Té noci, kdy zemřela Jasna, byl měsíc v novu a temnota byla hluboká a hustá jako černo za očima, prvotní tma z nočních můr.

Aoife se vyprostila z těla vrány. Bolest umírajícího ptáka na ní dosud lpěla jako obzvlášť úporný pach, kterého se ne a ne zbavit, vháněla jí slzy do očí a zanechávala na jazyku hořkou pachuť. Teď však měla před sebou celou noc na to, aby si zlepšila náladu. Aby zahnala pachuť vlastní smrti lahodnou vůní krve.

Běžela mezi stromy, napůl nehmotná, procházela mezi větvemi jako dým. Kdesi před sebou cítila probouzející se lovce. Přidala do kroku.

A pak se stromy kolem ní rozestoupily a ona se ocitla na mýtině sežehnuté ohněm, mezi popadanými a popraskanými kameny. Staré zapomenuté místo, už ne déle zapomenuté, navrácené svému původnímu účelu.

Lovci se již scházeli. Spatřila Selguira, jejich vůdce. Kolem něj postávalo tucet dalších, víly i přízraky, muži i ženy, mladí i staří. Kolem pobíhali mohutní lovečtí psi, motali se mezi nohama jezdců i bouřných koní. Koně pohazovali hlavami a v jejich oblačných hřívách se blýskalo.

Aoife se tím mumrajem prodrala k Selguirovi. Stál zády k lovcům. Měl na sobě plášť s kápí a přes něj připnutý toulec, z nějž vykukovaly šípy s letkami z tmavého peří. Když se vedle něj Aoife objevila, sotva se na ni ohlédl, aby ji pozdravil. Pohled upíral dovnitř kamenného kruhu.

„Dobrá noc," řekla Aoife, vzrušení ji šimralo podél páteře. Postavila se vedle Selguira a stejně jako on se nedočkavě zahleděla na spálenou zemi v kruhu.

„Už přichází..."

Jako na zavolanou se vzduch zavlnil a v kruhu se objevila mlha. V ní spatřili stín. Pomalu se přibližoval a bral na sebe tvar vysoké ženy.

Selguir sklonil hlavu a poklekl. Všichni ostatní ho rychle následovali.

„Ohňovlasá," zamumlal.

Caorthannach Znovuzrozená stála mezi svíjejícími se pramínky mlhy a prohlížela si svoje uctívače, kteří tak dlouho čekali na její návrat. Aoife po ní po očku pokukovala. Kdysi křehké tělo smrtelné ženy zesílilo a omládlo, shrbený postoj se napřímil. Věčný oheň planoucí v ní prosvítal jako maják její tenkou pokožkou, blýskal se ve vlasech i v očích. Krutý oheň, mocný a věčně hladový.

Caorthannach jim pokynula a lovci vstali. Jejich počet se mezitím zdvojnásobil a stále přicházeli další. V zadních řadách opět propukl zmatek.

Selguir stál v tom bouřlivém moři tiše, nehybně. Hleděli si s Caorthannach do očí a mezi nimi probíhala jakási tichá výměna. Konečně pán lovců přikývl a otočil se čelem ke shromáždění, pozvednutou rukou si zjednal ticho.

„Naše dlouhé čekání je u konce," promluvil. „Caorthannach kráčí mezi námi, jak bylo předpovězeno. Nastal čas shodit naše okovy, znovu volně vyjet do lesů. Čas připomenout živým naše jména!"

Odpovědí mu byl mohutný řev, smích vycházející z desítek hrdel. Psi vyli a koně ržáli. Aoife se smála spolu s nimi, divoká radost naplňovala celé její tělo, klokotala jí v hrdle.

Tahle noc patří nám, stejně jako všechny temné noci, které přijdou.

Selguir zvedl v hřmotu probuzeného honu roh, který mu visel na boku, pozvedl ho k nebi a zadul na něj. A před jeho zvukem se sama obloha třásla.

***

V domě u potoka klimbala Jasna v proutěném křesle pod oknem. Oheň v kachlových kamnech pomalu hasl. Nikdo do něj nepřiložil.

Vůně bylin rozvěšených v pytlíčcích po domě se pomalu vytratila. Útržky pestrobarevných látek se třepotaly unášené sílícím větrem. Za nimi jako dračí ocasy vlály přetržené provázky. Lesní zvěř svými stezkami dávno přerušila kruh, který kdysi Jasna nakreslila kolem domu. Jen na prahu zůstávala tenká čára vysypaná solí.

Stará čarodějka spala. Křeslo pod ní se pomalu pohupovalo.

Z korun stromů slétl k domu pták. Lesklýma očima se rozhlížel po okolí. Poskočil jednou, dvakrát, vyzobl ze země několik zrníček.

O kousek popolétl a ocitl se přímo u vchodu. Chvilku zkoumal misku s mlékem na kamenném schodu. Znovu udělal několik hopsavých přískoků a jeho stopy porušily tenkou čáru vysypané soli.

Koruny stromů zašuměly. Pták, vyplašený náhlým zvukem, zamával křídly a uletěl. Pak do domu udeřil nový poryv větru, rozfoukal zbývající zrníčka soli, jako by to byl prach.

Ve světnici se Jasna s trhnutím probrala ze zlého snu právě v okamžiku, kdy se lesem rozlehlo táhlé, hrozivé troubení na roh.

***

Noc zrudla krví a strachem.

Divoký hon se prohnal krajem, lámal větve a vyvracel stromy. Kdo ho spatřil, prchal se ukrýt, ale jejich cílem dnes nebyli obyčejní smrtelníci. Dostihli čarodějku u potoka, skolili ji zezadu, zatímco se pokoušela o útěk. Neměla proti nim šanci. Caorthannach jela v jejich středu, v lidské podobě seděla na nejmohutnějším z bouřných koní, a s ní byli lovci neporazitelní.

Skoro.

Před koncem údolí se znovu otočili a spěchali zpět k jednomu z kopců, kde v prázdném domě žila ta druhá. Bylo by tak sladké zničit ji, zbavit se poslední překážky, která stála honu v cestě. Ale mladší čarodějka zůstávala ostražitá, ochrany kolem jejího domu byly silné a noc už se naklonila k úsvitu. Lovcům nezbylo než odjet s prázdnou.

Ve hřmotu kopyt jejich koní i jejich divoký smích však zvonil příslibem.

Nemůžeš se před námi schovávat věčně. Přijde noc, kdy ti nezbude než vyjít ven a postavit se nám.

A pak tě zabijeme, stejně jako jsme zabili tu stařenu.

Slunce se přehouplo přes obzor. Strach pořád ulpíval ve vzduchu jako obzvlášť úporný pach. A mezi kopci doznívaly ozvěny rohů.