Rafaela, žena s tmavě modrými dredy, usedla do křesla a podívala se na obrazovku. Za několik okamžiků měla zase vidět její obličej. Naposledy. Z toho uvědomění se jí roztlouklo srdce ještě rychleji, strach obsadil každou část jejího těla, začala se neovladatelně třást. Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit, ale nic z toho, co si v duchu říkala, nepomáhalo. Mají poslední společnou noc, jen ta myšlenka jí na srdci zabolela.

Na obrazovce se začaly barevné čtverečky spojovat k sobě, až po několika okamžicích vznikl celý obraz. Na druhé seděla žena s kulatým obličej, velkými kruhy pod očima a černými vlasy po ramena.

„Panebože! Co ti to udělali?" vykřikla zděšeně Paula.

Nevypadala zrovna nejlépe. Měla natrhlý ret, zelenofialový monokl kolem levého oka a oteklou tvář. Pohled na ní musel Paulu hodně vyděsit. Mohla dopadnout ovšem mnohem hůře. Když šla do této místnosti, viděla v jedné z cel chlapce bez levé ruky, který byl stočený do klubíčka a tiše plakal. Ten pohled na bezbranné dítě ji neskutečně bolel, ale bohužel s tím nemohla nic udělat.

„To nic. Mohlo to být ještě horší. Vyslýchali mě a já jsem jim odmítla říct, kde jsou ostatní lidé z odboje."

Rafaela si promnula oči, protože pár dní už pořádně nespala a usmála se na druhou ženu, s kterou měla spoustu zážitků, na které mohla stále vzpomínat. Měla takovou radost, že jí po dvou měsících zase vidí. Nechtěla se s ní loučit, pouze při představě, že tato noc skončí její vlastní popravou, a že se už nikdy neuvidí se ženě udělala mdlo před očima.

„Je mi líto, že za všechny naše problémy můžu já. Ani bych se ti nedivila, kdyby si mě nenáviděla Kdybych dokázala držet jazyk za zuby, kdybych si tě vyslechla, kdybych nebyla tak impulzivní, všechno by mohlo být jinak," vyhrkla Paula téměř na jeden nádech.

Jak by se na ní mohla zlobit? Každý z nás chybuje, právě skrze chyby a selhání se formuje naše osobnost. Nemohla se na ní zlobit. Ne nyní, když za pár hodin už nebude nic vnímat. Nebude ztrácet drahocenný čas na to, aby se nořila do hlubin minulosti. „To stačí. Nemá cenu si nic vyčítat. Já se na tebe nezlobím, každá z nás na tom nese svůj podíl viny. Těch kdybych je tady tolik, že bychom se z toho zbláznily, kdybychom nad všemi z nich přemýšleli."

„Ale mohla jsem se zachovat jinak," namítla Paula.

„Ano, mohla, ale to každý z nás," pověděla druhá žena a poprvé za celou dobu se usmála. „Teď už to nemá smysl řešit. Nemá cenu řešit minulost, kterou nemůžeme změnit, ale žít v přítomnosti a snažit se změnit budoucnost."

„Teď si zněla jako moje mamka."

Obě dvě se na sebe usmály, Rafaelu zahřálo u srdce, když znovu její úsměv viděla. Mohla by se hodiny a hodiny rozplývat nad tím, co má na svojí Paula tak ráda. Její úsměv, který dokáže na okamžik vymazat všechny problémy na světě, její povaha, která byla tak tvořivá a veselá, vždycky se snažila na všem špatném najít alespon kapku něčeho dobrého.

„Já vím. Často mi to říkala, když jsem se trápila minulostí. Byla to úžasná a moudrá ženu, měla jsem jí moc ráda," pověděla upřímně Rafaela.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je mrtvá. Když jsem klečela u její těla, připadalo mi jako kdybych byla v noční můře. Čím se vlastně provinila? Nikdo z nich mi nechce říct, co udělala, proč jí museli zabít," pronesla tiše a s bolestí v hlase černovláska.

Zavrtěla pouze hlavou a nechala se unášet do dob, kdy jí bylo tak dobře. Kdy se svobodně držely za ruce, kdy procházely sice zníčeným městem, ale šťastné, kdy si povídaly o všem možném. Najednou se cítila tak nádherně, jako kdyby jí do těla vstoupila nová energie. Rafaele připadalo, že dokáže všechno, co si bude přát.

Když si uvědomila, kde se nachází, když se odprostila od svých vzpomínek, tiše si povzdechla. Kdyby mohla udělat cokoliv, aby se ty vzpomínky zase staly skutečností, udělala by to. Seděla v malé tmavé místnosti, kde nebylo nic jiného, než stůl, modré křeslo, obrazovka a zamřížované okno, z kterého bylo vidět na noční oblohu.

Po několika minutách ticha odsouzená žena odvětila: „Ničím, řekla pouze svůj názor a odmítala se ho do posledního okamžiku vzdát. To se dneska už nesmí. Takhle vypadá jejich demokracie a svoboda slova. Byli by nejraději, kdybychom byli ticho a měli jenom jejich správný názor."

Paula vyskočila z židle jako čertík z krabičky, nevydržela sedět na židli a dělat, že je všechno v naprostém pořádku. Začala kolem sebe rozhazovat rukama, černé vlasy měla rozevláté na všechny strany a ruce pevně zaťaté v pěst.

„Tohle všechno je tak nespravedlivé! Zabíjí všechny, kteří projeví svůj názor, bez vyjímky ženy, muže a děti. Já je tolik nenávidím. Ti zasraní, hnusní kreténi Byla bych nejraději, kdyby nám konečně dali pokoj. Nejdříve zabili mamku a teď zabíjí tebe," křičela frustrovaně a rozhlížela se do čeho by mohla praštit.

Touto fází si Rafaela prošla před několika týdny, kdy byla naštvaná na celý svět za to, že bude muset být popravena. Křičela, mlátila pěstí do zdi, dožadovala se odpovědí, ale po pár dnech se uklidnila. Už neměla sílu vůbec na nic, pouze seděla na místě a vzpomínala. Se svým osudem se nesmířila, samozřejmě nechtěla zemřít, ale věděla, že nebude mít na vybranou.

„Já vím, ale teď s tím stejně nic neuděláme. Teď se zaměříme na to, abychom si těch posledních pár hodin, které nám zbývají, popovídaly, ale ne o nich." Snažila se jí přemluvit, aby nemluvili o nich, musely toho ještě tolik vyřešit a probrat. To nejtěžší je čeká na úplném konci, ale ani jedna z nich na to nebyla stále připravená. Nemohly se na to nijak připravit, až ten okamžik přijde, budou se s ním muset smířit.

Černovláska se otázala: „Jak můžeš být tak klidná?"

„A proč jsi ty tolik naštvaná?" opáčila Rafaela.

„Proč asi - chtějí tě přece zabít!"

„To je pravda, ale má cenu se celou dobu rozčilovat nad tím, co nemůžeme změnit? Prosím, užijme si těch osm hodin, které máme."

Navenek byla klidná a vyrovnaná, před Paulou se ovládala, ale ve skutečnosti v duchu křičela, nadávala a prosila, aby mohla žít. Nechtěla zemřít...

„Zabili ještě někoho, když mě odvedli? Řekni mi všechno, co víš,"zeptala se po několika okamžicích ticha Rafaela. Měla stáhnuté hrdlo úzkostí a doufala, že nikdo další z jejich města nezemřel, nebo nebyl odsouzen na popravu.

„Několik desítek lidí popravili na náměstí, aby nám dali najevo, co nás čeká pokud se budeme bouřit. Říkali nám, že takovéto chování je naprosto nepřijatelné v dnešní společnosti a podobné kecy," pravila černovláska tiše. To nejhorší, co v ulicích viděla, si raději nechala pro sebe, nechtěla svojí přítelkyni rozrušit. „Bylo to příšerné a bojím se, že sem zase někdo z nich přijede a provede podobnou čistku. Lidé se samozřejmě stále bouří a protestují, ale teď už klidněji, dávají si větší pozor. Vědí, co by se stalo, kdyby je chytili. Od poslední války tady panuje velký neklid, my lidé bychom chtěli konečně změnu. Moc toho nevím, tohle jsem slyšela od svého bratrance, držím se raději stranou, vyhrožovali mi, že ublíží zbytku mojí rodiny."

Rafaela se zamračila. „Je mi z té jejich vlády špatně. Tohle není žádná demokracie, ale naprostá totalita a my jsme v tomto světě naprosto podřadní. Nevíš, co se stalo s lidmi z odboje?"

Doufala, že hrstka z nich bude žít. Zasloužili by si to, aby mohli být na nějakém klidném místě, kde by jim nehrozilo žádné nebezpečí. Byli to skvělí lidé, i když se znali tak krátce, nezasloužili by si zemřít. Nikdo si nezasloužil zemřít, nikdo z těch, kteří bojovali za něco, čemu věřili. Možná to byla správná věc, možná ne, na tom nyní už nezáleží, věděla, že kdyby nad tím přemýšlela více, zhroutila by se z těch pocitů a domněnek.

„Vůbec o nich nic nevím, ale doufám stihli utéct a někam se schovat," řekla Paula s úzkostí v hlase. Bála se, že nakonec všichni zemřeli, měla před nimi dostat před několika týdny zpráva, ale zatím jí nic neposlali. Přesto v sobě měla neustále plamínek naděje, že se zachránili, že žijí někde jinde.

Raději změnila téma: „Co budeš dělat po zbytek života?"

„Nejraději bych se šla oběsit, protože tenhle život nemá žádný smysl. Hlavně život bez tebe," zašeptala černovláska a po tváři jí začaly kanout slzy.

Žena s modrými dredy odvrátila od obrazovky na několik okamžiků pohled, protože to už dále nemohla snést. Kdyby mohla, přitáhla by si Paulu do pevného objetí, udělala by cokoliv na světě, jen aby jí neviděla takhle zoufalou.

„Neblázni, s mým životem tvůj život nekončí," začala Rafaela, snažila se pouze svojí přítelkyni utěšit, aby si nakonec vážně něco neudělala. „Na to nezapomínej. Máš ještě spoustu let před sebou. Jsi úžasná, když někdo z tvých blízkých potřebuje pomoct, podáš mu záchranou ruku. Umíš krásně zpívat a hrát na kytaru, svým úsměvem dokážeš potěšit spoustu lidí."

Paula rychle odvětila: „Mrzí mě, že nemůžu pomoct tobě. Kdybych mohla udělat cokoliv pro tvojí záchranu, udělala bych to. Ta beznaděj je na celé situaci nejhorší. Nemůžu dělat nic, jenom pokojně čekat na tvojí smrt."

Žena s modrými dredy se usmála, tohle byla jednoduše její milovaná Paula. Vždycky tak laskavá a usměvavá, pokaždé se snažila ostatní rozveselit. Bojovala se slzami, když si představila ostrou čepel, která ji jednou ostrou ranou zabije. Ne. Nebude na to myslet, musí se zaměřit na to, co chce říct druhé ženě.

„Vždyť to říkám, jsi úžasná, ale mě pomoct nemůžeš. Rozumím ti, ale bohužel s tím nemůžeme udělat vůbec nic. Teď se zaměříme na tebe. Prosím, vezmi svého bratra a odejděte do jiného města, tady pro vás není bezpečno. Pod postelí mám uložený černý kufřík, v kterém najdeš všechny moje úspory, vezmi si je," řekla Rafaela.

Ostrá rána se rozezní po celém okolí. Nemysli na to, nemysli na to, napomínala se neustále v duchu. Jak na to, ale nemám myslet? Mám strach a chci ještě žít.

„Ne, to od tebe nemůžu přijmout." Paula zavrtěla energicky hlavou.

Možná ještě okamžik bude vnímat své okolí, než upadne do prázdnoty. Co bude potom?

„Můžeš, vezmi si je, budou se ti hodit. Mě už stejně k ničemu nebudou a byla bych ráda, kdybyste na to byli o trochu lépe, než jste teď. V druhém městě mám tetu, o které jsem ti už vyprávěla, můžete se k ní jít schovat, ráda vás k sobě přijme," pověděla Rafaela a snažila se předstírat, že se v její hlavě neodehrává zuřivá bitva.

Nic, už nebude vůbec nic, nic...Pouze z této myšlenky se jí rozbušilo rychleji srdce. Chtělo se jí křičet a plakat, ale na nic takového neměla už sílu a hlavně k čemu by to bylo? Slzami a křikem svůj osud nezmění. Rafaele připadalo, jako kdyby všechno kolem ní ztrácelo smysl. Proč tedy žijeme, když nakonec zemřeme a po nějaké době na náš všichni zapomenou?

„Za chvilku tě povedou popravit, ale ty se pořád staráš o ostatní. Ty jsi neuvěřitelná. S námi si nedělej starost, ty-."

Rafaela se nadechla jednou, podruhé a potřetí, než promluvila: „Ale ano, dělám si o vás starost. Já za pár hodin zemřu, takže o mě se už zajímat nemusíš, já budu v bezpečí už navždy. Ale vy budete v nebezpečí, musíte na sebe dávat pozor a být opatrní."

Všechno, co si v životě vytváříme a budujeme, děláme pouze pro to, abychom se nezaměřovali na to, že jednou zemřeme. Ženě připadalo, jako kdyby jí každou chvíli měla explodovat hlava.

Paula se snažila najít slova, kterými by vyjádřila dostatečně svůj vděk. „Já-já ti děkuju za tvojí pomoc. Děkuju ti za to, co si pro za celou dobu, co se známe, udělala."

Proč se o něco lidé vůbec snaží? Proč si nelehnou a nečekají pokojně na svojí smrt? Protože musí něčím zaplnit tolik času před smrtí.

Rafaela se sklonila ke svým nohám, aby nebylo vidět, jak jí po tvářích stékají slzy. Nemohla se už ovládat, ženě bylo neuvěřitelně líto, že nemůže stejně jako babička žít až do devadesáti let. Chtěla by běhat, povídat si, dýchat a jednoduše žít. Po chvilce se znovu narovnala a snažila se tvářit se vyrovnaně a klidně.

„Teď znovu, co budeš v životě dělat?" otázala se znovu Rafaela, aby zahnala své temné myšlenky.

Musí být přece něco po smrti, přemítala v duchu. Po smrti nemůže být přece pouhé nic. Třeba bude jako duch létat mezi živými lidmi, třeba se přesune na nějakou jinou planetu, kde prožije znovu jiný život, třeba...Nic neví. Nemůže si být ničím jistá. Lidé se sice za ta léta posunuli v mnoha věcech, ale o tajemstvích smrti toho stále moc neví.

„Chtěla bych žít s tebou v domku, daleko od všech lidí. Bydlely bychom blízko lesa, měly bychom svůj klid. Já bych skládala a vymýšlela další skladby a ty bys malovala obrazy," pověděla se širokým úsměvem na rtech Paula. Všechno vypadalo v představách tak krásně.

„Ta představa je nádherná, tvého bratra bychom si vzali k sobě, žili bychom všichni tři pohromadě. Měli bychom svůj klid a s nikým bychom se nemuseli o nic přít. Já bych svoje obrazy vystavovala na výstavách a ty bys zpívala a hrála v divadle."

„Můj bože, v takové realitě bych chtěla žít!" vykřikla nadšeně Paula.

„Bohužel žijeme v realitě, kde jedno ani druhé povolání není potřeba a jedna ani druhá budova neexistuje," vrátila jí znovu pevně na zem Rafaela.

Žena s dredy se připravovala na to, že za čtyři hodiny už nebude mezi živými. Na něco takového se ovšem nejde připravit, právě proto na to raději nemyslela, alespoň se snažila.

„Chtěli jsme pouze do světa vrátit umění, knihy, zpěv a malby a všechno, co bylo touto dobou potlačeno. Nic jiného jsme nechtěli, přáli jsme si, aby každý z nás mohl dělat to, co si bude přát," zašeptala Paula a rozhlédla se po celé místnosti.

„Chtěla bych být pohřbená na naší louce, kde jsme rády trávily čas, pokud by to šlo," vypravila ze sebe nakonec těžce Rafaela. Nechtělo se jí o vlastním pohřbu mluvit, ale musela druhé ženě říct své poslední přání.

„Ne, to ne," zašeptala Paula plačtivě, „Tohle nemůžu poslouchat."

Já taky ne, podotkla v duchu. Chci dělat, že toto je pouze noc, podobná mnoha dalších, po které znovu vysvitne slunce.

Černovláska znovu vstávala, začala přecházet po svém pokoji a křičet: „Kdybych mohla, všechny bych je postřílela! Chtěla bych, aby chcípli!"

Nakonec, když si Paula uvědomila, že nic svým křikem nezmůže, se rozplakala. Hlavu měla položenou v dlaních, kolébala se dopředu a dozadu a něco si tiše šeptala. Nemohla se smířit s tím, že za několik hodin přijde o milovaného člověka, bez kterého bude život mnohem horší. Mnohem temnější a těžší.

Když se odsouzené ženě podařilo utěšit Paulu, znovu si začaly povídat - o svých rodinách, myšlenkách, citech, smrti a životě. Byly k sobě naprosto otevřené, jako vždycky, nedělalo jim to žádné problémy. Měly si toho tolik říct, právě proto by Rafaela nejraději zastavila čas, aby nikdy nemusela odejít.

Když se Rafaela podívala na hodiny, které byly pověšené na zdi, na okamžik se jí zastavilo srdce. To nemohla být pravda, ten čas strávený s druhou ženou, nemohl přece tak rychle utéct.

Tiše pronesla: „Máme už jenom deset minut."

„Ne, to ne," zašeptala Paula, které se znovu po tváři začaly koulet potůčky slz.

Rafaela to nemohla snést, ten pohled na smutnou a vyčerpanou přítelkyni, proto řekla: „Prosím, zahraj mi."

Místností se začaly linout zvuky vycházejí z tmavé obrazovky. Paula hrála na kytaru a zpívala svojí oblíbenou písničku, krásně a melodicky. Když si myslely, že mají ještě spousty let pro sebe, černovláska Rafaele prozpěvovala, cokoliv, o co si řekla. Rafaela pouze poslouchala a pozorně sledovala ženinu tvář. Její pihovatou tvář, po které se kutálely kapky neštěstí, malý nos a černé zachuchané vlasy, které si uvázala do jednoduchého culíku. Nemohla z ní odtrhnout zrak. Snažila se zapamatovat každý drobný detail na Paulině obličeji, aby mohla na něco pěkného před svojí smrtí myslet.

Čas vypršel.

S Rafaelou se zatočil celý svět. Slzy jí stékaly po lících, seděla na modrém křesle a vzpomínala na všechno, co mohla prožít. Před očima viděla dřevěnou chatku, kolem které byly lesy a spoustu přírody, dvě ženy držící se za ruce s chlapcem po svém boku, usmívající se a radují se z toho, že mohou být spolu. Všechno to byla pouze představa, ale tak krásná, že jí z toho bolelo u srdce.

Obrazovka s posledním tónem zčernala. Žena se zvedla z židle, snažila se ovládnout třes svých rukou. Bylo jí neuvěřitelně úzko, když si uvědomila, že za pár minut už nebude cítit vůbec nic. Ještě jednou se zhluboka nadechla, než se zvednutou hlavou zamířila na vlastní popravu.