tak se rozešel přímo k nim. Bříšky prstů se zlehka opřel o tmavě hnědou, dřevěnou desku a v okamžik, když prošel futry, se jeho pohled šokovaně zabořil do dřevěného, masivního malířského stojanu přímo uprostřed místnosti.