Sobotní ráno pro Itachiho nezačalo úplně nejlépe. Jakmile se probudil a otevřel oční víčka, téměř okamžitě je zase zavřel, jelikož ho ihned oslepila silná záře paprsků, probleskujících skrz nezatažena okna. Stačil jeden jediný pohyb, aby ho do hlavy zasáhla bodavá a tepající, nepříjemná bolest, která jej po malých krůčcích pomalu zabíjela. Nebo alespoň jemu to tak dost silně připadalo.

Dlouhými, alabastrovými prsty si vjel do vlasů a ztěžka zasténal: "Jashine, já jsem ale debil!" vydechl a pokusil se zlehka zavrtět hlavou. Okamžitě si to ale rozmyslel.

Pomalu se protáhl, aby se alespoň trochu probral a nespokojeně zamlaskal. V puse měl kvůli velkému množství vypitého skotské jak v polepšovně a něco mu říkalo, že si nejspíš večer ani nevyčistil zuby a rovnou jako mrtvola zapadl do peřin. Ještě několik chvil zkoumal a analyzoval rozsah svých "zranění", než se nakonec zhluboka nadechl a opatrně se zvedl z prostorné, manželské postele. První, co udělal, bylo, že se doplížil k závěsům a zatáhl je, aby si alespoň na moment dopřál trochu toho osvobozujícího přítmí. Pak vyrazil ven z ložnice, chystaje se udělat úplně to samé u všech ostatních oken.

Mezi futry svého pokoje se na moment zarazil a rychlým pohledem přejel přes Deidarovu ložnici, a silně se kousl do rtu. Aniž by jí dál byť jen na okamžik věnoval pozornost vyrazil nejprve do koupelny. Na to, aby nad sebou vrtěl hlavou, nadával si do idiotů a přemýšlel nad tím, co se včerejšího večera stalo, měl celý den. Nejdřív potřeboval pořádnou sprchu, která ho probere a kafe, jenž mu alespoň trochu pomůže přemýšlet.

Když si dopřál dlouhý relax pod proudem studené vody, která ho probrala během asi tří prvních vteřin, co pod sprchou stál a pořádně si vyčistil zuby, zamířil do obýváku spojeného s kuchyní, kde stejně jako v ložnici zatáhl všechny závěsy. Připravil si pořádně silnou, černou kávu a posadil se na vysokou židli k baru u linky. Dlaní si podepřel bradu a znovu si povzdechl. Myšlenkami se konečně vrátil k předchozímu dni a k tomu, jak Deidara odešel a hlavně s kým a kam odjel.

Stačila jedna jediná vzpomínka na to, že jej viděl nastupovat do Shisuiho auta, aby se mu začala otevírat pomyslná kudla v kapse a krev ve spáncích začala tepat o něco silněji. A ne jen vlivem alkoholu, který se mu v ten okamžik vytrácel z těla. Silně stiskl ruce v pěst, když si vzpomněl na svého vzdáleného příbuzného a na skutečnost, že vždycky strká prsty, kam nemá.

Místo toho, aby se rozčiloval hned od rána, zaměřil se raději na pravé jádro problému. V ruce sevřel hrneček a zlehka upil trochu kávy, aby se na plánované myšlenkové pochody pořádně posilnil. Na moment zavřel oči, vychutnávaje si dokonalou chuť pravé, pražené kávy Arabica, a pak se na židli narovnal a kousl se do rtu. Kdyby se měl přiznat, řekl by, že ho to zasáhlo víc, než by chtěl, a že v okamžiku, kdy se za plavovláskem zavíraly dveře, se jeho srdce trhalo na kusy, aniž by věděl proč. Nebo aniž by si to spíš chtěl přiznat.

Místo toho se raději zaměřil na blondýnova slova, kterým se mu vůbec nechtělo věřit. Podle něj ho Sasori v tak těžké situaci, v jaké se Deidara tenkrát nacházel, vzal k sobě jen na pár chvil, než si s ním užil a posléze ho vykopl na ulici, a dost podobně se měli zachovat i ostatní z jejich přátel. Itachi nevěřil, že by byl Akasuna schopný něčeho tak krutého, tedy alespoň doposud. Ale proč by mu jinak tedy zatajil, že má jeho klíče a pak čmuchal u něj doma?

Uchiha nebyl idiot. To, že mu Sasori lhal, mu došlo hned poté, co se od svého spolubydlícího dozvěděl, že mu prohledával byt. Na moment jej sice napadlo, jestli si dlouhovlásek náhodou nevymýšlel, ale na druhou stranu by mu přišlo divné, proč by se pak choval tak hystericky, kdyby si všechno vymyslel?

To mu nesedělo.

Podle Sasoriho slov měl ten den mít rodinnou večeři se svými rodiči a babičkou, což byl důvod, proč nemohl dorazit na akci ve společném bytě. A Itachi by tomu klidně i věřil, jelikož rudovlásek absolvoval takové sešlosti minimálně jednou měsíčně. Avšak na druhou stranu, Hidanův až téměř chorobný zájem o to, se s ním opít a pořádně pokecat, mu moc neseděl. Nehledě na to, že nikdy nezažil, že by se bělovlasý takhle svěřoval. Že by se ho snad snažil zdržet, aby měl Sasori dost času, u něj šmejdit? Ale proč by to vlastně dělal? To se vážně tak moc chtěl zavděčit rusovláskovi, aby se s ním vyspal?

A proč měl Sasori vlastně potřebu, lézt mu do bytu? Opravdu to mohlo být kvůli tomu, že se před ním zmínil o Deidarovi a snažil se zjistit, co vlastně ve skutečnosti všechno ví?

Itachi zaskřípal zuby, nemohl si pomoct, ale i když to všechno svým způsobem dávalo smysl, stále se mu tomu všemu nechtěli uvěřit.

Složil obličej do dlaní a dvěma prsty každé ruky si promnul spánky. Pak sáhl po nápoji a kopl do sebe zbytek kávy na ex. Z kapsy od tenkého, saténového županu, který měl na sobě, vyndal telefon a vytočil Deidarovo číslo, aby si s ním promluvil a možná ho dokonce i přesvědčil, aby se vrátil zpátky domů. Protože tady prostě byl doma. A možná, že pokud ho přesvědčí k návratu, nakonec se mu i podaří, vytáhnout z něj ještě nějaké další informace.

Avšak ať se s ním snažil spojit, jak chtěl, modrookému se nedovolal. Telefon vyzváněl několik dlouhých minut, než to Itachi s rozmrzelým výdechem vzdal. Během dne to zkusil ještě několikrát, ale nakonec se na to vykašlal a rozhodl se přejít k drastickému řešení. I když se včera opravdu docela dost opil, matně si pamatoval, že Hidan ho zval na další dnešní sešlost. Nebylo moc časté, že by se jejich parta scházela víckrát, než jednou týdně, ale když byl čas, či když někdo chyběl, jako teď Sasori, uspořádala se další party i v "sobotu".

A jelikož to vypadalo, že z Deidary se mu další informace prostě dostat nepodaří, rozhodl se, vyrazit za nimi ještě ten večer a pokusit se je přímo konfrontovat. Rozhodl se během dne vystřízlivět a počkat až do večera. Kolem osmé se pak řádně oblékl, sbalil se, sebral klíčky od auta a patnáct minut před dvacátou hodinou večerní už mířil ke svému autu. Cesta mu zabrala jen pár chvil, avšak jemu to připadalo jako několik dlouhých hodin.

Ve většině případů byl Itachi velice klidný člověk, co neměl rád žádné konfrontace. A nyní se k jedné takové chystal. Ani nevěděl, jak si přál, aby to dopadlo. Svým přátelům, zejména Sasorimu a Hidanovi, bezmezně věřil a asi by se mu moc nelíbilo, kdyby zjistil, že si jeho důvěru nezaslouží. Na druhou stranu by se mu asi ani nezamlouvalo, kdyby zjistil, že mu lhal zrovna Deidara.

Po dvaceti minutách jízdy, kterou strávil ponořený do vlastních myšlenek, zaparkoval před společným bytem na malém, soukromém parkovišti a vyrazil rovnou nahoru do jednoho z nejvyšších pater. Jakmile vyjel výtahem až na požadované podlaží, vyndal si z kapsy od kalhot klíč a potichu, aby na sebe nestrhl žádnou pozornost, jej strčil do zámku a otevřel si. Ihned, co vlezl dovnitř, donesl se k jeho uším hlasitý smích a pobavené chechtání.

Itachi udělal několik tichých kroků směrem k obýváku a zastavil se těsně přede dveřmi. Přitiskl se ke zdi, aby jej nikdo neviděl a zaposlouchal se do jejich rozhovoru.

"Normálně vletěl do bytu a začal si před jeho ložnicí vylejvat srdíčko, jako kdyby mu chtěl vyznat lásku!" zachechtal se jeden z hlasů, který Uchiha okamžitě přiřadil k Sasorimu, "No měli jste vidět ten výraz, když jsem vylezl. Chudák vypadal, jako že vidí svojí mrtvou babičkou."

Několik dalších hlasů se rozesmálo a Itachi silně stiskl ruce v pěst. Hrudí se mu rozlil obrovský pocit zklamání, který se téměř okamžitě zabodl do jeho srdce a začal jej párat na několik kusů.

"Nemůžu uvěřit, že po tom všem skončil nakonec u Itachiho. Kdo by to byl řekl?" ozval se jiný, jistě ženský hlas.

Konan.

"Je mi to fuk. Hlavní je, že po tom, co jsem mu řekl, se nejspíš sbalil a vypadl. A jelikož jsem ještě nedostal žádnou nasranou zprávu ani telefonát od Uchihy, tak se to tak nakonec asi i stalo. Jasně, byla tady možnost, že zůstane, ztropí hysterák a všechno na nás vybleje, ale nakonec v sobě asi trochu charakteru našel a vypadl."

To černovlásek už nevydržel. Vyšel z chodby do rozlehlého obýváku, kde na gauči k němu zády sedělo několik osob, lidí, o nichž si až do nynějška myslel, že jsou jeho přátelé.

"Deidara má mnohem víc charakteru než vy všichni dohromady," procedil tiše mezi zuby a s rukama sepjatýma na hrudi se opřel o stěnu. Ostatní si jej ale i tak všimli, a tak se na něj o několik vteřin později dívalo osm párů šokovaných očí.