Celý zbytek večera se Shisui s Deidarou bavili o všem možném, a plavovlásek musel uznat, že i přesto, že ho druhý původně uháněl jen proto, aby naštval svého příbuzného, je docela dobrý společník a hezky se mu s ním povídá. Bylo fajn, alespoň na chvíli zapomenout to, čím si prošel na ulici a odpoutat se od toho všeho stresu. Těžko říct, jestli to černovlásek nevěděl, nebo byl jenom natolik taktní, že se prostě neptal, ale bylo docela fajn, na to alespoň na moment nemyslet. Na druhou stranu se nedokázal bůhví z jakého důvodu pořádně uvolnit. Každou chvíli pokukoval, jestli náhodou někde nesedí někdo z jeho starých známých, nebo jestli se za velkou palmou, jež stála nedaleko od nich, neskrývá nějaký novinář toužící po pikantním článku.

Nejednou se při konverzaci zamyslel a myšlenkami se vrátil k tomu, jestli vážně neměl jít s Itachim do kina, nebo zda se s ním neměl alespoň pokusit usmířit, nebo strávit večer u televize nad nějakým filmem, který se líbil jim oběma a tohle rande prostě přesunout na jindy. Teď, když tu takhle seděl a plný žaludek mu svírala úzkost, mu to rozhodně přišlo jako mnohem lepší varianta, což popravdě bylo velice zvláštní. Dřív miloval, když byl centrem pozornosti. Oblékal se do vyzývavých oděvů, kombinoval formální módu s barevnými, šílenými kousky a promenádoval se, kde se dalo. Rád zapózoval, nebo poskytl rozhovor a rozhodně zbožňoval předražené restaurace.

A teď?

Měl sto chutí utéct domů, navléknout se do starého, volného trička a kraťasů a strávit večer po boku své bývalé nemesis, s níž by se velice nedieteticky cpal čokoládou a brambůrkama. To ale bohužel nešlo, jelikož Itachi se mu od včera neozval a on byl moc tvrdohlavý na to, aby udělal první krok. Původně požadoval opravdu hlubokou, pravdivou omluvu, ale když tady takhle seděl naproti Shisuiimu a koukal do jeho hezkých, černých očí - ne tak krásných, jako měl Itachi, ale i přesto docela pěkných - a nechal si vykecávat díru do hlavy, mu došlo, že vlastně žádné vyřčené promiň ani nepotřeboval.

Proč taky?

Uchiha si ho k sobě vzal z vlastní iniciativy a rozhodl se, že se o něj postará. Nic za to nechtěl a jediné, co pak na jeho popud přijal na oplátku, byla starost o domácnost a výpomoc v nadaci. Nechtěl žádné finanční vyrovnání a co víc, dal mu domov a po dlouhé době pocit bezpečí. A to, že mu jednou něco kvůli vzteku ujelo, to by mu kvůli tomu všemu snad mohl prominout, no ne? To bylo to nejmenší, co pro něj mohl udělat.

***

Po nějaké době opustili restauraci a vyšli ven na chodník, zrovna ve chvíli, kdy u obrubníku zaparkovala Shisuiho limuzína. Černovlásek mávnul na řidiče, opřel se o zadní dveře a jemně vzal do rukou Deidarovy dlaně.

"Byl to krásný večer," začal medovým, hřejivým podtónem, přesně tím, který by blondýnkovi dříve podlamoval kolena. Co, dříve! Možná, že ještě před několika hodinami! "Co kdybysme ho nenechaly skončit? Nechceš si u mě ještě dát kávu?"

Deidara na moment strnul, jezerně modrým pohledem přejel přes jejich spojené ruce a prsty, než sebou trochu škubl a s nicneříkajícím výrazem ve tváři se z jeho sevření jemně vymanil. Pak donutil koutky úst, aby se pozvedly do mírného úsměvu.

"Taky jsem si to užil, ale... Popravdě jsem docela unavenej a chvílema mi ještě není moc dobře. Mohl bys mě prostě odvézt domů?"

Nabídku na rande přijal, aby alespoň trochu ulehčil své nemoci a odlehčil pravačce, kterou měl kvůli neustálé masturbaci namoženou, ale teď, když tu před ním s jasnou, možná jen trochu zaobalenou, nabídkou k sexu, stál, ani to s ním nehlo. Neměl vůbec na nic chuť a dokonce začal i přemýšlet nad tím, že se pokusí vyhledat odbornou pomoc, aby se mohl začlenit do společnosti a nežít na věky věků jako věčně honící úchyl.

Shisui na něj několik okamžiků jenom zíral. Doteď jasný, touhou naplněný pohled o něco zchladl a úsměv na tváři mu povadl. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než jen pokrčit rameny, otočit se a otevřít mu dveře.

***

Rudovlasý muž zmateně udělal několik kroků směrem do středu pokoje ke stojanu a chvíli na něj nechápavě zíral. Očima rychle přejel po barvách, které se mu válely u nohou, než se znovu zaměřil na dřevěnou konstrukci. Netušil sice, co tady ten krám dělal, ale celá ta situace mu začínala kapánek smrdět. Jednou věcí si byl ale naprosto jistý - Itachiho znal sakra dlouho a moc dobře věděl, že neměl vůbec žádné umělecké sklony. Vždyť měl problém i nakreslit mráček, Jashine!

Nevěděl, jestli se náhodou umění nevěnoval Sasuke, ale popravdě si nepamatoval, že by se Uchiha o něčem takovém zmiňoval. Se srdcem poháněným adrenalinem, mohutně bijícím o hrudní koš, se rozhodl, pečlivě prohledat celou místnost. Třeba jen maloval čerta na zeď a všechno to mělo nějaké logické, naprosto jednoduché vysvětlení.

Rozešel se ke starému stolu, otevřel jeden z mnoha šuplíků a začal se přehrabovat v papírech. Každičký, který našel, prošel dopodrobna. Zabralo mu to asi půl hodiny, ale nakonec vůbec nic nenašel.

"Kurva!" zavrčel, s prásknutím zašoupl poslední zásuvku a složil ruce na hrudi. Nakonec mu padl zrak na velkou skříň, která stála na druhé straně místnosti. Naštvaně se k ní rozešel, připravený, že vůbec nic nenajde, otevřel ručně vyráběná dvířka a zarazil se, když mu k nohám vypadlo tucet obrazů, na nichž byl vyobrazen Itachi.

V ten okamžik se mu neuvěřitelně ulevilo. Zavrtěl nad svojí stupiditou hlavou, sklonil se a jeden z nich zvedl, aby si ho mohl prohlédnout. Černovlásek na něm zrovna seděl za pracovním stolem, dlaní si podpíral hlavu a koukal kamsi do dáli, nejspíš ven z okna, na odpolední dění v Konoze. Zhluboka vydechl a pousmál se. Nakonec to vážně mělo úplně triviální vysvětlení. Itachi si nejspíš prostě jen objednal nějakého malíře, který by mu vyhotovil několik obrazů na památku. A jelikož jich bylo celkem dvanáct, vypadalo to, že to byla zakázka na dlouhé lokte. Proto ten stojan. Ten umělec se s ním prostě jen nejspíš nechtě pořád tahat sem a tam.

Již zcela uklidněný si klekl a začal si malůvky pečlivě prohlížet. Trvalo mu necelých deset minut, než se dostal až nakonec, ale nic zajímavého nenašel. Jistě, obrazy byly velmi povedené a ten, kdo je dělal, měl opravdu talent, a on by je za jiných okolností možná obdivoval o trochu déle, ale nyní tu byl bez vědomí majitele bytu a vzhledem k tomu, že bylo už skoro jedenáct, byl nejvyšší čas odejít. Sebral všechna plátna a pečlivě je uložil zpátky do skříně. Pak se otočil a vydal se k východu, připravený odejít.

Avšak v okamžiku, kdy už byl skoro na chodbě, ozval se u vchodových dveří ten tolik typický zvuk, kterým rachotil klíč v zámku. Šokovaně vykulil oči, zapadl zpátky do pokoje a přivřel dveře tak, aby v nich vznikla tenká, téměř neviditelná, škvíra!

Do prdele, do prdele, do prdele...! zaklel v duchu a ze zadní kapsy od kalhot rychle vytáhl telefon. Prsty se mu nervozitou silně třásly a měl problém, mobil vůbec odemknout. Rychle vyhledal Hidanovo číslo a naťukal mu krátkou zprávu.

Jakto, žes Uchihu nezdržel dýl, ty idiote?! Jsem ještě v bytě!!!

Stiskl odeslat a čekal.

Co plašíš? Vždyť je ještě pořád tady se mnou, objevilo se mu na displeji o sekundu později.

***

Když Deidara konečně dorazil domů, unaveně zastrčil klíče do zámku a překvapeně zamrkal, když se dveře okamžitě otevřely. Že by po cestě na večeři nezamkl? Ne, to byla pitomost. Moc dobře si pamatoval, že zamykal na dva západy a ještě to po sobě několikrát kontrolovat. Rozhodně nehodlal být tím, kvůli komu Uchihovi vykradou byt.

Itachi...

Plavovlásek nasucho polkl, když si na něj vzpomněl. Jak to tak vypadalo, jeho domácí už byl nejspíš ze sešlosti doma. Celou dobu, co byl na cestě sem, si v duchu představoval, co mu asi tak řekne, až ho uvidí, ale teď? Měl v hlavě úplné prázdno a žaludek se mu jen při tom pomyšlení stáhl nervozitou. Na moment zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a konečně vešel dovnitř.

"Itachi?" zavolal do ticha bytu, "Jsi doma?"

Nikdo mu ale neodpověděl.

Sundal si boty, silně stiskl ruce v pěst, aby si dodal trochu sebevědomí a šel ho najít. Čekal, že ho najde rozpláclého na gauči v obýváku jako každý večer, ale to se spletl. Rychlým pohledem přejel přes kuchyň, která zela prázdnotou a úlekem sebou cukl, když uslyšel zvuk z druhé části bytu. Rychle se rozešel do koupelny, ale ani tam nebyl. Nakonec se opřel o zeď těsně vedle dveří do Itachiho ložnice a utrápeně vydechl.

"Vím, že tam jsi... a že se mnou nejspíš nechceš mluvit, protože jinak by ses mi od včera ozval, ale chci ti jen říct, že se kvůli tomu, cos řekl, nezlobím. A možná... možná, že to i chápu," začal a dlaní si vyčerpaně promnul obličej, "Popravdě... asi bych se taky zlobil, kdybych měl nějakýho otravnýho příbuznýho a ty sis s ním chtěl vyjít... ne že bych žárlil nebo tak, ale..."

Zarazil se a několikrát nad svými myšlenkami zamrkal, jako kdyby si snad něco uvědomil. Když znovu promluvil, jeho hlas byl o dost silnější a odhodlanější.

"Jasně, že bych žárlil, sakra! Už měsíc tady spolu žijeme a vážně si rozumíme! To je ten problém, viď! Prostě jenom žárlíš a nechceš si to přiznat, protože dřív by sis o mě, dle tvejch vlastních slov, neopřel ani kolo! A teď se to změnilo a ty nevíš, jak s tím naložit!" vykřikl přes dveře, najednou úplně rozzuřený, "A místo, abys mi to přiznal a dal šanci tomu, co by mohlo bejt, jsi mě prostě musel urazit a-"

Deidara byl najednou tak rozzuřený, že si vůbec nevšiml, že dveře od vedlejší místnosti, jeho výtvarného pokoje, se pomalu rozevřely a kousek do něj stanula osoba, kterou by doma rozhodně nikdy nečekal.

Sasori se s úšklebkem na rtech ležérně opřel o zeď a hlasitě se uchechtl, čímž na sebe strhl plavovláskovu pozornost.

"Tak tohle mi nikdo neuvěří!"