Deidarovo srdce se zběsile rozbušilo, když ho tak náhle objaly dvě pevné paže a na záda se mu nalepilo vypracované, i když kvůli alkoholu trochu vratké tělo druhého muže. V nitru mu v ten okamžik vybuchl hotový ohňostroj všech možných i nemožných emocí. Některé z nich byly úplně nové a dosti ho překvapily. Končetiny mu v ten moment zdřevěněly, až nebyl schopen se pohnout a udělat jeden jediný krok. Chystal se vykřiknout a druhého tak od sebe odehnat, avšak v krku mu rázem vyschlo, že ze sebe nedokázal vydat žádné kloudné a smysl dávající slovo.

Itachi se k němu ještě víc přitiskl, jako kdyby tím snad dokázal s plavovláskem splynout a tím mu zcela zabránit v odchodu, v tom, aby zůstal a neopouštěl ho.

"Nechoď nikam, prosím," zašeptal mu ještě jednou měkce do ucha, do hlasu nechal proniknout podtón prosby.

Blondýn několikrát zamrkal a zatímco se snažil zklidnit bouři všech těch pocitů, která jím momentálně kolovala, jen zavrtěl hlavou a stejně tiše vydechl: "Myslíš, že tím, že tu zůstanu, se něco vyřeší?"

"A když odejdeš, tak snad ano?" namítl Uchiha.

Dei si povzdechl a na moment zavřel oči. Soustředil se pouze na jeho blízkost a na všechno, co se mu honilo hlavou, duší a srdcem. Snažil se rozpoznat, které z těch emocí byly skutečné a které vsugerované, ale...

"Jen tady nechceš být sám. Za ten měsíc sis zvykl na mojí přítomnost a děsí tě, že bych tu najednou nebyl. Máš strach, že bys měl být opuštěný," řekl.

"A není právě to ten správný důvod pro to, abys zůstal? To ti to snad neřekne, co potřebuješ vědět? Neprozradí ti, jak to všechno ve skutečnosti je?"

Deidara zamrkal a na moment se zamyslel, než najednou vyděšeně vykulil nebesky modré hloubky. Když to Itachi takhle řekl, najednou to bylo úplně jasné, naprosto očividné. A pak to ucítil. Malý plamínek, semínko čehosi hluboko v srdci, jenž reagovalo právě na tato jeho slova, jako kdyby někdo začal oheň schválně rozfoukávat, či semínko zalévat, aby z něj o malou chvíli později vykoukl drobounký, přesto po životě toužící klíček, zárodek jakéhosi prazvláštního, přesto skutečného pocitu.

Životodárný orgán v jeho hrudi se na okamžik stáhl, než se znovu zběsile rozpumpoval. Blondýnek se roztřásl po celém těle, jako kdyby měl třesavku a najednou si uvědomil, že odtamtud vážně potřebuje zmizet, nebo se zblázní. Všechny ty pocity, ty emoce se na něj navalily najednou, zahnaly jej do kouta. Dotek a teplá náruč druhého muže, která mu byla ještě před několika málo sekundami příjemná, téměř konejšivá, najednou začala pálit. Najednou, jako kdyby kvůli tomu všemu dostal neuvěřitelný strach, stal se plachým srncem uvězněným v pasti zdatného lovce.

Rychle se vymanil z jeho sevření, silně stiskl popruh tašky, aby se uklidnil a rychlým pohledem přejel přes Itachiho. Nasucho polkl, když spatřil to jasně viditelné ublížení a zklamání v jeho očích, ale už se rozhodl. Teď už couvnout nemohl!

"Musím přemýšlet a potřebuju na to klid a volnost. Nemůžu tu zůstat," zamumlal nakonec a sklopil hlavu, až mu mírně zarudlý obličej orámovaly dlouhé, zlatavé prameny jeho zářivé a udržované kštice.

Itachi jen kývl hlavou na důkaz, že chápe a narovnal se, aby alespoň trochu působil, že to vzal v klidu a s rozumem. Opak byl však pravdou. Hrudí mu v ten moment začaly kolovat silné křeče, které mu skoro znemožňovaly dýchat, a velké množství alkoholu v jeho krvi mu na zdravotním stavu taky zrovna dvakrát nepřidalo. V hlavě se mu z čista jasna vyrojilo spoustu otázek, které by na něj nejradši hned vychrlil. Kam jdeš? Jdeš za Shisuim? Skončí tímhle naše přátelství? Zůstaneme v kontaktu?

Nakonec z něj ale vypadlo jen pouhé a zcela prosté: "Vrátíš se?"

"Nevím," vyklopil Deidara a těsně předtím, než se otočil a odešel, hlesl: "Jdi se vyspat, potřebuješ to."

S těmi slovy se konečně otočil a odešel. Zanechal tam tak za sebou Itachiho úplně samotného a zcela zmateného. Ne, že by se on sám cítil jinak. Hrudí se mu ještě stále proháněly všechny ty pocity, které ho tak strašně moc zmátly a nyní, když byl na odchodu, to bylo snad ještě horší, avšak to, co řekl Itachimu, byla naprostá a nefalšovaná pravda. Potřeboval přemýšlet. A to by mu s ním za zády zrovna dvakrát dobře nešlo.

Nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou, nastoupil do výtahu a když už byl na cestě dolů, zaklonil hlavu, aby trochu uvolnil napětí v krční páteři. Několikrát jí pohnul ze strany na stranu, aby pořádně prokuřupal všechny obratle a kosti, a úlevně vydechl. Pak si trochu posunul pás tašky na rameni a z kapsy od mikiny vytáhl telefon. Rychle jej odemknul a zrakem rychle přejel přes displej. Palcem pravé ruky stiskl ikonku obálky, která momentálně ukazovala červenou jedničku, a rychle si otevřel nejnovější zprávu, která nebyla od nikoho jiného, než od jeho večerního doprovodu.

Čekám dole, stálo tam.

Deidara si unaveně povzdechl, strčil telefon zpět a složil hlavu do dlaní. Bylo mu neuvěřitelně trapně, že staršímu černovláskovi ještě před několika málo hodinami dal košem a nyní po něm chtěl, aby ho na noc, nebo možná na pár dní, vzal k sobě. Bylo to neuvěřitelně ubohé, ale co jiného měl dělat? Venku sice bylo příjemné teplo, ale nemohl přece strávit noc venku! Jistě, mohl se uchýlit k drastické metodě, kdy by rozprodal těch pár maličkostí, které vlastnil, aby mohl složit hlavu na nějaké ubytovně, ale to mu přišlo kapánek přehnané. Jedinou možností byl další Uchiha.

Počkal, než výtah dorazí až dolů a vydal se k východu. Prošel kolem malé recepce, kterou měly všechny luxusní, obydlené mrakodrapy, lehce kývl na staříka za pultem a pokračoval ven z budovy. Na moment se zastavil a rozhlédl se kolem. Shisui se už podruhé za ten večer opíral o dveře auta, jako kdyby to bylo snad nějaké hloupé deja vu. Místo limuzíny na něj však tentokrát čekal v obyčejné, černé audině.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal trochu odvahy a vydal se až k němu.

"Čau," nakrčil obočí Shisui a sjel ho celého od hlavy až k patě. Pak zvedl zrak k jednomu z nejvyšších pater, několikrát zamrkal a podíval se zpět na plavovláska. "Problémy v ráji?"

"Asi se mi o tom úplně nechce mluvit," zamručel Deidara nakonec.

Krátkovlasý složil ruce na hrudi. "Ale notak, nejsou to ani dvě hodiny, cos mi dal košem. To si nezasloužím alespoň nějaké vysvětlení a pár pikantních drbů, týkajících se mého milého skoro bratránka?"

"V tomhle duchu se ponese celý naše soužití?"

On na něj jen spiklenecky mrknul. "Si piš."

***

Itachi se zkousnutým rtem skrze velkou, prosklenou zeď v obýváku sledoval parkoviště, které se nacházelo několik desítek metrů pod ním a snažil se vypozorovat, co tam dvojice mladých mužů dělala a co řešila, ale byla to taková dálka, že bohužel nic neviděl. Dlaň s tenkými, dlouhými prsty položil na chladivý, průhledný materiál a když spatřil, jak plavovlásek nastoupil do auta jeho vzdáleného příbuzného a spolu s ním odjel neznámo kam, jeho srdce vynechalo několik úderů.

Pravačkou se chytil za místo, pod nímž se orgán ukrýval a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Nakonec donutil ztuhlé končetiny, aby se rozpohybovaly a vyrazil přímo do ložnice. Deidara měl přece jen pravdu. Potřeboval se vyspat. Ráno přece bylo moudřejší večera a věci, které musel promyslet, nebyly zrovna dvakrát jednoduché.

Jedno mu ale bylo jasné. I když svým přátelům stoprocentně věřil, rozhodně si všechny ty fámy ověří. Deidara pro něj byl stejně důležitý jako oni. Ne li důležitější.