V podvečer prvního dne nového roku se Jasna vrátila zpět na Spálený vrch. Prošla kruhem země sežehnuté na kost a vstoupila mezi kameny, přímo ke kamennému stolu uprostřed kruhu. Poklekla vedle něj a přiložila dlaň na vzory vytesané do kamenů dávnýma rukama.

„Před očima lesa," zamumlala, „ve jménu starých zákonů na sebe beru veškerou zodpovědnost za činy smrtelníků Stínky, Ráchel a Tobiáše. Pokud se provinili či v budoucnu proviní proti zákonům, ať mě trest stihne místo nich."

Řízla se a přejela krví po kameni. Vzory v odpověď zapulzovaly, jednou, dvakrát, a chladný povrch se ohřál na znamení, že její oběť byla přijata.

Tak, a bylo to. Jasna vytáhla z kapsy kousek čistého plátna a stáhla si jím ránu. Její kolena protestovala, když pomalu vstávala. Zůstala ještě na okamžik sehnutá, opřená o kamenný stůl, než se zaseknuté klouby opět srovnaly do správné pozice. Vážně už na tohle všechno začínám být stará.

Rozhodně však hodlala ještě dlouho stará zůstat. Neměla v plánu se trpně podrobit trestu, který na sebe přitáhla. Ještě jí bylo zapotřebí. V duchu probírala seznam opatření, která hodlala přijmout, jakmile se vrátí domů. Kruh a sůl na prahu, vonné sáčky a ústřižky barevných látek. Mělo by to fungovat, alespoň na nějaký čas.

Na vrcholu jednoho z menhirů sledovala vrána a sledovala Jasnu korálkovýma očima. Čarodějka se na ni zamračila, jak rozpoznala přízrak chycený uvnitř.

„Jdi pryč," vyštěkla. Vrána naklonila hlavu. Jasna ji ignorovala, prošla kolem ní a vyrazila ven z kruhu, zpět ke svému domu. Neměla z Aoifina pohledu dobrý pocit. Pokud ta žena nebyla šílená už za života, tisíciletí strávená v mukách v područí Lirovy kletby se to spolehlivě zařídila. Navíc patřila k lovu a Jasně se vůbec nelíbilo, že se potlouká kolem.

V hlavě se jí ozval Aoifin šepot. To tvoje gesto je vážně rozkošné. To, jak pořád věříš, že na tom záleží... A pak smích, divoký a krutý.

Tak stará kletba se konečně lámala. Nejspíš to způsobil jen čas – přece jen byl Lir pouhý smrtelník, bylo s podivem, že vůbec vydržela tak dlouho. Přesto načasování dělalo Jasně starosti.

Lesy však mlčely a ona se mohla jenom dohadovat.

***

„Nemusíš to dělat, jestli nechceš." Ráchel se na Stínku starostlivě dívala, zatímco si dívka balila těch několik věcí, které u kamarádky doma měla.

Stínka zavrtěla hlavou. „Chci se vrátit." Zapnula tašku a vstala, popruh si přehodila přes ramena. „Děkuju, Ráchel. Za všechno."

Na okamžik se v kamarádčině tváři objevil zmatený výraz, tak jako častokrát ve dnech, které uplynuly od slunovratu. Jasna Stínku ujistila, že to časem přejde, až si mysl zvykne zamžené místo ve vzpomínkách obcházet a nakonec na něj zapomene úplně.

„Není zač," řekla konečně. „Chceš aspoň doprovodit?"

Stínka rychle zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Půjdu radši sama."

Ráchel přikývla a doprovodila Stínku alespoň k domovním dveřím. Stínka čekala, že ji kamarádka na rozloučenou obejme, ale nestalo se tak. Rozpačitě si upravila popruh a pak s posledními slovy loučení vyrazila po cestě směrem ke křižovatce a k domovu.

Myslela si, že u Ráchel zůstane ještě nějaký čas, ale nedokázala to. Jako by události slunovratu rozbily všechno, čím byli. Věděla, že bylo správné nechat je na všechnu tu hrůzu zapomenout, a přece ji bodl osten viny pokaždé, když se na Ráchelině či Tobiášově tváři objevil ten ztracený výraz. Dospělí kolem nich našlapovali po špičkách. Nikdo kromě Stínky a Jasny nevěděl, co přesně se té noci stalo, ale všichni se rozhodli o tom mlčet. Nebo jim to Jasna přikázala?

Stínka si připadala osamělejší, vyčleněnější než kdy předtím. Tichá lež postavila mezi ni a přátele zeď. Nedokázala už se v jejich přítomnosti uvolnit, jako by si každou chvíli měli vzpomenout a obvinit ji, nebo hůř – ptát se. Donutit ji vybrat si mezi krutou pravdou a milosrdnou lží.

Navíc ji stále pronásledovaly vzpomínky Kieran. I ony ji obviňovaly. Za to, že se obrátila zády k matce. Kdysi neměla daleko k tomu, aby ji nenáviděla, ale teď všechno, co cítila, byla lítost a vina.

Teď už tě chápu. Rozumím tomu, co jsi ztratila, jak tě to zničilo. Chápu, že jsi nedokázala zůstat celá, chápu, že to není tvoje vina. Nevím, jestli ti dokážu odpustit. Ale pokusím se o to, protože i já na tom mám svůj díl. Kdybych neutekla, kdybych se k tomu postavila čelem... Mohlo to dopadnout jinak.

Mrzí mě, že jsem neudělala víc. Ale snad ještě není pozdě, abych se to pokusila napravit.

A tak teď stála na prahu rodného domu. Chvíli se mlčky dívala na zavřené dveře. Pak pomalu, váhavě zvedla ruku a třikrát zaklepala.

Mezi zaklepáním a chvílí, kdy se za dveřmi ozvaly kroky, uběhla nekonečně dlouhá doba.

Pak se dveře otevřely. Za nimi stál otec, rozcuchaný a ve starém špinavém tričku. Zíral na dceru jako na bytost z jiné planety.

„Ahoj, tati," špitla a sklopila pohled.

Otec přišel blíž, zamrkal, jako by nemohl uvěřit vlastním očím. A pak Stínku zničehonic pevně objal. Překvapilo ji to, podobně jako ona málokdy dával city najevo. Objetí mu oplatila. Obklopila ji jeho vůně, vůně domova.

„Vrátila ses," zašeptal.

Nepatrně se odtáhla a přikývla.

„Je tu..."

Přikývl. „Spí vzadu. Podle Jasny se zotavuje neuvěřitelně rychle."

Stínka kývla. „Říkala mi to."

Na okamžik zavládlo rozpačité ticho. Pak otec ustoupil ze dveří.

„Pojď přece dál. Mám uvařit čaj, než si vezmeš věci nahoru?"

Váhavě přikývla. „To by bylo skvělé."

Vyšla po schodech nahoru, zatímco otec zamířil do kuchyně, a po dvou týdnech vstoupila do svého pokoje. Vypadal přesně tak, jako když ho před dvěma týdny opustila, a přece jí připadal jiný, menší. Žaludek se jí mezi těmi stěnami nevysvětlitelně svíral.

Hodila tašku ke zdi a posadila se na postel. Matrace se jí oproti té Ráchelině zdála nezvykle tvrdá a proleželá. Copak byla taková vždycky?

„Jsem doma," oznámila bílým zdem a prachu na policích.

***

Jsem doma.

Daireho obklopovalo konejšivé teplo jeho stromu. Střídavě upadal do neklidného spánku plného nočních můr a budil se do neutěšeného světa plného lítosti.

Co by se stalo, kdybych její nabídku přijal? Kdybych se opovážil věřit? Kdybych dokázal znova snít?

V tu chvíli to vypadalo všechno tak jasně. Teď už nebylo. Jenže rozhodnutí už nemohl vzít zpátky, a tak mu zůstal jen věčný koloběh lítosti, z nějž jej vytrhlo až tiché zavolání.

„Daire?"

Vymaňování se ze stromu bylo nyní těžší, jako by k němu za tu chvíli přirostl. Protlačil se stěnou a ocitl se před stromem ve svém přízračném kouřovém těle. Opodál stáli Kieran a čekali na něj. Když ho spatřili, přišli blíž a posadili se na své obvyklé místo.

„Nechci mluvit," zavrčel.

Kieran pokrčili rameny, dál mlčky seděli pod stromem. O chvíli později Daire ucítil, jak ho náhlá zlost opouští. Přisedl si k nim.

„Vybral sis dobře," promluvili po chvíli. „Ona je zlá, Daire. Vůbec jí nešlo o tebe, chtěla si jenom vyřizovat účty s Aoife."

Bodlo ho to u srdce, přestože věděl, že mají pravdu. Svěsil hlavu. „Já jen... Nevím, co mám dělat. Přijdu si..." Větu nedokončil, scházela mu vhodná slova.

Kieran kývli hlavou k obloze, kde mezi temnými mraky chvílemi vykukoval úzký srpek měsíce. „Nestačí tohle? Jen tu sedět a dívat se na měsíc. Vidíš ty mraky?"

Daire chtěl odporovat, ale zadíval se na tu podívanou. Mraky byly tmavé a členité, ale tam, kde se za nimi skrýval měsíc, měly jasně stříbřité okraje, místy zbarvené až do růžové. Jak pluly nad obzorem, scéna před nimi se neustále měnila, až měl pocit, že sleduje jakési věčné divadlo, nekonečné představení přírody povznesené nad všechny křivdy i zrady života. A na okamžik dokázal věřit.

Proč by to nemělo stačit?

„Je zlomený," poznamenali Kieran s pohledem na měsíc. „Neúplný, stejně jako my."

Pochopil jejich metaforu, pochopil, kam tím míří. Měsíc se nakonec vždycky vrátí, vždycky znovu doroste k úplňku.

„Opravdu tomu věříš?" zeptal se jich. „Že se můžeme zahojit?"

Pokrčili rameny. „Třeba," zamumlali. „Jednoho dne. Chce to jen čas. A mezitím... Můžeme se dívat na měsíc."

A to nám bude stačit.