Další týden uběhl Deidarovi skoro až neuvěřitelným tempem. Od pátečního večera, kdy se událo tolik nepříjemných věcí, se snažil dát si svůj život dohromady, avšak věčné telefonáty, jimiž ho jeho bývalý spolubydlící stále bombardoval, mu v jeho situaci zrovna dvakrát moc nepomáhaly. Rozhodně ne, když jediné, co potřeboval, bylo pořádně si od něj odpočinout a všechno si pořádně do puntíku promyslet. Jeho život byl v poslední době sice o něco lepší, než za celých těch deset měsíců, ale zároveň moc dobře věděl, že takhle to zůstat nemůže. Musel se někam pohnout, nejlépe se osamostatnit, najít si práci a vlastní bydlení. I kdyby se s černovlasým mužem nakonec přece jen usmířil, nemohl u něj přece zůstat donekonečna. Už takhle ho v podstatě živil a vypadalo to, že si ho vydržuje jen za občasnou výpomoc v nadaci.

A to nechtěl. Vždycky se na někoho spoléhal a bylo úplně jedno, jestli to byl otec, Sasori, nebo teď Itachi. Nikdy nic nedokázal sám. Vždyť dokonce i v tátově firmě zastával spíš místo módní tváře, než nějakou slušnou pozici. Dostával prachy za to, že se nechával fotit do různých článků, jen proto, aby společnosti přilákal co nejvíc zákazníků, klientů a partnerů. A to už nechtěl.

Úlevně si vydechl, když mu Itachi konečně přestal volat a začal se soustředit sám na sebe. Byl rozhodnutý nechat všechny věci ohledně jejich zvláštního vztahu plavat a zjistit, jestli se mu po něm po čase začne stýskat. Pokud ano, rozhodně to byl pádný důvod, se k němu vrátit, alespoň dokud si nenajde slušnou práci, aby si mohl dovolit vlastní, alespoň malinký byt, a zkusit s ním žít ještě jednou jako jeho přítel či něco víc. A pokud ne... Nuže, to už bylo jasné.

Prozatím se uchýlil k tomu, zůstat u Shisuiho. Zprvu mu to bylo trochu trapné, že se na něj nejdříve pěkně vykašlal a pak, když potřeboval pomoct a teklo mu do bot, zase hned přilezl, avšak kromě prvotních blbých řečí a narážek to vzal druhý Uchiha docela v klidu. Dovolil mu půjčit si malý pokojík pro hosty, který byl rozhodně menší než ten u Itachiho, ale to mu nevadilo. Ze začátku to mezi nimi bylo sice trochu zvláštní, ale nakonec se to ustálilo. Navíc jeho momentální hostitel stejně většinu času nebyl doma a přicházel až pozdě večer.

Deidara nejprve myslel, že se pokusí během těch několika dní žít úplně stejně jako předtím, aniž by svůj časový plán nějak výrazně měnil, ale těsně předtím, než měl v pondělí ráno odejít vypomáhat do kuchyně nadace, se mu úzkostně sevřel žaludek. Místo toho, aby vyrazil a nelámal si s tím hlavu, strávil deset minut na záchodě nad mísou v případě, že by měl zvracet, jak strašně zle mu bylo.

Nakonec se rozhodl, zavolat Teuchimu a celý týden se u něj z důvodu nemoci omluvit. Nedělalo mu to sice dvakrát bůhvíjakou radost, protože to tam začínal mít docela rád a i když to byla práce dobrovolná, nechtěl, aby ho vyrazili a nechtěl se flákat, ale stačila jen jedna představa, že by narazil na dlouhovlasého muže a nohy mu začínaly vypovídat službu. Nemohl dopustit, aby se takto brzy potkali a stanuli tváří v tvář, když ještě neměl pořádně rozmyšleno, jakým dalším směrem se jeho život bude ubírat. A jemu něco říkalo, že on jen čekal na to, až se v budově nadace objeví a hned ho bude chtít konfrontovat a snažit se, všechno vysvětlit a dát to mezi nimi do pořádku. Ne, že Dei by si přál pravý opak, jen... potřeboval chvíli klidu.

Náhlou přemíru volného času využil k tomu, aby se zkusil podívat alespoň po nějaké jednoduché brigádě, aby si něco málo přivydělal a vyhledal pokud možno co nejlepšího odborníka, který by mu pomohl s jeho malým problémem. Trvalo mu několik hodin, než konečně našel nějakého slušného specialistu, který si za své služby zase tolik neúčtoval. Hned, jakmile to šlo, vzal do ruky telefon, aby se objednal.

"Dobrý den, u telefonu Deidara, rád bych se k vám objednal na konzultaci, máte tento týden čas?" vychrlil do mobilu hned a začal přecházet po prázdném obýváku sem a tam, "Ano, mám přesně tyto problémy... Raději bych hormonální léčbu postoupil až v opravdu nejkrajnějším případě... Kdy? Šlo by to ve středu? Jasně, dobře... Moje příjmení? Jmenuju se-"

"Čau," pozdravil ho nově příchozí, položil pracovní kufřík na stoleček u dveří a dlouhými, bledými prsty si začal uvolňovat kravatu.

"Ještě vám zavolám," zamumlal Dei do telefonu, než hovor vytípl a dal si ho zpět do kapsy od kalhot. Shisuimu se se svými problémy sice svěřil, ale dopodrobna se mu o tom taky zrovna vykládat nechtělo. Nakonec strčil ruce do kapes od mikiny a pokusil se usmát. "Jak bylo v práci?"

"Šlo to... zrovna dneska jsme měli zasedání s jedním naším partnerem. Nic hezkého. Spousta přebytečných příbuzných, kteří nám až moc kecají do toho, co máme a nemáme dělat."

"Aha," zamumlal Dei a posadil se na židli ke kuchyňskému stolu, "Sice tomu moc nerozumím, protože z těhlech porad jsem nikdy moc neměl, ale jestli chceš, vyslechnu tě."

"To je dobrý," mávl nad tím rukou druhý, konečně odmotal kravatu a hodil jí na stoleček k pracovnímu kufříku, "Ale když už jsme u toho vyslechnutí..."

"Hm?

"Před pár dny mi volal Itachi a já slíbil, že s tebou promluvím."

Dlouhovlásek se rychle zvedl a vydal se pryč do svého pokoje, tohle odmítal poslouchat.

Shisui ho ale doběhl, chytil ho za paži a otočil ho směrem sobě. Deidarovo srdce se trochu rychleji rozbušilo, když mu ta situace strašně připomněla, jak v pátek odcházel od Itachiho.

"No tak, poslouchej aspoň. Nevím, co všechno se mezi váma přihodilo, ale musím uznat, že ať to bylo cokoliv, rozhodně se cítí provinile a chce všechno napravit a urovnat. Moc chce, aby ses vrátil domů. Takhle napjatého jsem ho nikdy neslyšel."

Blondýn zavrtěl hlavou. "Jen nechce být sám."

"To není pravda. Znám ho déle než ty a zrovna jemu samota nikdy nevadila. Je to v tobě. Chce, aby ses vrátil protože mu na tobě záleží a chce, aby to mezi vámi bylo jako dřív. Nestojí za to, si to rozmyslet?"

"Proč mu pomáháš? Mohls mě tu klidně hned svést!" zavrtěl hlavou, "A místo toho mě dohazuješ jemu?"

Starší muž ho pustil a založil si ruce v bok. "Nejsem úplně slepej, ani blbej. Moc dobře vidím, jak tu chodíš jak tělo bez duše. Záleží ti na něm a chceš se vrátit, ale máš strach, že se to zase podělá. Nemůžu tě tady přemlouvat, ale sám musíš uznat, jestli ti Itachi za to riziko stojí."

Deidara na něj koukal s vykulenýma očima, než si nakonec povzdechl a složil obličej do dlaní. "Rozmyslím si to."

***

Jak Dei řekl, tak udělal. Trvalo čtyři dlouhé dny, během nichž si zvládl zařídit placenou výpomoc v kavárně, jedno sezení u psychosexuologa, kterému se snažil představit a přiblížit svůj dlouholetý problém, než nakonec zvážil všechna pro a proti, vzal do ruky telefon a s rychle bušícím srdcem vytočil číslo, které měl uložené pod rychlou volbou na jedničce.

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se smířit se skutečností, že se mu ten dlouhovlasý hňup dostal pod kůži víc, než by si přál. I když ho nikdy dřív neměl rád, okamžitě, když zjistil, že potřebuje něčí pomoc, si ho vzal k sobě a rozhodl se, dát mu domov a postarat se o něj. Snažil se mu jeho pobyt co nejvíc zpříjemnit a vyvolat v něm pocit, že je v bezpečí. Dal si záležet na tom, aby mezi nimi byla vzájemná důvěra a i když porušil slib, co mu dal, pokoušel se přijít na to, co se mu ve skutečnosti stalo a kde byl zakopaný pes. Toto všechno naráz způsobilo, že vůči němu začal propadat zvláštním, sentimentálním pocitům.

Chyběl mu. Hrozně moc mu chyběl. A i když tušil, že to mezi nimi ještě nějakou dobu bude trochu divné a napjaté, nemohl si pomoct.

"Ahoj... M-myslíš, že bys pro mě mohl zítra přijet? Chci se vrátit d-domů."

Krásnou středu!

Shisui nakonec dostál svého slova a splnil, co Itachimu slíbil. Promluvil s Deidarou a jak to tak vypadá, nakonec mu snad i trochu pomohl a popohnal ho.

Jak se to nyní mezi dvěma dlouhovlásky bude vyvíjet? Bude to zase jako dřív, nebo kolem sebe budou tančit po špičkách?

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Uvidíme se v neděli :3

Vaše Majo