Po cestě do toho Jakubova vyhlášeného podniku na brunche se mi začal nervozitou stahovat žaludek.

Už za pár hodin budu mít vlastní byt. V Praze. Budu moct začít novou etapu života. Objednávat vybavení — na to jsem si vyhradila srpen, protože toho bude víc než dost, vzhledem k tomu, že je byt bez výbavy. Seznamovat se s naším hlavním městem a pokusit se v něm neztratit. To bude obzvlášť velká výzva. Zhluboka jsem se nadechla. Dnešní podepsání nájemní smlouvy a převzetí si klíčů od bytu toho změní docela dost. Včetně toho, že budu o to blíž ke své vysněné práci.

Následovala jsem Jakuba v té panelákové džungli, nechávala si vysvětlovat záchytné body, podle kterých bych se v budoucnu mohla lépe orientovat — to od něj bylo velice laskavé, ale vzhledem k mému rozpoložení, taky bohužel úplně zbytečné, a doufala, že se s jídlem dám trochu dohromady a nebude se mi chtít zvracet.

„Vidím to asi takhle," prohlásil s úsměvem od ucha k uchu, když jsme přešli most, který měl být dle všeho taky jedním z bodů, které je dobré si zapamatovat. Jen jsem měla pocit, že je tu těch mostů nějak moc, všechny jsou stejné, všechny na stejném místě a přitom úplně někde jinde. Jo, já Prahou budu nonstop chodit se zapnutou navigací. Báječné vyhlídky. „Nadlábnem se, páč moje břicho už začíná svolávat veškeré velryby z celého Tichého oceánu a pokud nepřestane, brzy se nějaká objeví ve Vltavě. Až se najíme, půjdeme omrknout tu Lenonovu zeď, můžeme se cournout po okolí, vyřídíme ten tvůj bejvák a hurá Mořský svět! To by šlo, ne?"

„Rozhodně," přikývla jsem a dopřála si další hluboký nádech. Mně už v břiše taky slušně kručelo, ale zároveň ve mně jen samotné pomyšlení na jídlo vyvolávalo dávivý reflex. Bezva.

„Jsi nějaká ticho," konstatoval, když jsem mu jeho harmonogram jen odsouhlasila, ale nepochválila, jak zřejmě čekal. „Všechno v cajku?"

Kývla jsem. „Všechno v cajku."

„Jsi pobledlá."

„Jen trochu nervózní," přiznala jsem a abych nevypadala tak vystresovaně, ledabyle jsem nad tím mávla rukou.

Jakub si mě přeměřil pohledem. „Na jednu stranu chápu – je to přeci jen velký životní krok začít bydlet sama. Na tu druhou ne. Z čeho přesně jsi nervózní? Že si na poslední chvíli rozmyslí, že ty jsi vhodný nájemník? Nebo, že tenhle byt není tak dobrá volba?" rýpnul si s úsměvem, ale pak zvážněl. „Nebo, že to nebudeš zvládat finančně?"

Zakroutila jsem hlavou, ale trochu mě jeho dotaz zasáhl. Praha je drahá, nebude to úplně sranda.

„Tak co?"

„Ani nevím, jsem prostě v některých věcech autista a nemusím změny."

„Jak tě potom muselo štvát, že jsem ti naboural tyhle dokonalé prázdniny."

„Nekonečně utahané nudné prázdniny," opravila jsem ho.

„Nekonečné prázdniny," zazubil se. „To se mi líbí."

„To se vsadím," zakoulela jsem očima a odpustila si další poznámku o jeho lehkomyslném stylu uvažování. Raději jsem změnila téma: „Jak dlouho ještě půjdeme? Je to daleko?"

„Ale copak? Bolí tě nožičky."

„Ne, ale uši začínají."

„Uši?"

„Ano."

„Z čeho?" nechápal.

Kysele jsem se zašklebila. „No z tebe."

„A já si říkal, že je krapet domýšlivé si přisvojovat zásluhy i za tohle." Pokrčil rameny.

„Jsi prostě talent."

„Ano," souhlasil ihned, „dokonalost sama, jak jinak. Každopádně, abych ti odpověděl, tak cca pět minut, ani ne. Neboj, nehodlám tě tu strhat. To bych tě vzal na Říp."

„Tam už jsem byla."

„Velká holka."

„Ty taky."

S úsměvem se na mě podíval, ale už neodpověděl.

Několik následujících desítek kroků jsme šli v tichosti, načež z něj vylezlo, ať mu řeknu adresu realitky, aby věděl, kam přesně mě má odvést a naplánoval si cestu od Lenonovy zdi.

Kývla jsem a vytáhla telefon, abych prošmejdila e-mail. Rozhodně nebylo na škodu si to trochu rozvrhnout, abychom později neměli nějaké honičky.

„Už tam budem, tady za rohem," informoval mě, zatímco jsem si dala do vyhledávače kontakt na makléřku Petru. Byl to hned první e-mail, paráda. Rozklikla jsem ho, přejela smlouvu a formalitky a pokračovala ke konci, kde byla napsaná adresa. Oprava: nebyla.

Zamračila jsem se na telefon – cožeto? Medajlonek makléřky s veškerými údaji tam byl, ale ani slovo o tom, že se tam máme sejít, jak jsem si pamatovala.

„Bacha!" výsknul Jakub a zatáhl mě na stranu. „Nabouráš."

Pravda, jen tak tak jsem minula pouliční lampu.

„Alespoň by se mi rozsvítilo," broukla jsem a scrolovala nahoru, abych si ten mejl projela celý. Očividně jsem to přeskočila. Jinak to být nemůže. Jen jsem nechápala, proč jsem měla zafixováno, že to bylo úplně dole.

„Co je?" zeptal se, ale odpověď nedostal.

Plně jsem se soustředila a vést jsem se nechala jen občasnou kontrolou Jakubova směru periferním viděním.

Takže, zhluboka jsem se nadechla a poctivě jela řádek po řádku. Příloha. Pozdrav a tyhle blbinky. Nic. Souhrn poplatků. Kauce. První nájem. Zálohy na služby společných prostor a vodu. Nic. Informace o přepisu energií o nájemníka. Pecka, na to jsem úplně vypekla. To se dneska bude muset zařídit taky. Povzdechla jsem si, ale byla jsem Petře vděčná, že to takhle všechno sepsala. Jako pro dementa. Kterým jsme očividně byla, když jsem na takový základ zapomněla, a ještě nemohla najít informaci o tom, že se opravdu sejdeme v kanceláři. Byla jsem si tím jistá, ale pro sichr.

„Tak," vytrhl mě Jakub z myšlenek, „tady si sedneme. Je hezky, tak budeme venku. Proč trčet vevnitř, ne?"

Zmateně jsem zvedla oči od telefonu a rozhlédla se. Už jsme tu byli. Podnik vypadal zvenku moc hezky. Nebylo v něm narváno, ale všude to příjemně vonělo. Seběhly se mi sliny. Věnovala jsem mu pohled. „Určitě? Vevnitř bude možná klimatizace," zeptala jsem se s pohledem na jeho zpocené čelo. „Pak koho chůze zřídila, co?"

Odfrkl si a zaplul k jednomu ze stolů. Rozhodla jsem se nedohadovat a následovat ho. Rozvalil se na židli, předělal si culík, načež z něj vylezlo, že rozhodně není zřízený chozením, ale prostě špatně snáší horka. Jako bych to už párkrát neslyšela.

Posadila jsem se naproti a zatímco on začal listovat menu, já pokračovala ve své misi. Takže, energie, jo, tam jsem skončila. Dále provize pro kancelář a pod tím poznámka, kterou jsem prvně úplně přeskočila:

Před předáním bytu je nutné mít veškeré položky uhrazeny. Vše si spolu projdeme tam při podpisu smlouvy, pak je byt již Váš. V případě zájmu Vás ráda odvezu na přepsání energií.

Zacukalo mi oko. Proč jsem si sakra myslela – a to celou dobu! –, že to všechno bude probíhat v realitní kanceláři?

Zamkla jsem telefon a hodila jej na stůl před sebou. To se mi snad jen zdá. Na druhou stranu, bylo to logické. Zkontrolovat byt, že je ve stavu, v jakém smlouva říká, že mi bude předán a tak dále. Bože, já jsem fakt marná.

„Co je?" zeptal se Jakub, když jsem si kecla na židli na proti němu. „Jsi nekaká zpruzelá na to, jak ses na dnešek těšila."

„To bude tebou," rýpla jsem si, ale vzápětí mě to zamrzelo. To, že si prd pamatuju, není jeho vina. Ať už ji na něj snažím hodit sebevíc, nemůžu. „Ne, sorry. Blbě jsem si přečetla informace o předání bytu."

Jakub zamával meníčkem. „Takže jsme sem jeli pro srandu králíkům? To neva. Však mi z toho vymlátíme maximum. Třeba nějaký selfíčka, co nakrknou Káju, a další dechberoucí věci. To je sen."

„Dej pokoj," povzdechla jsem si. Věčné zmiňování Karla se mi začínalo dost příčit. „A ne, nejsme tu ve špatný den. Jen jsem myslela, že se máme sejít v realitce a ne v bytě."

„Tak co řešíš?"

Nahodila jsem obličej, že vlastně nevím, i když tomu tak nebylo. Nechtěla jsem tam s Jakubem. Neměla jsem náladu na poznámky na svůj byt, na to, že je moc malý, že si tam nebudu moci přitáhnout chlapa, nebo že je moc velký a určitě jsem chtěla tak prostorný, abych si tam nějakého mohla tahat. Že plyn je trapný, když dneska je tolik domácností, které používají jen elektriku, že on by si vybral byteček v lepší části, nebo že na jeho poměry není dostatečně fancy.

Ani nevím, proč jsem předpokládala, že mi byt zkritizuje. Nevypadal na rozmazleného boháčka, i když Jiřinka rozhodně působila jako člověk z „lepší rodiny", ani se tak nechoval a vlastně se mohl zbláznit z dávkovače mýdla, který jsme měli doma. Dědův dům rozhodně nebyl žádný palác a taky ho nekomentoval. V tu chvíli mi to docvaklo; ten byt je můj. Já si ho vybrala. Je to se zaměstnáním moje první velká dospělácká volba. Podle těch bývají lidi souzení. Dobrá práce, hezký byt... Potřásla jsem hlavou. Asi jsem zbytečně moc overthinkovala.

„Nic, neřeším nic."

Odpovědět mi nestihl, jelikož za námi přišel číšník a my si objednali. Nechala jsem to na Jakubovi. Kasal se, jak má zdejší dobroty zmáknuté, tak ať mi nějakou vybere. Jakmile mladý brigádník odešel, Jakub velice ochotně navázal na náš rozhovor. „Takže co? To máš fakt strach z toho, že bych věděl, kde bydlíš? Co myslíš, že bych ti prováděl? Házel kamínky do oken? Posílal na tvou adresu nevhodné balíčky? Odsuzoval tvé nápadníky?" A jsme u toho... „To vlastně nezní tak špatně," zašklebil se.

„Balíčky mi můžeš posílat jen pokud budou uhrazené předem."

„Domluveno," uculil se. „Ale teď vážně. Jestli se děsíš toho, že bys mě musela potkávat, tak se fakticky bát nemusíš. Mohu ti odpřisáhnout, že už se vídat nebudeme."

„Jak si můžeš být tak jistý? Narazit na sebe můžeme kdykoli, Praha je velká, ale ne tak, abys to mohl vyloučit s takovou jistotou," popíchla jsem ho.

„Milá Andrejko," zazubil se, „ty ale úplně zapomínáš na moje plány s Austrálií."

„Kam pochopitelně vypadneš hned jak odjedete s babi od nás."

„Plus minus pár měsíců."

„Jistě."

„Nebo se vydám na Novou Guineu za domorodci."

Zvedla jsem obočí. „Chceš se nechat zbaštit domorodci?"

„Přidám se k nim," vyprsil se. „Víš že domorodý ženský nosí jen sukně? Žádný trička, podprsenky... Čistá pravda."

„Takže jsi jen úchyl, co ještě neviděl prsa? To by kde co vysvětlovalo," odsekla jsem. Zdálo se mi to, nebo do konverzace začal vsunovat hlášky z Jak jsem poznal vaši matku? To se mi nelíbilo, tenhle seriál byl můj a Karla. Když jsme se přátelili jakože fakt přátelili bez žádných postranních úmyslů ať už na jedné nebo druhé straně, sledovali jsme ho u něj a jeho rodičů v bytě po škole. Tohle patřilo k jedním z nejhezčích vzpomínek na něj.

Jakub si odkašlal. Několikrát. Zřejmě jsem se tak zamyslela, že jsem ho ani trochu nevnímala. „Mohl bych vytasit nějakou odzbrojující odpověď, ale když vidím, jak jsi mimo, vůbec bych z ní neměl radost, takže si to nechám na jindy. Na co jsi tak urputně myslela? Na Káju?"

Ten zmetek umí číst myšlenky?

„Ne, ale i kdyby. Rozhodně radši na něj, než na tebe."

„Nevíš, o co přicházíš, ale dobře. Beru si to jako osobní výzvu. Kája dneska pukne žárlivostí."

Nelhal. Po tom, co jsme se najedli – opravdu výborných avokádových toastů s lososem – jsme se vydali k oné Lennonově zdi. Abych z Prahy něco měla, vzal to Jakub zpět přes Karlův most, na němž jsem se neubránila machrování s několika fakty, které jsem si pamatovala ze školy. K mému překvapení mě se zájmem poslouchal a dokonce sem tam přidal nějakou zajímavost, která mu zůstala v hlavě z gymplu.

U zdi nebylo ani zdaleka tak narváno, jak jsem čekala, což mi udělalo radost. Mohla jsem si pořídit několik fotek bez obdivovatelů jak Lennona, tak grafitů i dalších textů, co zeď zdobily, a v klidu si ji prohlédnout. Právě ve chvíli, kdy jsem byla zabraná do čtení textu jedné z mých oblíbených písní a pobrukování její melodie, mi zapípal telefon ohlašující upozornění. Že by Karel? Levou rukou jsem si promnula obličej; já jsem fakt případ. S mým štěstím to bude spíš Jana s novinkami o svém objevu. Nebo... Jakub. No jasně. Označil mě ve storýčku. Aniž bych zjišťovala, co zase vymyslel, obrátila jsem se na něj s tázavým výrazem. Nic neřekl, jen se zakřenil a prohrábl si vlasy.

„No tak jo," zabručela jsem si pro sebe a otevřela upozornění.

Načetla se mi fotka mě stojící zády k foťáku a obdivující Lennonovu zeď. Přidal k tomu lehce rýpavý, ale na druhou stranu výstižný a vtipný nápis: Když umělkyně očumuje umění. Pousmála jsem se. Tohle bylo vlastně docela milé. A ta fotka se mi kupodivu líbila. Co líbila, byla jsem z ní nadšená. Vždycky jsem focení nesnášela a vyhýbala se mu jak to jen šlo, zvlášť, když jsem měla být focená někým, ale tohle se opravdu povedlo.

Příběh jsem přesdílela a zvažovala, zda ho požádat, zda by mi fotku nepřeposlal. Profilovku jsem si neměnila už dlouho a tahle fotka byla jediná aktuální, kterou bych na ni mohla použít.

„Tak co říkáš na mé dovednosti fotografa?" ozval se Jakub hned za mnou.

Telefon jsem schovala a otočila se na něj. „Budeš se divit, ale jsem příjemně překvapena."

Chytil se za hrudník. „To je to nejkrásnější, co jsi mi řekla!"

To bude nejspíš pravda.

„Líbí se mi."

„Kája pukne," ušklíbnul se.

„Káju pusť z hlavy a radši mi tu fotku přepošli."

„Takhle nadšená z ní jsi? No teda! Co to?"

„Není mi na ní vidět do obličeje, takže jsem spoko."

Jakub se zamračil. „Co máš proti svému obličeji?"

Obrátila jsem oči v sloup. „Nerada se fotím, nechci to řešit."

Fotku mi přeposlal, ale z galerie ji nevymazal.

„Vždyť jsi pěkná."

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Vzhledem k tomu, že nechceš mít na fotkách obličej, tak máš očividně pocit, že nejsi hezká. Tak se ti pokouším zvednout sebevědomí."

„Jak šlechetné."

„Jak jsem ti již říkal – jsem charita sama. Navíc jsi sympaťanda, za obličej se fakt stydět nemusíš. Navíc se mnou ses vyfotila a neřešila to."

„Vedle tebe by se cítil krásný každý," popíchla jsem ho.

„To ti být na mě milá moc dlouho nevydrželo," konstatoval na oko zklamaně, ale hned s úsměvem změnil téma: „Pročpak tu fotečku vůbec chceš, hm? Že by nová profilovka? Kolik je ti na té staré? Jedenáct?"

„Devatenáct."

„To vyjde nastejno," mávnul rukou. „Takže?"

„Budeš se divit, ale asi jo. Fakt se mi líbí."

„Srdíčko mi plesá, taková pocta," zašklebil se. „Označíš mě?"

„Ani mě nehne," zarazila jsem ho okamžitě, „po těchto ,Nekonečných prázdninách' s tebou odmítám být spojována."

Jakub na mě vyplázl jazyk. „Ještě se ti po tom bude stýskat."

Jen kdybych tenkrát tušila, že má naprostou pravdu.

U Lennonovy zdi a krátké procházky po okolí jsme se zdrželi déle, než jsme předpokládali, a tak jsme hodinu před srazem v mém bytě začali mít docela naspěch. Stihli jsme menší občerstvení v podobě absolutně dokonalého kornoutku zmrzliny, a když mi Jakub vysvětlil kam až se odtud musíme dostat, chytla mě pěkná nervozita, zda to vůbec stíháme. Snad majitel s realiťačkou holce z vidlákova odpustí, že se v takovém velkoměstě ztratila. Za předpokladu, že jim Jakub nevybleje, jak jsme tu obdivovali umění a úplně zapomněli na čas. Když o tom tak přemýšlím, asi bych se s mým krásným bytem měla rozloučit.

Abychom se na místo určení dostali co nejdříve, zvolil Jakub trolejbusové spoje, které nás prý dostanou nejblíž. To znělo celkem fajn. Rozhodně lépe, než celou tu štreku běžet nebo vypláznout půlku mých úspor za taxíka. Ne, že bych věděla kolik taxi stojí...

„Honem, pojď," pobízel mě s ukazováčkem nataženým k zastávce, odkud do minuty měla vyrážet městská. „Další jede až za osm minut a to by mi mohlo nabourat můj pečlivě naplánovaný harmonogram."

Že já ho praštím.

Zhluboka jsem se nadechla a přidala do kroku. K naší smůle se právě v tu chvíli trolejbus objevil v dohledu a tak jsme museli zařadit vyšší rychlost a já se i přes své přesvědčení, že neběhám, dokud mě nehoní šílenec, dala do běhu.

Štěstí nám přálo a spoj jsme stihli. I když jen tak tak. Vběhli jsme dovnitř zrovna když se začaly zavírat dveře. Ihned jsem se začala snažit se zorientovat a najít terminál na jízdenky. Jestli jsem o něco opravdu nestála, tak se zdržovat s vypisováním pokuty.

„Kde koupím jízdenku?" zeptala jsem se Jakuba, když jsem si uvědomila, že přes tu masu lidí uvnitř bych terminál hledala věčnost.

„Ty nemáš lítačku?" podivil se. Upřímně.

„Ne? Proto asi chci tu jízdenku."

„Na konci srpna nebo kdy se sem stěhuješ a ještě nemáš lítačku? Holka, ty jsi na Prahu absolutně nepřipravená."

„Plánuji si ji zařídit, až zde budu žít," obhajovala jsem se a znovu se rozhlédla po terminálu.

„Pozdě, pozdě," vysmíval se mi. „Každopádně na to prď, jedeme jen čtyři zastávky, pak přestupujeme."

„Dost času na to, aby nás načapal revizor."

„Ale kulový. Myslíš, že se v tomhle vedru a ještě v pravý poledne bude nějaký obtěžovat lézt do týhle propocený sauny?"

Zamračila jsem se. „S mým štěstím kápnu na úchyla, který se v tom vyžívá."

Jakub se opřel o přepážku mezi dveřmi a sedačkou. „Tak jinak. Ber to jako kurz jak se stát správným Pražákem."

„A jezdit na černo je jako definice správného Pražáka?"

Ušklíbnul se. „V podstatě."

„Fajn," vzdala jsem to, „ale jestli nás chytí, platíš pokutu ty."

„Domluveno."

Jakubovi narozdíl ode mě štěstěna přála natolik, že jsme v ani jednom ze spojů nenarazili na žádnou kontrolu. Jet sama, schytám ji beztak ve všech, pomyslela jsem si lehce nakrknutě, že mu to tak vyšlo. Někomu holt bylo přáno. Víc jsem se tím ale nezabývala, jelikož jsme po zkontrolovaní času měli jen deset minut dostat se k mému bytu. Podle Jakuba se nám ten zbytek nevyplácelo jet městskou a bylo lepší to dojít. Ať už měl pravdu nebo ne, nezbývalo mi, než mu věřit.

Ze zastávky jsme se vydali do ulic, kde jsem si sem tam vybavovala nějaká místa, která jsem minula, když jsem zde byla naposledy. Minuli jsme večerku, která z dálky se svým obrovským neonovým nápisem vypadala spíše jako bordel než jako obchod. Tu jsem si vybavovala moc dobře. Nemohli jsme být daleko. A nebyli. Už jsme jen párkrát zahnuli, Jakub si svou orientaci pro jistotu ověřil na navigaci, přešli jsme přechod, znova zahnuli, a ocitli se na místě. S úsměvem jsem si prohlédla ten krásný prvorepublikový barák, který už brzy bude mým domovem. Byli jsme zde. A kupodivu v čas.

Před dveřmi stál majitel i realiťačka a povídali si. Namířila jsem si to rovnou k nim a na pozdrav si s oběma potřásla rukou. Jakuba jsem představila jako svého kamaráda, co se vyzná po Praze a pomohl mi se sem dostat. Sám to dál nerozváděl a tak jsme se po pár zdvořilostních frázích vydali do druhého patra, kde se nacházel můj byteček.

Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem natěšená jako malé dítě.

Přede dveřmi – vyměněnými a zbrusu novými dveřmi – se majitel zastavil a zeptal se, zda jsem zvědavá. Nedočkavě jsem kývla a vzápětí ucítila, jak mi Jakub podpůrně stiskl rameno. Vděčně jsem se na něj podívala, ale pak už jsem mu nevěnovala ani špetku pozornosti, jelikož se dveře přede mnou otevřely a my vkročili do zrekonstruované předsíně.

Opravdu jsem si prohlížela a vybrala tento byt?

Překvapeně jsem zamrkala. Starožlutá omítka s reliéfy byla pryč – těch mi bylo trochu líto – a nahradily ji dvě čistě bílé stěny a jedna světle šedivá. Na té visel černý radiátor, což bylo dost nezvyklé, ale taky velmi originální a já se do toho detailu ihned zamilovala. A jak by ne, kdo má taky doma černé topení? Nad tou myšlenkou jsem se ušklíbla.

Čekala jsem vyměněnou pouze onu podlahu, ale toto mi doslova vyrazilo dech. Ta podlaha byla vlastně to nejmenší. Líbila se mi, to ano, ale ani z poloviny tolik jako ten zbytek.

Majitel nenechal vyměnit pouze vchodové dveře, ale i všechny ostatní vedoucí z chodby do ostatních pokojů a koupeny. Troje skleněné a jedny dřevěné. Páni.

„Tak šup, mrkněte dovnitř," vyzval mě a ukázal na dveře od kuchyně spojené s obývákem, pokud jsem si dobře pamatovala.

Nenechala jsem se pobízet dvakrát a stiskla kliku. Mléčně průsvitná skleněná tabule zasazená do pantů mě jedním snadným pohybem pustila dovnitř a já nestačila zírat. Nová linka. Ostrůvek na vaření. Rolety v oknech. Nechápala jsem, jak se to sem všechno vešlo a ještě zbylo dost prostoru na to udělat z druhé části místnosti útulný obýváček. Na zdi rozdělující tuto místnost a pokoj vedle jsem úplně viděla komody, co jsem si vyhlídla, a pořádnou televizi. Sice budu muset rozprodat veškeré své orgány, abych si to mohla dovolit, ale zemřu šťastná.

„Co na to říkáte?" ptal se nedočkavě majitel.

Zakroutila jsem hlavou. „Paráda. Naprostá paráda."

„No to mám radost!" zasmál se a už mě hnal vedle. „Pojďte si omrknout zbylé dva pokoje a koupelnu."

Jestli na mě čeká další takové překvapení měla bych se začít bát, že nějaké mám čekat i u podpisu výše měsíčního nájmu.

Další dvě místnosti, z nichž jsem plánovala udělat ložnici a pracovnu nebo něco tomu podobného, tak velké změny nedostaly, ale i tak mě nadchly. Světlé, vzdušné, zrovna tak s novými roletami, v jedné z nich mě čekal položený šedivý měkký koberec po celé ploše. Všechno vonělo novotou. Opravdu je tento byt pro mě? Nespletli se? Nespletla jsem se já? Nezapomněla jsem se vzbudit?

Nakonec přišla koupelna. Nikdy jsem moc nebyla na vany a umyvadla hned na nich, ale při výběru bytu jsem se holt musela s něčím smířit. Právě ale tato místnost mi dech vyrazila nejvíce. Bílé dlaždice a kachličky s zelenými květy zmizely a na jejich místo přišla krásná dlažba ve stylu černo šedivé šachovnice a jednoduché obložení až ke stropu. Namísto vany jsem našla jednoduchý sprchový kout, který tvořila pouze skleněná zavírací stěna a ohromná hlavice. Za nově přistavenou stěnou záchod, o kterém se rovněž nedalo ani zdaleka tvrdit, že by byl původní. Sice bez dveří, ale to mi přišlo absolutně nepodstatné. Zkrátka paráda.

Majiteli jsem složila poklonu, vlastně poklony, ujistila jej, že to všechno dokonale předčilo mé očekávání, jelikož jsem čekala jen drobné rekonstrukce jako vybílení a výměnu podlah, na které jsme se domluvili, a když jsem to všechno dostatečně vychválila, ukázal mi kde co je, jak co používat, jak s bojlerem a termostatem, kde se zapínají dotykové ledky, a tak dále. Nepochybovala jsem, že z toho stejně půlku zapomenu a budu se muset pustit do metod alá pokus omyl. Desetkrát mi zopakoval, že kdyby cokoli, ve dne v noci, mám volat. S jakýmikoli problémem. Snad to tak nedopadne.

Následně jsme přistoupili k podpisu dokumentů. Vytáhla jsem lejstra dokládající, že jsem si zařídila pojistku, jak to žádala přednájemní i nájemní smlouva, potvrzení o složení kauce a provizi realitce ponížené o blokovací depozitum – což jsem musela zacvakat, jakmile jsme si plácli –, to vše už ale dávno měli zkontrolováno, a vrhla se na papíry, jenž mi podávala makléřka.

Zběžně jsem prolítla očima text, který mi posílala do e-mailu, abych se smlouvou byla seznámena předem, mohla si připravit otázky a zbytečně tím nezdržovala u předání. Do puntíku seděl a to včetně nájmu i poplatků za služby. No to mě podrž. Podepsala jsem ihned, co kdyby si to majitel rozmyslel? Ne, že by mi nájem nemohl zvednout později, ale na to jsem myslet nechtěla.

Jakmile jsme měli hotovo, makléřka nás opustila se slovy, že má další byt k pronájmu, a přáním, ať se mi v novém bytě daří. Majitel mě nechal se ještě chvíli kochat, načež nám oznámil, že je nejvyšší čas vydat se nechat přepsat energie. Přede mnou vše opsal z měřičů, nacpal nás do auta a vyrazili jsme. Prý je to kousek.

Jelikož měl na sedačce pro spolujezdce a v prostoru pod nohy naházených několik šanonů, dvě krabice a několik dokumentů, obsadili jsme auto s Jakubem vzadu. Vlastně až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tady s ním a celou dobu mi dělá překvapivě tichou společnost. No kde se to v něm bere?

„A kdy že se to přesně stěhujete?" zapředl majitel konverzaci, když trapné ticho vládlo na jeho poměry už příliš dlouho.

„Na konci srpna, od září tady pracuji."

„Pravda, pravda," promnul si bradu, „to jste říkala."

„Takže budeš platit dva měsíce nájem za byt, kde nebudeš?" poznamenal Jakub rýpavým tónem. „Moudré."

„Potřebuji se mít kam přestěhovat. To z té dálky není ze dne na den, pokud si nechci pronajmout stěhováky. Stejně taky vybavit byt. Komody, postel, gauč, stůl... to není tak rychlá akce."

„Já neříkám, že to máš sfouknout za den," obhajoval se. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jak se nad námi majitel bavil. „Ale tohle všechno je akce max na týden. Že jsi to ty tak na deset dní, ale víc ne ani o hodinu."

Povzdechla jsem si. „Víš co? Tak já to sem všechno naobjednám a můžeš si hodit brigádku, co ty na to?"

„S prstem v nose!"

„Jasně," nedůvěřivě jsem zakroutila hlavou. „Radši se těš do Mořského světa a na mně nech ty dospělácké věci."

„Já se tam taky náležitě těším," ujistil mě. „Hlavně na Dory." Chvíli se natřásal s pokřiky „Měl bys plavat," a pak prohlásil, že by Dory Marvina určitě sežrala. Trochu jsem se za svou společnost zastyděla, ale dle uchechtávání od volantu se náš šofér dobře bavil. „Vem si ten reálný rozdíl ve velikostech," pokračoval Jakub. „By chvíli zpívala, pak by ho spucla a pak by ho hledala, protože si prd pamatuje."

„Byl to Marlin," opravila jsem ho. „Takové nedostatky. To je reálně mezera ve vzdělání."

Jakub se na mě dotčeně obrátil. „Ne, Marvin."

„Marlin."

„Chceš se vsadit?" Nadzvedl obočí.

Složila jsem si ruce přes prsa. „To tedy chci."

Přeji pěkný večer. Jak se máte? A jak se vám líbila kapitolka? Snad vám nejí délka alespoň trochu vynahradila tu dlouhou dobu čekání.
👉👈
Co se asi dál v Praze stane? Pomůže později Jakub Andree s vybavením bytu?
A ta nejdůležitější otázka na konec: Marlin nebo Marvin?