Druhý den dopoledne, v sobotu, navštívili jednu z poboček nadace pro veterány bez domova, přesně jak si Itachi plánoval. I když se ti dva vedle sebe ještě stále cítili trochu nesměle a nepřirozeně, dokázali rozhodně najít víc společné řeči, než za všechna ta léta, co se znali. Co se týkalo černovláskovy sešlosti s přáteli předchozího večera, Deidara se i přesto, že jej sžírala spousta otázek, vůbec na nic neptal a Uchiha sám se raději nesvěřoval, i když na rusovláskovy odpovědi musel stále dokola a dokola myslet. I když se to, co říkal, v podstatě shodovalo s tím, co mu před pár dny pověděl Deidara, stále mu připadalo, že na celé situaci něco nesedělo. Velmi rád by si o tom s oběma ještě pohovořil, ale tak nějak cítil, že teď nebyla vhodná doba, zavést na to konverzaci.

Itachi ukázal plavovláskovi, kde by si přál, aby mu od dalšího pondělí začal vypomáhat. I přesto, že byl na onen nápad ohledně nadace pro lidi, kteří jeho pomoc vážně potřebovali, neuvěřitelně hrdý, v poslední době měl tolik důležitých věcí na práci v rodinné firmě, že si nemohl dovolit, trávit tam tolik času. A ti lidé prostě potřebovali čas od času promluvit s tím, kdo se o ně staral. Vždy mu připadalo, že potom jako kdyby měli větší motivaci a víc se snažili, dát si život do pořádku a vrátit se zpět do starých kolejí. Doufal v to, že se práce a pomoc ostatním Deidarovi nakonec zalíbí. Pro něj samotného to bylo něco nepředstavitelného.

"Takže kde mě budeš chtít?" zeptal se nesměle blondýn, když bok po boku kráčeli po chodbě a vždy na malý moment nakoukli do jedné z místností. Už se zastavili na zahradě, ve společenské místnosti a teď akorát procházeli kolem pokoje, odkud se ozývalo několik spokojených, šťastných hlasů. Deidara zpomalil, blonďatou hlavou nakoukl dovnitř a zadíval se na asi deset lidí, kteří stáli, popřípadě seděli ve vozíčcích před malířskými plátny a zrovna se snažili dostatečně vystihnout mísu s ovocem. Kolem nich chodila mladá, hnědovlasá slečna, čas od času se u jednoho z nich zastavila a tiše k němu pohovořila. Vypadalo to jako kurz malování, díky čemuž jeho srdce nadšeně zaplesalo. Když se mu třeba bude dařit tam, kam ho druhý přidělí, bude si potom moci sám vybrat místo, kde by mohl pomáhat ostatním. Tohle by se mu docela líbilo.

Uchiha si všiml jeho zaujatého pohledu a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. "Jednou můžeš být dokonce i tady, ale teď zrovna potřebujeme někoho v kuchyni. A ty ses docela osvědčil, že vařit umíš. Když teda přehlídnu ten fail s polévkou."

Deidara po něm hodil uraženým pohledem, až se mu roztomile nafoukly tvářičky. "To byla tvoje vina."

"Ale jistě..."

"Uchiho, neštvi mě, sakr-" chystal se mu pořádně vynadat, když k nim svižnou chůzí přichvátal postarší muž a uprostřed lamentování jej přerušil.

"Pane Uchiho, jsem tak rád, že vás vidím!" pozdravil ho mile a podal mu ruku. Zelenýma očima pak rychle přejel po druhém návštěvníkovi a jen na něj lehce, uctivě kývl, než svou pozornost vrátil zpět k zakladateli nadace, "Je tu jedna věc, o které bych s vámi potřeboval mluvit."

Ten jen několikrát mrkl. "Jistě," pousmál se a pak se otočil na svého společníka, "Tohle musím vyřídit, zatím se jdi podívat do kuchyně a ptej se po Teuchim. Řekni mu, že jsem tě vybral jako novou pomoc a zkus se s ním a s tím prostředím trochu seznámit. Možná tam bude jeho dcera Ayame. Je trochu ostrá, ale když s ní najdeš společnou řeč, je nakonec celkem milá. Sejdeme se tak za patnáct minut venku u auta, ano?"

Dei jenom kývl. "A ta kuchyně?" zeptal se. Fakt, že mu jeho hostitel právě něco nařídil a že dřív by mu za takové jednání nejspíš jenom zakroutil krkem, nebo ho rovnou poslal do prdele, naprosto ignoroval. Týden strávený v Uchihově společnosti s ním dělal divy. Už nebyl tolik nervózní a ve své snaze mu víc věřit dělal opravdu pokroky. Na druhou stranu se tím dostávala na povrch jeho výbušná stránka. Zatím to naštěstí vypadalo, že to druhému muži nějak extra nevadí.

"Jdi pořád rovně a na první křižovatce zaboč doprava. Pak pokračuj na konec chodby, nemůžeš to minout."

***

"Haló?" zavolal Dei do ticha prostorné kuchyně plné všemožných pánviček, hrnců, naběraček a spousty dalšího vybavení, když dovnitř strčil plavovlasou hlavu, "Teuchi? Ayame?"

Rozhlédl se kolem a snažil se najít jednoho z těch, o kterých černooký hovořil, ale nikde nikdo. Ještě malý moment čekal, jestli se snad jeden z nich neozve, než jen nakonec pokrčil rameny a vydal se dovnitř, aby si místo své jistě mnohatýdenní budoucí práce pořádně prohlédl. Pomalu se vydal jednou z uliček a bříšky prstů otíral o čistý a lesklý, vyleštěný nerezový materiál a pečlivě si ukládal do paměti, kde co je a kam se co dává, aby se později trochu předvedl a nevypadal jako naprostý idiot. Očima mapoval všechny kuchyňské nástroje od vařeček po trouby a myčky, a zcela se zabral do svého počínání, když ho náhle vylekal cizí, neznámý hlas.

"Hledáte něco?"

Deidara nadskočil i s cedníkem, který zrovna držel v ruce, div ho neupustil, a rychle se otočil, aby zjistil, kdo ho nachytal na švestkách a modrýma očima ulpěl na vysokém muži s krátkými, černými vlasy, stejně černýma očima a v zástěře. Mohl být asi o pět let starší než on a první, co ho při pohledu na něj napadlo, bylo, že mu strašně někoho připomíná, avšak nedokázal ho vůbec nikam zařadit. Avšak v okamžik, když se mužova ústa stáhla do širokého, hřejivého úsměvu a oči mu zajiskřily, cítil, jak se mu do tváře nalila červeň.

"J-já-" zakoktal se a měl co dělat, aby odtamtud okamžitě neutekl jako malá holka a jediné, na co dokázal myslet, jestli nemá něco na obličeji a zda má pořádně učesané a hlavně nerozcuchané vlasy. "P-poslali mě s-sem."

Od kdy koktám bože?! Já?!

"Jste ten nový na výpomoc?" zeptal se druhý a pořádně si ho bez ostychu prohlédl od hlavy až k patě, až se Dei ještě víc začervenal a jediné, co ze sebe zvládl vypudit, bylo jen krátké kývnutí. "Pokud hledáte Teuchiho nebo jeho dceru, zrovna si venku dávají kávu. Polední pauza. Během té bych je být vámi nerušil. Ale řeknu jim, že jste se zastavil a porozhlédl se tady. Vaše jméno?"

"Deidara... Jmenuju se Deidara."

***

"Všechno dobrý?" zeptal se Itachi opírající se o auto a se zájmem si prohlédl blondýnkovu tvář, když k němu s červenými lícemi a s rukama zaraženýma hluboko v kapsách přispěchal, "Vypadáš rozladěně. Nebyla Ayame moc příkrá?"

Deidara se na něj úkosem podíval a snažil se uklidnit silně bušící srdce, které se mu v několika posledních minutách snažilo vyskočit z hrudi. Vůbec nechápal, co ho to popadlo a proč byl najednou v přítomnosti toho sympaťáka tak strašně nervózní. No vážně, co to jako bylo? Vždycky to byli ti ostatní, kdo byl v jeho přítomnosti nervní, ne on! Tak co se to s ním najednou dělo?

"Nebyli tam. Jenom jsem si si to tam prohlédl."

Itachi kývl, pak se odpíchl od auta a odemkl ho, aby oba mohli nastoupit dovnitř a vydat se domů. "A co myslíš, bude se ti tam líbit?" pousmál se.

Světlovlásek nasucho polkl a znovu si vybavil velké, černé a vřelé oči neznámého muže, které se na něj s jasným zájmem dívaly, než odpověděl. "Jo, myslím, že jo," zazubil se.

***

Celý zbytek dne byl Dei jako na trní, avšak velmi se snažil, na sobě nenechat před Itachim vůbec nic znát. Sám nevěděl, co přesně za pocity v něm to setkání v kuchyni vyvolalo, ale jak čas plynul, byl stále nervóznější a nervóznější. Až večer v okamžik, kdy ulehl do postele, mu to začínalo tak nějak docházet. Stačilo, aby zavřel oči, aby místo černé tmy viděl ten mile vypadající obličej. Vzpomínal na jeho pohledné rysy i dobře vypadající postavu, a v okamžiku, kdy jeho dlouhé prsty přes látku spodního prádla promnuly jeho mužství, jenž se pomalu probouzelo k životu, vyděšeně, ale i vzrušeně zasténal a vykulil oči.

Bylo to už sakra dlouho, co se dotýkal sám sebe, nebo co na něj sahal někdo jiný. Vlastně za celou tu dobu, co strávil na ulici, tyto intimní věci úplně odmítal dělat. Nechtěl se stát zatuchlým bezdomovcem, který si leští svojí špinavou kládu nad obrázkem nějaké ženy nebo chlapa ze starého, napůl promočeného, vyhozeného časopisu. Ale teď... Teď už byl úplně někde jinde. Sice ne ve vlastním bytě, ale ve pokoji, který mu patřil, čistý a vymydlený. Tak proč si nedopřát trochu toho uvolnění?

To tolik známé brnění v podbřišku, které si pamatoval z dob před deseti měsíci, se začalo zesilovat a být stále otravnější. Plavovlásek se kousl do rtu, nadzvedl se, aby si stáhl trenky ke kotníkům a pořádně roztáhl nohy. Očima vyhledal již polovzrušený, štíhlý penis a zalitoval, že nikde kolem nemá žádný krém ani nic podobného, ale v tomhle stavu rozhodně odmítal běhat po Itachiho chodbách s napůl stojícím pérem a nahým zadkem. Bůhví, jak by to potom dopadlo. Už jen z té představy se mu varlata rozbrněla, div se mu nezačaly kroutit palce u nohou.

Pořádně se uvelebil, zavřel oči a zatímco opálené prsty obtočil kolem erekce, která už žadonila o pozornost, se myšlenkami vrátil zpátky k dnešnímu odpoledni a tomu neznámému, ale rozhodně sexy cizinci, a začal rukou pomalu pohybovat sem a tam. Stačil jeden jediný pohyb, aby nahlas zasténal a zatímco doufal, že to nebylo slyšet i mimo pokoj, začal okamžitě rychle přirážet. Jak rychle a tvrdě klouzal v od potu a preejakulátu vlhké dlani, vzpomínky se mu v hlavě začaly přetvářet do trochu rajcovnější podoby. Úplně viděl, jak ho ten cizinec místo pozdravu rovnou přirazil k jedné z linek, přitiskl se mu rozkrokem k zadečku, plně připraven ho potrestat za to, že ho tam načapal takhle drze šmejdit.

Kousl se do rtu, aby už ani jednomu stenu nedovolil opustit jeho ústa, na moment zpomalil a bříškem palce rozetřel všechen ejakulát po celém žaludu. Druhou rukou vyhledal pevná varlata přitáhlá k tělu a s myšlenkou, že to nebude moc dlouho trvat, pokračoval v masturbaci, představuje si, jak mu ten muž stahuje kalhoty, dlouhými prsty ho hladí po oblých půlkách, než uvnitř něj zmizí nejdřív jeden a pak druhý prst. Úplně viděl, jak ho plácá po zadku a náhle opravdu tiše vyjekl, jako kdyby ten intenzivní dotek vážně cítil.

Ještě víc roztáhl nohy, pořádně si zmáčkl koule a ještě víc přidal na rychlosti s vidinou, jak si černovlasý sundává kalhoty a po několika trýznivých vteřinách do něj zajíždí až nadoraz a šuká ho takovou rychlostí, až mu vyráží dech. Avšak najednou už to nebyl ten člověk, kterého toho dne potkal v kuchyni, ale dlouhovlásek, jenž jej jednou rukou drží za bok a druhou za jeho útlý krček a bere si to, co bylo po právu jenom jeho.

Deidara mocně ejakuloval do dlaně a ještě několikrát se otřásl, než ze sebe vydal úplně všechno, co šlo. Když se trochu vzpamatoval, nasucho polkl a několikrát zamrkal. Proč měl pocit, že úplně ke konci to nebyl nikdo neznámý, kdo si jej bral, ale právě jeho dřívější dlouholetá nemesis, Itachi?

"Do hajzlu..."

Krásnou neděli.

Máme za sebou další kapitolu a zatím to vypadá, že Deidarovi se začíná vracet jeho dřívější sexuální apetit, nebo alespoň jeho část. Jak je možné, že v myšlenkách při masturbaci nakonec viděl Itachiho?

A kdo byl ten černovlasý krasavec, kterého potkal v kuchyni? Uvidí ho ještě někdy? A může nějak ohrozit stabilní "mír", který zatím mezi Deidarou a Itachim panuje?

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Uvidíme se ve středu :3

Vaše Majo