Bělovlasý muž sedící na gauči společného bytu konožské smetánky ještě naposledy přejel očima přes displej telefonu, kde měl v jedné ze složek otevřenou konverzaci se středem svého momentálního zájmu a nechápavě nakrčil obočí. Netušil, kvůli čemu Sasori tak strašně vyváděl, ale černovlasý Uchiha ještě stále seděl jen několik metrů od něj. Nakonec nad tím jen pokrčil rameny, schoval mobil zpátky do kapsy od sportovního saka a fialovočerveným zrakem se zaměřil zpět na Itachiho, který se rozvaloval v kůží potaženém křesle s ručně řezanou sklenkou s medově zabarveným nápojem v pravačce a zpola rozkouřeným doutníkem v levačce. Koukal kamsi do prázdna a očividně moc nevnímal, co se kolem něj dělo. Ostatně jako pokaždé, když se po dlouhé době napil větší míry alkoholu, což se popravdě moc často nestávalo.

Původně si Hidan myslel, že zaměstnat právě Itachiho a pokusit se ho pokud možno co nejvíce zdržet, v nejlepším případě opít, aby si Akasuna mohl vyřídit vše, co potřeboval, bude trochu těžší úkol. Jistě, vždy, když tmavovlásek dorazil, si s nimi sem tam nějakou tu skleničku whiskey, nebo kubánského rumu, dal, ale vždycky se držel spíše při zemi. Ve svých třiceti letech byl spíš zastáncem toho, že by se člověk měl chovat podle toho, co se od něj vyžaduje, což byl názor, kterým mezi ostatní úplně nezapadal, ale to mu nejspíš nikdy nevadilo.

Proto hromotluk nechápal, co se to nyní najednou stalo. Když černooký ten večer dorazil, choval se opravdu zvláštně a první, na co se ptal, bylo, kde mají nějaký dobrý chlast. A teď? Seděl tady naprosto omámený a vypadal jako malé, nevinné štěňátko. Ostatně jako pokaždé, když si trochu přihnul. Alkohol většině lidem dodával potřebnou energii, díky které byli pak ještě víc akčnější, ale Itachi? Nuže, vždycky se najde nějaká výjimka potvrzující pravidlo.

"Je všechno v pohodě?" nevydržel to nakonec Hidan a prolomil pomyslné ticho, narušované pouze tichou, jazzovou hudbou a Zetsuovým zhuleným smíchem z balkonu.

"Nemělo by snad?" mrknul jeho směrem druhý muž, než pozornost vrátil zpátky k doutníku a trochu z něj potáhl. Téměř okamžitě potlačil nutkání zakašlat, jak nebyl na tyhle silné, tabákové výrobky zvyklý, ale nakonec se udržel a o chvíli později vypustil z úst slabý oblak dýmu.

Starší jen pokrčil rameny. "No já nevím, jen jsem myslel, že se trochu pobavíme a ne, že tu budeš sedět jak hromádka neštěstí."

"Odpočívám," odporoval mu Itachi a zhluboka vydechl, "V poslední době jsem se ani na malý moment nezastavil, takže myslím, že na to mám nárok."

"Takže problémy s nějakou známostí," vystřelil okamžitě Hidan to první, co mu přišlo na mysl a sledoval, jak jeho přítel zmateně vykulil oči. To však trvalo jen setinu sekundy a o vteřinu později se už zase tvářil zcela bezvýrazně.

"Tady se mi o tom nechce mluvit," přiznal, "a ani nevím, jestli by se to vůbec dalo považovat za známost. Navíc... Už jsem docela unavený a docela rád bych jel domů."

Mohutný muž zbledl na odstín svých vlasů, rychle sáhl po karafě, která stála na konferenčním stolku, spěšně si nalil a pozvedl svoji skleničku do vzduchu. "Ale prd, noc je ještě mladá a my toho máme ještě spoustu co probrat! Taky mám problémy v lásce, abys věděl! Už pár měsíců se snažim Sasoriho dostat do postele, ale pořád mi odmítá podlehnout! Tak co kdybych se nejdřív svěřil já tobě a pak ty mě?" snažil se rychle navodit alespoň nějaký, byť stupidní, rozhovor.

Přece jenom, kdyby pustil Itachiho domů takhle brzo, Sasori by mu asi moc nepoděkoval. A on se jeho slov díků popravdě nemohl vůbec dočkat!

***

Deidara s naprosto ztuhlým tělem, silně bušícím srdcem a krví, jež mu děsem v ten okamžik tuhla v žilách, zíral na nezvaného hosta, který se u nich v bytě z čista jasna objevil. Na malou, malinkou sekundu si myslel, že je to snad nějaký zloděj, který se k nim vloupal a snažil se šlohnout, co se dalo, ale stačil mu jen jeden jediný pohled, aby mu došlo, jak strašně moc se mýlí. Lupič by mu nyní rozhodně přišel jako ta lepší varianta.

Nohy mu zcela zdřevěněly, až hrozilo, že se každou chvíli skácí na zem. Jediné štěstí bylo, že se ještě stále opíral o stěnu vedle dveří do Itachiho pokoje, která mu poskytovala alespoň minimální stabilitu. Zrak se mu z ničeho nic zcela zamlžil a jediné, co dokázal vnímat, byla životadárná tekutina hlasitě mu bušící ve spáncích a silný pocit úzkosti, jenž ho rozechvíval až do morku kostí. Pohled se mu najednou zúžil, že se dokázal soustředit pouze na zářivě rudé vlasy, hnědé, zákeřné oči a zlovolný úsměv na rtech.

"C-co-" snažil se modrými hloubkami, naplněnými děsem, zeptat, ale nakonec mu ze rtů nesplynulo ani jedno jediné kloudné slovo.

"Co tady dělám?" protnul tíživou atmosféru energickým hlasem Sasori a nakrčil obočí. Složil ruce na hruď a zády se opřel o zeď, jako kdyby byli dva známí, kteří se potkali po mnoha letech a chystali se spolu zapříst pohodový rozhovor. Lehce se uchechtl a ústa se mu roztáhla ještě víc, až odhalil dokonale bělostné zuby. Několikrát mlčky zamrkal, jako kdyby se snažil ten pro něj dokonalý okamžik vstřebat, než konečně promluvil: "Víš, čekal jsem od Itachiho nějakou nekalost, když se na tebe před dvěma, třemi týdny, kdo ví, kdy to bylo, začal vyptávat. Moc dobře vím, jak tě nesnášel, vždycky tě pomlouval a najednou se zajímal, kde jsi vlastně skončil a jestli o tobě něco nevím? No, bylo mi to trochu podezřelý, víš."

Plavovláskovo srdce zběsile odbíjelo. Připadalo mu, jako kdyby ta slova slyšel z velké dálky skoro až zpomaleně, jakoby přes filtr, hustou mlhu, která mu neumožňovala racionálně uvažovat, avšak i přes to všechno dokonale rozuměl každému slovu. V momentě, kdy se druhý zmínil o Itachim, v něm zatrnulo. Jak jako, že se do prdele vyptával?! Vždyť mu přece zakázal se o něm zmiňovat, sakra! To bylo tak těžké, držet hubu a dodržet slib?!

"Každopádně se mi to vůbec nelíbilo, vzhledem k tomu, jak jsme se... hmm, ne úplně v dobrém, rozloučili. Bylo mi jasné, že to nebude jen tak... A pak v bytě zapomněl ty klíče... A já byl moc a moc zvědavý," vysvětlil s úšklebkem.

"P-proč tohle děláš? C-co z toho máš?" zašeptal Dei, jemuž se ze sebe konečně podařilo dostat něco víc, než pouhý nesmyslný chrapot.

Akasuna se odpíchl od stěny a udělal jeho směrem pár kroků, až stanul přímo před ním a zadíval se mu přímo do očí. Byl sice o pár centimetrů menší než on, ale v ten moment ho dokonale převyšoval. Zíral na něj rentgenovým pohledem a snažil se ho co nejvíc rozhodit. A jak to tak vypadalo, skvěle se mu to dařilo.

Sasori nebyl idiot. Moc dobře věděl, že jestli se Itachi dozví, že tady čmuchal, a ještě ke všemu od téhle nuly, nejspíš to s jejich obchodem moc dobře nedopadne. Proto musel udělat cokoliv, aby se o tom nedozvěděl, něco tak radikálního, že se Deidara prostě sebere a vypadne. Nemusel být idiot, aby mu došly všechny souvislosti. Navíc si byl dle jeho momentálního chování moc dobře vědom toho, že má jen kousek ke zhroucení nebo hysterickému záchvatu. A on se rozhodl, ho v tom ještě trochu popostrčit.

"Víš, skoro to úplně vypadá, jako kdyby Itachi chtěl, abych tě tady našel. Myslím, že není takový idiot, aby si někde jen tak nechal klíče. On, který je naprosto perfektní úplně ve všem, co dělá..."

"Co tím chceš jako říct?" nechápal Dei a zavrtěl hlavou. Ruce se mu silně roztřásly.

"Že i když si tě sem vzal, neměl koule na to, poslat tě pryč, když jsi ho začal srát. Bože, vždyť i když se na tebe ptal, mluvil o tobě jako o největším odpadu, kterej nikdy nebyl schopnej postavit se na vlastní nohy. A co že tady vlastně děláš? Žiješ u něj, protože nejsi schopnej se sebrat a vypadnout? Místo toho tady zavázíš člověku, který tě nesnáší a vždycky nesnášel?!"

Blondýn polknul hutný knedlík v krku. "A-ale-"

"Bože, snad si nemyslíš, že by se to snad mohlo změnit! Lidi se nemění, Deidaro! On tě vždycky bude nesnášet a ty navždy budeš jen laciná nula! Tak už si to přiznej, konečně se sbal a vypadni! Itachi je úspěšnej podnikatel a takovou kouli na noze, jakou jsi ty, si nezaslouží. Akorát lidi stahuješ ke dnu... ostatně... proto jsem tě tenkrát vyhodil."

Deidarovy nohy v ten okamžik povolily a on se po zádech svezl na zem. Z očí mu začaly stékat slané potoky slz a jediné, co ze sebe dokázal dostat, bylo neustálé vrtění hlavou.

Sasori si jen odfrkl. V hloubi duše věděl, že to, co ze sebe právě vypustil, byla je z půlky pravda, ale on ho odtamtud prostě potřeboval dostat dřív, než se Itachi vrátí domů. Ten obchod pro něj byl strašně důležitý! A on ho nenechá, aby mu ho zkazil.

"Můžeš tady sedět jako troska a litovat se, než Itachi dorazí domů, ale popravdě... myslím, že kdyby tě tu nenašel, dost by se mu ulevilo," dodal ještě, pak se otočil, vydal se k východu a zanechal za sebou vzlykajícího blondýna úplně samotného.

Jakmile se za ním zabouchly dveře, zmoženě se o ně opřel a malou chvíli se vydýchával. Pak vytáhl telefon z kapsy od kalhot a najel na konverzaci s Hidanem.

Dej mu ještě tak půl hodinky, hodinku a pak mu zavolej taxíka. Tady jsem to vyřídil.

Pak mobil zase schoval a konečně vyrazil domů.

Zdravím!

Zatímco Hidan se snaží zaměstnat zpola opilého Itachiho, Sasori se setkává s extrémně překvapeným Deidarou. Jelikož není žádný idiot, velice rychle mu došlo, co se nejspíš stalo a rozhodl se, blondýna odtamtud vystrnadit za každou cenu. Obchod je pro něj prostě důležitější, než bývalý přítel.

Co myslíte, vezme si Deidara jeho slova k srdci a odejde, nebo bude dál věřit Itachimu a jeho dobrým úmyslům? A kdyby odešel, kam by asi tak mohl jít?

Moc děkuji za krásné komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Uvidíme se v neděli.

Vaše Majo