Po několika minutách se černovlasý muž zvedl a zamířil ke dveřím Deidarova pokoje, aby se to, co řekl, pokusil alespoň nějakým způsobem napravit. Avšak v okamžiku, když před nimi stanul a se zvednutou rukou se klouby dvou dlouhých, alabastrových prstů chystal zaklepat na masivní kus tmavého dřeva, se zarazil a zamrkal.

Co by mu vůbec řekl? Omlouvám se, že už jsem tě zase nazval děvkou, už se to nestane?

Několik úderů srdce tam stál a přemýšlel, než zaslechl tupé rány, jako kdyby osoba ve vedlejší místnosti vzteky házela věci na zem.

Nakonec si jen povzdechl, otočil se na podpatku a zamířil do koupelny, kde si dal hodně dlouhou sprchu. Na omluvy bylo času dost a jemu bylo jasné, že kdyby se o to pokusil teď, akorát by druhého ještě víc rozčílil. Postavil se pod hlavici, na kohoutku nastavil příjemně horkou teplotu a nechal na sebe dopadat vařící proud kapek, aby se trochu uvolnil. Vztek v něm ještě stále planul jako olympijský oheň, na což nebyl popravdě vůbec zvyklý. Vždycky se mu skvěle dařilo, mít své emoce zcela pod kontrolou a tohle byla poměrně novinka.

Sáhnul po jednom ze šamponů, vymáčkl si požadované množství do dlaní a jimi pak vjel do dlouhých, havraních vlasů. Na moment se zastavil na spáncích a pořádně je promasíroval, aby upustil trochu páry.

Vůbec nechápal, co to do něj vjelo. Skoro měsíc se snažil s plavovláskem budovat vztah založený na vzájemné důvěře a teď to takhle při prvním náznaku potíží posere? Netušil, proč ho informace ohledně toho, že půjde na rande s jeho příbuzným, tolik rozzuřila. Nevadilo by mu, kdyby si s někým vyšel. Chápal, že mimo hru byl prostě už moc dlouho a že se mu nejspíš vrátily nějaké potřeby. Nebylo mu to sice úplně dvakrát příjemné, ale akceptoval to a respektoval. Snažil se být pro blondýna převážně přítelem a psychickou podporou, takže mu rozhodně nehodlal stát v cestě. A to i za cenu vlastního nepohodlí. Ale že je tím člověkem právě Shisui, to už bylo horší...

Agrese se mu jako kyselina rozlila žilami a on měl chuť, začít hlasitě řvát. Proč on, proboha? Proč ze všech možných lidí na světě právě on? Co tím vším zamýšlel? Hodlal snad Deie okouzlit a pomalu ho vmanévrovat do situace, kdy už Itachiho nebude potřebovat?

Uchiha se kousl do rtu a začal si mydlit hrudník. Dost mu vyhovovalo, že na něm byl druhý dlouhovlásek závislý, že mu pomáhal v nadaci i v domácnosti a čekal na něj, než každý den přijde domů z práci. Za těch několik týdnů si zvykl na jeho přítomnost, rád s ním trávil čas a popravdě ho začal mít rád. Na to, aby se jednalo o nějaké romantické city, bylo ještě hodně brzo, ale rozhodně mu na něm záleželo. A to už byl dobrý začátek, ne?

Když konečně vylézal se osušit, rozhodl se, že o víkendu se mu pořádně omluví a pokusí se zachránit, co se dalo. A jelikož mezitím musel přežít to jeho stupidní rande, zastaví se v pátek večer ve společném bytě, aby se trochu odreagoval. Měl přece i jiné přátele a nesměl na ně zapomínat.

***

V pátek odpoledne seděl rudovlasý muž v kanceláři rodinné firmy a zrovna něco datloval do počítače, když mu v ten okamžik zavibroval telefon. Se znuděným výrazem ve tváři po něm sáhl drobnými prsty a rozklikl ikonku obálky, která hlásila, že právě obdržel jednu SMS zprávu.

Itachi: Schůzka mi nakonec odpadla, takže dnes večer dorazím. Potřebuju se odreagovat, takže se připrav na opravdu dlouhou noc.

Sasori několikrát zamrkal, než se mu ústa stáhla do širokého, jízlivého úsměvu. Sehnul se k pracovní brašně, aby z ní vytáhl Uchihovy ztracené klíče a několikrát jimi pohodil do vzduchu, než je opatrně položil na stůl. Nosil je u sebe skoro celé dva týdny a doufal v to, že se co nejdříve naskytne vhodná chvíle pro to, aby se u něj mohl trochu porozhlédnout a zjistit, co ví o Deidarovi, ale prozatím to nikdy nevyšlo.

Na poslední chvíli jsem si domluvil rodinnou večeři, takže bohužel nedorazím, ale dám vědět Hidanovi, aby s tebou upustil trochu páry, napsal mu, zamkl obrazovku a vrátil se k práci. Vážně by se mu nelíbilo, kdyby při jeho šmejdění dorazil Itachi domů moc brzo. Ale když bude pít s Hidanem, něco takového naštěstí nehrozilo.

A on bude mít dost času na to, prohledat celý jeho byt! 

***

Deidarovi se pátek neuvěřitelně táhnul. Celou dobu, co kmital po kuchyni nadace a snažil se, aby se všechno nádobí i pracovní desky zářivě leskly, přemýšlel nad tím, co mu Itachi předchozího večera řekl. V podstatě ho nazval děvkou a ani se neomluvil! Co to s ním pro Jashina bylo? To ho tolik štvalo, že půjde na rande a ještě ke všemu s jeho příbuzným, aby se snížil k tak přízemním urážkám?

Blondýn nebyl žádný idiot, moc dobře věděl, že to, co černovlásek vypustil z pusy, nejspíš úplně nemyslel vážně a že ho v ten moment ovládal vztek, ale i tak se ho to velice dotklo. To, že mu jeho rozhodnutí si se Shisuim vyjít, tolik vadilo, nebyla pro takové chování žádná výmluva!

Ze všeho nejradši by mu zavolal a pořádně od plic mu řekl, co přesně si o něm po včerejšku myslí, ale odmítal být tím, kdo udělá první krok a zkontaktuje ho. Teď byla řada na něm, on za ním rozhodně první nepoleze.

Den se nakonec překlenul k večeru a pět minut před osmou hodinou mu zazvonil telefon akorát ve chvíli, kdy dolaďoval poslední zbytky svého outfitu k dokonalosti. Mělo to být jeho první rande po skoro jedenácti měsících a rozhodně ho nehodlal zkazit tím, že by si na sebe vzal něco nevhodného. Prosté, upnuté černé kalhoty a bílá košile s tmavě modrým lemováním mu přišla jako nejlepší volba.

Prstem přejel přes zelené zlatíčko a zapnul telefon na hlasitý odposlech. 

"Ano?"

"Už čekám před domem," ozvalo se z telefonu.

"Fajn, za pět minut jsem dole," pousmál se, sáhl po hodinkách a připevnil si je na pravou ruku.

"Těším se!" řekl Shisui ještě, než hovor položil.

Deidara se pousmál, ještě si naposledy pročísl vlasy a podíval se na sebe do zrcadla. Slušelo mu to. Zářivě se usmál a vyrazil do chodby pro boty. Těsně předtím, než odešel, se ještě rozhlédl a zaposlouchal se do ticha bytu. Itachiho od včerejšího večera neviděl a ani od něj nedostal žádnou zprávu. Těžko říct, zda se za to, co mu řekl, nestyděl, nebo se naopak styděl až moc na to, aby mu napsal, ale pro tenhle okamžik mu to bylo jedno. Bylo mu jasné, že právě teď je nejspíš na cestě za Hidanem a ostatními, ale pro dnešek ho to nějakým zvláštním způsobem netrápilo. Dnes byl rozhodnutý, užít si svoje rande!

S posledním pohledem do prázdného bytu se otočil a odešel.  

***

Když výtahem úspěšně zdolal všechna patra až dolů a vyšel z vchodových dveří, chvíli se zmateně rozhlížel ze strany na stranu, aby našel svůj doprovod, když se kousek od něj ozvalo hlasité zatroubení, až úlekem nadskočil. Několikrát se nadchnul, aby uklidnil zběsile bušící srdce a otočil hlavu. Pohled mu padl na nedaleké parkoviště, kde se o zadní dveře černě se lesknoucí limuzíny opíral tmavovlasý, vysoký muž s širokým úsměvem na rtech. 

Shisui zvedl ruku do vzduchu na pozdrav a gestem mu naznačil, aby ho následoval. 

"Pěkný auto," sjel ho pohledem Deidara, když dorazil až k němu a založil ruce na hrudi, "snažíš se udělat dojem?" 

"To taky," zazubil se starší, přistoupil k němu blíž a vtisknul mu letmý polibek na tvář, těsně vedle rtů. Pak otevřel dveře vozu a naznačil mu, aby nastoupil. "Ale taky jsem si s tebou chtěl dát dneska skleničku nějakého dobrého vína a kdybych řídil, tak by to nešlo." 

Blondýn se ušklíbl a zavrtěl hlavou, ale nakonec nastoupil. Druhý se jen zahihňal, a přisednul si k němu. 

"Můžeme jet?" zeptal a v očích se mu šibalsky zalesklo, a když Deidara jen kývl hlavou, dal znamení řidiči. 

O chvíli později už mířili do luxusní, přepychové restaurace. 

Krásnou neděli!

Itachi se chtěl Deiovi za své chování omluvit, ale nakonec se rozhodl, že ho nechá trochu vychladnout a udělá to až o víkend. Otázka je - stihne to vůbec?

V okamžiku, kdy Deidara míří na rande a Itachi z práce za svými "přáteli", se Sasori chystá na návštěvu Uchihova bytu.

Co všechno Akasuna může najít? Co nejhoršího se podle vás může stát?

Moc děkuji za všechny komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly ❤️

Vaše Majo