Tobiáš seděl na podlaze jako v transu, stále napůl ztracený ve Stínčině vyprávění. Teprve po dlouhé době vzhlédl a uvědomil si, že Stínka už v místnosti není. Nemohl si vzpomenout, kdy odešla. Ohlédl se po Ráchel, ale ta se stále nepohnula. Zírala do skomírajícího ohně a záře sálajících uhlíků barvila její tvář do oranžova.

Tobiáš vstal, zvedl svůj i Ráchelin hrnek a odnesl je do kuchyně. Cestou zpátky nakoukl i do chodby, ale kamarádku nikde neviděl.

„Stínko?" zavolal do domu.

Ticho.

Vrátil se do obývacího pokoje. Na čele se mu rýsovala zamračená vráska. „Kam mohla jít?"

Ráchel konečně odtrhla pohled od krbu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co Tobiáš říkal. Pak se zeptala: „A určitě tu nikde není?"

Zavrtěl hlavou, ale přesto společně ještě jednou prošli dům. Nakoukli i do patra. Ale nikde se nic nepohnulo a na jejich volání odpověděl jen vítr prohánějící se kolem komína.

Ráchel schovala dlaně do rukávů svetru a zkřížila paže na prsou, aby zahnala náhlý chlad. Jsem jen rozehřátá od kamen, říkala si. A přece jí běhal mráz po zádech.

„Musela se vyplížit ven," zamumlala.

„Ale proč?" nechápal Tobiáš.

Ráchel pokrčila rameny.

Kamarád si frustrovaně povzdechl, když viděl její neochotu přemítat nad tou záhadou. „Půjdeme ji najít," rozhodl.

Ráchel se ten nápad nelíbil. „Já ti nevím, Tobiáši... Je přece čarodějka. Ví, co dělá."

„A co kdyby se jí něco stalo?" Tobiáš zavrtěl hlavou. „Pojď. Aspoň si trochu protáhneme nohy."

Ráchel se vzdala a přikývla. Zatímco si oblékala bundu, Tobiáš šmátral po polici u dveří, až nahmatal baterku. Sundal ji a zkusil ji zapnout. Chodba se rozzářila jasným bílým světlem. Spokojený ji opět vypnul a strčil ji do kapsy.

Vyklouzli z domu a společně vyrazili do noci.

***

Adharcach běžel lesem v jelení podobě, spěchal pryč od starého zapomenutého místa. Ne snad proto, že by se bál – alespoň tak si to opakoval v rytmu dopadajících kopyt. Chtěl této zlé noci udělat jediné, co ještě mohl.

Kieran našel na křižovatce u Obličejového stromu. Tušil, že tu budou. Seděli nedaleko starého dubu, ale chlapce, za kterým sem chodili, nikde neviděl.

Když ho spatřili, nastražili uši, náhle velice obezřetní. Bodlo ho z toho u srdce. Ta oběť byla nezbytná, a přesto... říkal si, zda neudělal chybu. Cena byla příliš vysoká.

Vzal na sebe lidskou podobu a zastavil se opodál. Kieran od něj odvrátili hlavu, jako by tam ani nebyl. Po chvíli ale přece jen porušili ticho.

„Jdi pryč."

Zavrtěl hlavou.

Kieran sledovali oblohu. Po obloze se divoce honily mraky, každou chvíli z nich mohlo znovu začít pršet. Měsíc byl té noci v novu, jen tu a tam štěrbinami mezi mračny vykoukly hvězdy, chladné a vzdálené.

„Dnes v noci jsou venku zlé věci," promluvil. „Chci tu jen být. Dovol mi tě ochránit."

„Na to už je pozdě," odpověděli tiše.

Ztěžka přikývl. „Já vím. Mrzí mě to."

Mlčení.

„Chtěl jsem to napravit. Ten chlapec..."

„Nepochopil jsi to," zašeptali. „Ať uděláš cokoliv... ze dvou polámaných duší nemůže vzniknout jedna úplná, víš?"

Nevěděl, co na to říct. Sevřel ruce v pěst, pak je znova uvolnil. Do duše mu náhle padl stín, svíravý strach, který si nedokázal vysvětlit.

Kieran vstali, jako by náhle dospěli k rozhodnutí. Stáli zády k němu, takže jim neviděl do tváře. Doléhal k němu jen jejich stín.

Už je pozdě. Na všechno.

Do hlubokého ticha zašeptali poslední slovo, téměř neslyšné, určené jen citlivým uším otce, který je kdysi zradil.

„Sbohem."

***

Utíkali mezi stromy a zpomalili teprve, když se ujistili, že se je otec nesnažil následovat. Měli na něj zlost za to, jak je vyrušil. Chtěli se rozloučit s Dairem, ale dubový chlapec zrovna spal a Kieran nechtěli riskovat návrat. Neměli sílu na další střet s otcem.

Mrzí mě to, Daire, oslovili ho v duchu. Ale bude to tak nakonec nejlepší. Kruh se uzavře. Skončí to beze svědků, stejně jako to beze svědků začalo. Uplynulo tisíc let, a přece se jim to zdálo jako včera – teď, když se všechno vrátilo, když znovu kráčeli po stejné stezce jako tehdy.

V duchu se pořád vraceli k tomu poslednímu, osudnému rozhovoru se Stínkou před dvěma týdny. Setkali se u Jasnina opuštěného domu. Stínka pozavírala dveře a okna, ale dovnitř za celý půlrok nikdo nevkročil. Z celého toho místa dýchala smrt.

„Neměla bych to po vás žádat. Ale nikdo jiný tu není. A já se jim sama postavit nedokážu."

Dotknou se její ruky. Je to první fyzický kontakt, který s ní kdy navázali. Je to zvláštní pocit. Její pokožka příjemně hřeje. Připomíná jim to ztracená místa ve ztracených časech, cítí blízkost, jakou už dávno necítili. Spojuje je pouto krve a mezi nimi leží tisíc rozhodnutí.

Stínka lituje, že kdy vyslovila tu žádost, a přece nemůže couvnout. Divoký hon je nov od novu zuřivější, krutější. Nacházejí čím dál víc mrtvých zvířat. Pokud brzy nezasáhne, dojde k prvním lidským obětem.

Kieran vzpomínají na to, jak se divoký hon zmocnil jich. Pořád cítí tu bolest, která je budí za nocí. Pokud je tohle jediná šance zastavit je navždy... Pokud to znamená, že potom už nikdo nebude muset trpět...

Tolik se bojí. A stejně pomalu, pomaličku přikývnou.

Mohlo to vůbec dopadnout jinak? Stejně jako ty, Daire, ani my sem nepatříme. Co jiného nám zbývá než uzavřít ten kruh?

Stínce stékají po tvářích slzy. A pak náhle svírá lesní dítě v objetí, jako by ho tím mohla ochránit, vzít to všechno zpátky.

„Tolik mě to mrzí," šeptá. „Nebude... nebude to bolet. Slibuju. Krev není nutná. Dám vám byliny. Bude to jako usnout..."

Choulí se v jejím objetí, tvář zabořenou do jejího hřejivého svetru. I oni pláčou. Vlna kolem jejich obličeje vlhne. Mají takový strach, a přece se nakonec vymaní ze Stínčiných paží, ohlédnou se směrem, kterým tuší palouk s mohylou posetou lučním kvítím.

„My víme, co je to smrt."

A teď stáli tady, v lese zahaleném temnotou. Byl nejvyšší čas vyrazit. Stínka už nepochybně byla na cestě ke starému zapomenutému místu. Kieran ji nechtěli zklamat. Museli být na Spáleném vrchu včas.

Jejich nohy náhle ztěžkly, jako by byly z olova. Se smrtí už se setkali, a přece jí teď poprvé měli kráčet vstříc z vlastní vůle. Sami. Kéž by tak mohli někoho chytit za ruku, průvodce, který by je dovedl až ke konci, nechal by na nich jen ten jediný poslední krok, ke kterému už není třeba odvaha, neboť je stejně nevyhnutelný jako západ slunce.

Věděli, co je smrt, a přece je nic nepřipravilo na to, jak těžké bude vyjít jí vstříc.

***

Ačkoliv Tobiáš svíral ruku okolo baterky v kapse, nezapnul ji. Kráčeli temnotou v tichosti. Pod nohama jim křupaly drobné kamínky. Tu a tam zaslechli zvuky z okolního lesa – praskání větviček, vrzání dřeva ve větru, jednou či dvakrát dokonce funění ozývající se z hustého křoví. Kdysi takto potmě chodili často. Teď, po tolika letech prožitých ve městě, měla Ráchel strach. I sebemenší zvuk jí připadal nesnesitelně hlasitý a přiměl ji přemítat, co se asi skrývá v temnotě kolem nich.

Došli na křižovatku a po chvíli váhání pokračovali v cestě. Mířili dál k potoku, ke známým místům. Ráchel upírala oči na polní cestu před nimi, když tu náhle kdesi vepředu zahlédla pohyb. Ztuhla a chytila Tobiáše za ruku.

„Stínko?" zavolal Tobiáš.

Stěží rozeznatelná postava se zastavila. Dvojice pomalu přišla blíž. Brzy rozeznali, že postava je dětská, mnohem menší než Stínka. Teprve na několik kroků od ní rozeznali parůžky na její hlavě a vykulené oči, když se k nim otočila.

Kieran.

„Ahoj," pozdravil Tobiáš rozpačitě, zaskočený tím náhlým setkáním. „Neviděli jste tu někde Stínku?"

Kieran dvojici chvíli mlčky sledovali, váhali.

„Asi je někde na cestě," promluvili nakonec. „Ke starému zapomenutému místu."

Ráchel se zamračila. „Co tam?"

„Chce se jim postavit," vysvětlovali.

„Komu?"

Kieran se zarazili, náhle jako by svých slov litovali. „Totiž... Mysleli jsme, že vám to chce všechno vysvětlit. Říkala, že to udělá. Než tam půjde. Asi." Pod jejich zmatenými a rozčilenými pohledy byli čím dál neklidnější. „Musí se postavit jim. Lovcům. Divokému honu."

Ráchel měla pocit, že padá. Myslela jsem si, že to skončilo. Tehdy o slunovratu na Spáleném vrchu. A zatím... Měla jsem si to uvědomit. Vždyť jsi nám to vlastně řekla, že ano? Ale my tě pořádně neposlouchali.

Podívala se na shrbenou postavičku Kieran a náhle jí přejel mráz po zádech. Co se to chystáš udělat, Stínko?

Tobiáš vedle ní se napjal. „Musíme za ní," zamumlal.

„Ne!" vyjekli Kieran. „Nemůžete... Nebyli byste tam k ničemu. Jenom byste jí překáželi." Pak tichoučce dodali: „Pojďte se mnou. Prosím."

Něco v hlase Kieran je přimělo zmlknout, odložit všechny otázky stranou. Každý se postavil po jednom jejich boku jako strážci před nástrahami temnoty. Společně tiše kráčeli nocí.

Minuli několik domů. Jejich obyvatelé se dávno uložili ke spánku a všechna okna byla prázdná. Pak prošli kolem poradního místa a zamířili po klikatící se cestě dolů k potoku, kde překročili můstek. Zurčení vody je provázelo, ještě když na druhé straně uhýbali z cesty a stoupali nahoru na kopec s holým vrcholem.

Kruh, který zde tehdy před lety vzplál, už dávno zarostl travou a popel z Caorthannachina těla vítr rozvál do všech stran. Vypadalo to tu stejně jako kdysi, když sem zabloudili poprvé. Stínka z toho místa neměla dobrý pocit, vzpomněla si Ráchel. Jako by už tehdy předvídala, co se tu stane.

Kieran se zastavili na kraji kruhu. Pohled upírali na kamenný stůl uprostřed. Dýchali rychle a přerývaně, jak jen stěží přemáhali obrovskou vlnu hrůzy, která je zachvátila při pohledu na to místo.

Tobiáš těkal pohledem mezi kamenným stolem a Kieran. A pak mu to konečně došlo.

„Ona vás požádala o tohle?" zašeptal zhrozeně.

Kieran se k němu otočili. V jejich velkých zlatých očích se opět třpytily slzy.

„Souhlasili jsme s tím," zašeptali. „Je to jediná cesta. Jediná cesta, jak to celé skončit."

Ráchel spatřila v Tobiášově tak dobře známé tváři rodící se rozhodnutí. Vytřeštila oči, zoufale ho popadla za ruku.

„Nedělej to, Tobiáši." Nemůžu tě znova ztratit. Ne teď!

„Tohle není správné," odsekl.

Kieran sklopili hlavu. „Musí to tak být," zašeptali.

Vytrhl se z Ráchelina sevření a klekl si před Kieran. Jednou rukou sevřel jejich drobnou dlaň ve své, druhou se dotkl jejich brady a lehounce ji nadzvedl, až se jejich oči znovu setkaly.

„Copak už jste netrpěli dost?"

„Tobiáši," žadonila Ráchel. „Tobiáši, prosím."

Pustil Kieran a otočil se k ní. A tam to konečně spatřil, v jejích očích, v jejím zoufalém hlase. Starou lásku, rozvíjející se květinu v jejích prosebně natažených rukách.

Na jediný nepatrný okamžik zaváhal.

A pak zavrtěl hlavou.

„Je to pryč, Ráchel." Jeho tón byl stále něžný, ale slova bodala, zraňovala. „Ať to bylo cokoliv, ať jsi doufala v cokoliv. Je to pryč." Nadechl se, snad aby nabral sílu. „Kvůli mně to všechno začalo. Jestli to má někdo ukončit, musím to být já."

Přes závoj slz málem neviděla, když k němu naposledy natáhla ruku. Setřásl ji. Nechala ho jít, dívala se, jak si od Kieran cosi bere a pak se vydává vstříc kamenné desce ve středu kruhu. Nic, co mohla říct, by ho nedokázalo přesvědčit – nepodařilo se jí to tehdy u lávky přes rozvodněný potok a nemohla to dokázat ani teď.

To uvědomění ji zasáhlo. Možná jsem se měla pokusit. Kdybych se snažila víc – kdybych ho zastavila – tohle se vůbec nemuselo stát, nic z toho...

Tobiáš ulehl na kamennou desku.

Bylo pozdě na všechno, zůstávaly jen hořké slzy lítosti. Mohla jsem tomu zabránit? Mohla jsem ho zachránit, kdybych tak jen...?

***

Kámen byl chladný a tvrdý, když na něj Tobiáš ulehl. Nikdy by to nepřiznal, ale měl strach. Bál se jako nikdy v životě.

Někdo musí ten kruh utrpení rozbít. Někdo se za ně musí postavit. A pokud mám kvůli tomu umřít... No, je to lepší důvod než většina jiných.

Tady, na samém kraji, se všechny jeho smysly podivně zostřily. V ústech mu přetrvávala hořká chuť odvaru, který mu předali Kieran. Vnímal chlad kamene pod sebou, každou puklinu i výstupek, který ho tlačil do zad, vánek šimrající ho na tváři i zvuky nočního lesa. Necítil se připravený odejít. Místo smíření se ho zmocnila lítost, další vlna téměř hmatatelného strachu.

Ucítil mravenčení v nohách, první znamení toho, že jed začal působit. Vzhlédl k nebi. Trhlinou mezi mraky spatřil vysoko nad sebou mihotavou hvězdu. Díval se na ni celou věčnost, snažil se zapamatovat si ten pohled co nejlépe, zatímco mu postupně ochabovalo celé tělo.

Hvězdu zakryla tmavá mračna ženoucí se od západu. Tobiáš zavřel oči. Tma se kolem něj svírala a všechen strach se náhle vytratil.

Ten poslední krok byl stejně nevyhnutelný jako západ slunce.