Současnost 

Deidara chladným zrakem pozoroval svého hostitele, momentálního bytného a nemesis v jedné osobě, a vzpomínal na události, jež se staly bezprostředně po tom, co od Sasoriho odešel. I když ho jeho chování a slova neuvěřitelně zabolela, stále nedokázal uvěřit tomu, že by k němu všichni z jejich party bez výjimky cítili to samé. Posměch, lítost a možná, že i začínající náznaky odporu. Jistě, to, co si o něm myslel Uchiha, už dávno věděl. Navzájem se neměli moc rádi a velice rádi se pomlouvali, uráželi a bůhví, co ještě. S ním Deidara vždycky věděl, na čem je, a i když to mohlo znít trochu praštěně, vyhovovalo mu to. Proč taky ne? Ostatní ho přece zbožňovali a nějaká výjimka, která by potvrdila pravidlo, se musela najít vždycky a všude. 

A teď měl uvěřit tomu, že ho ve skutečnosti nikdo nemá rád a všichni se před ním dokonale přetvařují a to jen kvůli skvělému sexu? Ne, tomu prostě nevěřil a odmítal to přijmout jako fakt. Proto se tenkrát okamžitě vydal za Hidanem. Byl přesvědčený, že jestli ho někdo nenechá na holičkách, bude to právě on.

Víc už se tehdy mýlit nemohl. I když měl auto zaparkované před domem a očividně bylo úplně jasné, že je doma, ať klepal, jak klepal, odmítal mu jít otevřít. Plavovlásek strávil u jeho dveří dobrých půl hodiny, než to vzdal a obrátil se na poslední, komu věděl, že může důvěřovat. Yahiko a Konan. Se stejným výsledkem. 

"Proč jsi za nikým nepřišel, požádat ho o pomoc? Jsem přesvědčený, že většina by tě u sebe nechala bez problémů. A i když jsme spolu měli nějaké neshody, možná bych na to tenkrát přistoupil i já."

Blondýn nakrčil obočí a zaváhal. Nejprve měl sto chutí mu říct, jak povedení, ušlechtilí a dobrosrdeční všichni jeho přátelé jsou a jak s ním naložili, když se zarazil a sklopil pohled. V nitru se mu znovu ozvala slabá, ale přesto palčivá a spalující úzkost. Co když to všechno bylo jenom nastrčené? Co když byl s ostatními domluvený a snažil se ho ještě víc ponížit? Vždyť ho přece dřív nesnášel, tak co se tak najednou změnilo?!

Nakonec jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. "Nehodlal jsem se plazit před ostatníma. Tak hluboko, abych žádal o pomoc, jsem klesnout nechtěl."

Itachi se na něj se zájmem podíval a bystrýma očima si prohlédl jeho starostmi staženou tvář. Proč měl pocit, že mu neříká úplnou pravdu? 

***

Další dva dny, během víkendu, okolo sebe ti dva chodili skoro po špičkách. Itachi nebyl idiot a moc dobře vycítil, že to před deseti měsíci nejspíš bylo trochu jinak. Na druhou stranu mu bylo jasné, že kdyby na modrookého naléhal, mohlo by to způsobit jedině to, že by se akorát víc stáhnul do sebe. A to nechtěl. Usmyslel si proto, že na něj půjde pomalu a pokusí se, aby se v jeho přítomnosti začal cítit dobře natolik, aby mu alespoň trochu začal důvěřovat. 

Naproti tomu Deidara trpěl stále více paranoidními pocity a představami. Nepřišlo mu pravděpodobné, aby ho u sebe Uchiha nechával jen tak pro nic za nic a pro dobrotu srdce. Takhle se přece nikdo nechoval! Pokaždé, když okolo něj prošel, s úlekem nadskočil, jako kdyby se snad bál, že ho každou chvíli vyrazí, nebo řekne "Apríl. Vypadni." Nesnesitelné to pro něj začalo být v okamžiku, kdy spolu v neděli večer seděli u skromné večeře. 

"Zítra po práci bych tě mohl vyzvednout a mohli bychom zajet někam do obchodu. Nemůžeš pořád nosit jenom moje oblečení, je ti moc velké. Tak jsem myslel, že-" 

"Že co?" osopil se na něj se vztekem Deidara a probodl jej pohledem, "že mi nakoupíš nový oblečení?!"

Itachi napíchnul na vidličku kus pečeného rajčete a ladně si ho vložil do úst. Chvíli ho žvýkal, než se k němu obrátil a kývl hlavou. "Vlastně ano, myslel jsem, že-" 

Deidara se prudce zvedl, až mu židle spadla na zem, začal přecházet ze strany na stranu a rukama si vjel do vlasů. V ten moment mu bylo jedno, že na něj druhý kouká jak na blázna, jediné, na co se ale dokázal soustředit, bylo zběsile bušící srdce. Několik sekund trvalo, než se zastavil a složil ruce podél těla. V obličeji mu však i tak hrál zmatený výraz. 

"Já to nechápu!" vydechl a zavrtěl hlavou, "Jsem tady už třetí den! Jim tvoje jídlo, spím v tvoji posteli, aniž bys za to něco chtěl! Tak jak to teda bude? Kdy už si přestaneš hrát na světce a vyhodíš mě? Vždyť mě přece nesnášíš, tak proč tohle děláš?!" vyjel a podíval se na něj zoufalýma, modrýma očima. 

Uchiha zamrkal, pak se v klidu natáhnul po ubrousku, utřel si rty a složil ho do talíře. Až potom přesunul pozornost zpátky k němu.

"Tak zaprvé, v mé posteli nespíš. To bych si všiml," ušklíbl se, "A za druhé… Chápu, proč si to myslíš, ale moje pocity by se nenávistí nazvat nedaly. Jistě, nikdy jsem tě neměl rád. Choval ses namyšleně, rozmazleně a promiskuitně. Jako by ti snad patřil celý svět. Ale to snad ještě není důvod, abych tě k sobě vzal a pak tě vykopl jen proto, abych tě potrestal, protože jak to tak vypadá, tak tohle si o mě celou dobu očividně myslíš."

"A-ale proč?" zavrtěl hlavou Dei a do očí mu vyhrkly slzy. Nechápal to, vážně ne! Nenávist s Uchihou byla až do nynějška posledním pevným bodem v jeho životě. Poslední, na co se mohl spolehnout. To vážně přijde i o tohle? 

Uchiha si povzdechl, vstal a pomalým krokem k němu přešel. Pomalu, aby ho nevyděsil, k němu zvedl ruku a položil mu ji na rameno. Stačil jen jeden jediný něžný dotek, aby sebou druhý lehce škubnul. 

"Kvůli tvým očím." 

"Cože?" zamračil se Deidara a hlas mu zhrubl, "Děláš si prdel? Vzal sis mě domů kvůli mejm krásnejm neodolatelnejm očím? Takovou kokotinu jsem slyšel už hodněkrát, ale od tebe to zní ještě hůř." 

Při posledních slovech si odfrkl a ruku z ramene setřásl. 

Černovlasý zapoulel očima. "Takhle jsem to nemyslel. Věř mi, že mám na práci lepší věci, než balit bezďáky na levný balící hlášky. Ale tvoje oči… byls to ty. Ten malý, rozmazlený fakan. A úplně zlomený, rozdrcený na prach. A…," hlas se mu najednou zadrhl, aniž by věděl proč, "Nemohl jsem tě tam přece nechat, proboha."

Deidara na něj chvíli nevěřícně zíral, než sklopil pohled k zemi a složil obličej do dlaní. 

"Já to pořád nechápu."

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo trapné ticho, během něhož se starší z nich snažil vymyslet, díky čemu by se plavovlásek v jeho přítomnosti začal cítit o něco lépe. 

"A co kdyby to oblečení, bydlení… co kdyby to ode mě nevypadalo jako milodary, ale mzda?" 

Dei roztáhl několik prstů od sebe a zamrkal. "Jak to myslíš?" 

Itachiho ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Otočil se, posadil se na nejbližší židli a přehodil ladně nohu přes nohu. "Moje hospodyně před měsícem odešla na mateřskou. Zatím se mi to tady daří tak nějak držet, aby mi to tu nespadlo na hlavu, ale jak se znám, moc dlouho to nevydrží." 

"Chceš abych ti uklízel?" zeptal se a svěsil ruce podél těla.

"Uklízel, nakupoval, vařil. A vypomáhal v nadaci. Teď mám docela dost věcí v práci a nemůžu se jí věnovat tolik, jak bych si přál," vychrlil na něj všechny požadavky. 

Blondýn lehce kývl a posadil se na židli naproti němu. Několik desítek sekund si v hlavě přehrával všechna pro a proti a nakonec se jemně pousmál. Na okamžik si představil, jak by asi reagoval dřív, kdyby ho Itachi požádal o pomoc s bezdomovci. Vysmál by se mu. A to nemilosrdně. Ale teď? 

"T-to by asi šlo." 

Že pro něj bude v podstatě pracovat? Rozhodně to znělo líp, než aby si ho Uchiha vydržoval. Bylo to takové… uvěřitelnější. A alespoň se mu podaří zaměstnat svou paranoidní mysl. 

"Výborně!" spráskl rukama Itachi, "Takže zítra se jde na nákupy." 

Omlouvám se, že kapitolka tentokrát vyšla opět jen jednou týdně. Je mi líto, ale tohle zkouškové je opravdu těžké a tentokrát se prostě musím věnovat jiným věcem, než je psaní. Gomen ❤️

Deidara Itachimu pravdu nakonec neřekl, ale ten poznal, že je na jeho odpovědi něco divného. Bude ještě dál pátrat po tom, proč tenkrát nikoho nepoprosil o útočiště, nebo to nechá být?

A zlepší se trochu Deiova paranoia tím, že bude pro černovláska vlastně pracovat?

Moc děkuji za hvězdičky a komentáře z minulé kapitoly ❤️

Vaše Majo