Tmavovlasý třicátník zíral na druhého muže poněkud s tmavší, narudlou barvou v obličeji, která jeho tváře a krk zbarvila kvůli předchozímu dušení, a nevěřícně mrkal, jako kdyby snad špatně slyšel. On že měl rande se Shisuiim? Shisuiim?!

Silně stiskl ruce s příborem v pěst a snažil se, nedat na svém momentálním rozpoložení vůbec nic znát. Navenek tak během několika sekund hned vypadal, jako kdyby se vůbec nic nestalo, ale uvnitř v hloubi duše bůhví proč kypěl čirým, nefalšovaným vztekem. Starší muž se stejným rodovým jménem býval jeho nejlepším přítelem. Co si pamatoval, všechno dělali spolu a byli jak nerozlučná dvojka. O tom, že se od něj mnoho naučil, raději ani nemluvě. Avšak v posledních několika letech jejich vztahy trochu ochably a ještě víc se zhoršily v době založení nadace. Pomáhat lidem, kteří se sami o sebe neuměli postarat, byl jen a jen jeho nápad, se kterým se mu před necelými jedenácti měsíci svěřil. Druhý Uchiha mu pomohl vše od píky vybudovat a zařídit, avšak většinový podíl měl i tak patřit Itachimu. V původně dohodě s tím Shisui neměl žádný problém.

Avšak v okamžiku, kdy se k nim hlásilo stále víc a víc lidí a nadace začínala být s Itachim v čele velmi populární, starší najednou zcela obrátil a snažil se dělat všechno proto, aby z něj vymlátil minimálně padesát procent vlastnictví. A všechny ty roky přátelství a společných zážitků šly rázem úplně do kopru.

"Ty ho znáš?" vytrhl ho z přemýšlení blondýnkův zvědavý hlas a nechápavý pohled.

Majitel bytu si jen odkašlal, aby zakryl trapné ticho, sáhl po ubrouskou, utřel si ústa a ladně ho složil do talíře, který od sebe odsunul. Dosyta najezený ještě stále nebyl, ale teď mu všechno stejně chutnalo jako písek, a vzteky se mu zvedal žaludek. To, že by měl pozřít ještě nějaké další sousto, si teda rozhodně již představit nedokázal. Avšak dřív, než stačil vůbec promluvit, začal zase brebentit plavovlásek.

"Potkali jsme se už ten první den, co jsem to tam byl očíhnout a byl docela sympatický. Pak jsme si párkrát vyšli na procházku. A když mě včera pozval, říkal jsem si, proč ne," pokrčil rameny a moudré hloubky zarazil kamsi za něj, jen aby s ním nemusel navázat oční kontakt, "Stejně většinou nemám v pátek večer co dělat."

Itachi se zhluboka nadechl. Tak teď mu bylo jasné, kde se tenkrát Deidara opozdil! Prý zakecání s ostatními zaměstnanci, to sotva! Vždyť ten šašek tam ani nepracoval! Jediné, o co se snažil, bylo, aby byl před správní radou co nejvíc vidět, aby se jim dostal do povědomí a možná časem nakonec přebral jeho pozici! A teď se mu dokonce snažil i přebrat Deidaru?!

V ten okamžik se zarazil a několikrát nad tím vnitřním výrokem musel zamrkat. Tak počkat počkat, jak jako, přebrat Deidaru? Vždyť přece ani nebyl jeho, vůbec nic spolu neměli a vůbec-

Ale někde v hloubi duše víš, jak moc se ti líbí, že je ten otravnej blonďák závislej jenom na tobě a nikoho jinýho nemá. Líbí se ti, trávit s ním čas a být pro něj středem vesmíru, kupovat mu dárečky a starat se o něj. Vždyť to je přece taky jeden z těch důvodů, proč jsi o něm ještě stále neřekl Sasorimu - protože se bojíš, že kdyby ho chtěl zpátky, zase zůstaneš úplně sám zavalený prací. A to, co jste si mezi sebou za ten necelý měsíc vypěstovali, by šlo do háje. Tak si to přiznej! začalo na něj hulákat jeho svědomí, až měl co dělat, aby se studem nezačervenal. Nejprve chtěl ten otravný hlas chtěl umlčet a okřiknout ho, ať drží klapačku, protože vůbec nemá tušení, o čem to tu mluví, když mu náhle došlo, že je to vlastně pravda.

Muže před sebou, který očividně čekal na odpověď, už nějakou dobu nevnímal jako toho starého, otravného a promiskuitního Deidaru, který mu lezl krkem snad každou sekundu na světě. Najednou ho viděl jako lehce namyšleného, občas drzého, ale docela milého společníka. Byl to Dei, kterého nikdo jiný, než on, neznal. Pochyboval, že by tuhle stránku někdy někomu dřív ukázal. Pouze teď. Pouze jemu. Byl to jeho nový Deidara.

Toto jeho nové poznání jej ale neuklidnilo, ba naopak. Byl ještě víc rozlícený.

Do hajzlu, zaklel v duchu.

"A svěřil se ti ten Shisuii, jaké má příjmení?" nakrčil obočí a složil ruce do klína. Trochu se se židlí odsunul od stolu a ladně si přehodil nohu přes nohu, snaže se působit alespoň trochu v pohodě.

"N-ne, proč?" pokrčil rameny druhý a trochu zbledl.

"Tak šup, vezmi si telefon a hledej," pokynul mu s podivným, pichlavým pohledem v černých hloubkách.

Deidara se na moment pozastavil nad kousavým tónem druhého muže, než sáhl do kapsy od mikiny a pomalu vyndal mobil z kapsy. Za celou dobu, co ho od něj měl půjčený, se internetu vyhýbal, i když ho měl předplacený. Bál se, že by ho velice brzy zlákalo, začít hledat informace o otci a o firmě, která se během pár hodil po jeho zatčení potopila jako novodobý Titanic. A jestli na něco rozhodně neměl náladu, bylo to čtení bulvárních žvástů, které nebyly ani z půlky pravda. A Jashin ví, co všechno se tam psalo o něm samotném...

Prsty rychle vyťukal do vyhledávače slova Shisui a Nadace, a v okamžiku, kdy mu Google ukázal hromadu článků s mnoha fotkami o jakémsi Shisuim Uchihovi, spodní čelist mu povadla a on nestačil zírat.

"T-to je jako nějakej blbej vtip, nebo co? To jste jako bratranci?!" vyjekl a do hlasu mu pronikl náznak hysterie. Další Uchiha. Jashine, za co?

Zatímco čekal na odpověď, nasucho polkl a snažil se, zbavit se nepříjemného knedlíku v krku, který mu znemožňoval pořádně dýchat. Takže Uchiha. Věděl snad celou dobu o tom, kdo je a co se mu v nedávné době přihodilo? Věděl snad, že si ho Itachi k sobě vzal z ulice a staral se o něj jako o jednoho z jejich klientů. A co hůř, co když ho Itachi chtěl jenom ponížit, a tak ho prostě a jednoduše navedl?

"Je to vzdálený příbuzný z matčiny strany, takže technicky vzato toho spolu moc společného nemáme," odvětil.

"A co to má jako bejt? Řekl jsi mu o mě něco, nebo jak?!"

"Nemluvil jsem s ním asi dva měsíce. Ani jsem nevěděl, že je v Konoze. Tuhle dobu by se měl starat o druhou pobočku v Suně, ale on se velice rád plete do věcí, do kterých mu vůbec nic není," zavrčel tiše Uchiha.

V klidu, pomyslel si, hlavně neřekni žádnou blbost.

Několik okamžiků mezi nimi bylo trapné ticho, během něhož Dei přemýšlel, zda si rande nemá nakonec rozmyslet, ale z Itachiho tónu to vypadalo, že se nejspíš moc v lásce nemají. Proč by ho na něj tedy naváděl? Byl to nesmysl. Určitě to byla jenom blbá shoda náhod.

Nadechl se, aby se uklidnil a vstal, chystaje se sebrat své i černovláskovo špinavé nádobí, když ho v tom přerušila další Itachiho slova.

"Vždycky měl slabost pro lehký partie...," splynulo mu ze rtů dřív, než by si snad stačil uvědomit, co vlastně řekl. V ten moment mu to ale bylo jedno. Potlačovaný vztek a agrese, které by se snad daly nazvat počínající žárlivostí, v jeho nitru přetekly pomyslný pohár a prodíraly se jeho tělem tak snadno, jako rozžhavený nůž projíždí máslem. To, že to asi nebyl úplně dobrý nápad, mu došlo v okamžiku, kdy o vteřinu později dopadly na dřevěnou desku tmavého stolu dva porcelánové talíře a v půli se rozbily na dva kusy.

Když černooký zvedl hlavu, jediné, co zahlédl, byla záplava mizejících, zlatých loken, které se od něj pomalu vzdalovaly.

Lokty se opřel o stůl, vjel si dlouhými, hubenými prsty do havraních vlasů a zmoženě vydechl.

"Já jsem ale debil," zamumlal si sám pro sebe.