Někdy v průběhu Stínčina vyprávění vklouzly Tobiášovy prsty do kapsy a nahmataly tam přívěsek ve tvaru slunce. Teď ho svíral v dlani a bezmyšlenkovitě si pohrával s koženou šňůrkou.

Stínčino vyprávění znělo neskutečně, a přece teď, když skončilo... Vzpomínal si. Znovu před sebou viděl Muireanniny oči i temnotu, která ho obklopila, pamatoval si temné horečnaté sny plné stříbrné mlhy. Vybavoval si probuzení u Jasny i čaj, který jim uvařila.

Všechno to do sebe zapadalo.

Myšlenky mu zalétly zpět k přívěsku, k dívce, která mu ho dala. Prý kvůli jeho úsměvu. Nosil ho u sebe po celou dobu jejich vztahu a nevzdal se ho ani poté.

„Co se děje, Tobiáši?" promluvila k němu ze vzpomínek. „Něco s tebou je. Vidím to."

Tehdy se jen usmál a zavrtěl hlavou. „To nic."

Právě mu přišla zpráva o Jasnině smrti, jenomže jak by to ona mohla pochopit? Nechtěl s ní o tom mluvit. Všechno spojené s dětstvím pro něj bylo neuvěřitelně intimní. Nedokázal by ten kraj, který mu nyní připadal téměř jako sen, sdílet s nikým zvenčí.

Propast, kterou nebylo možné překlenout.

„Pořád se přede mnou schováváš. Chtěla jsem ti pomoct, víš? Vážně jsem chtěla. Ale ty se ke mně pořád chováš jako k cizinci. Pořád se ti jenom pokouším porozumět. A víš co? Už toho mám dost. Odcházím."

A jako by si díky rozchodu konečně uvědomil hloubku rozdílu mezi ním a vnějším světem, záhy poté se sem vrátil. Tehdy ho to spojení nenapadlo. Vnímal to jenom jako krátké prázdniny, možnost na chvíli utéct svému životu, srovnat si myšlenky. Až nyní si uvědomil osudovost toho návratu.

Pouto, které se nedalo zničit.

Neodejdu odsud, rozhodl se náhle. Teď už chápal, jak hloupá byla představa o odříznutí se. Do vnějšího světa nepatřil a nikdy patřit nebude... nehledě na to, jak moc by si to přál. Před tímto krajem nebylo úniku – i když ho opustili, pořád si ho nesli v srdci. A jednoho dne je zavolalo domů.

Domů. Zpátky do kopců. A já věřím, že ať mě v životě čeká cokoliv... ať mě čeká cokoliv, má se to stát tady.

Teď už konečně chápu.

***

Ráchel myslela na to, co přijde, na poslední kousek příběhu.

Přála bych si to všechno vzít zpátky, říkala si. Od okamžiku, kdy vypili odvar z tišenky. Vzpomínky na tu noc byly stále matné, zastřené, a přece si byla jistá, že by všechno mohlo být docela jinak. Možná bychom nikdy neodešli, nikdy bychom se nerozloučili se Stínkou. Možná...

Já ho milovala, že ano? Už tehdy jsem to tušila, ale nikdy jsem si to neuvědomila pořádně... Až do té noci na Spáleném vrchu. Ve chvíli, kdy jsem ho tam viděla ležet...

Předtím jsem si to neuvědomila. A pak už bylo pozdě.

Ale třeba ještě nemuselo být všechno ztracené. Možná tohle byla jejich příležitost. Vrátit se k minulosti. Přijít znovu na křižovatku a tentokrát zvolit správně.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale proč ne? Voda nebude stejná, ale břehy se za tak krátký čas nezmění. A můžeme mezi nimi plavat společně.

Existovalo snad nějaké silnější pouto?

A třeba... třeba se to opravdu může podařit. Třeba je možné se vrátit. Třeba... Třeba mám ještě naději být šťastná.

***

Tváře některých lidí vyprávěly své vlastní příběhy. Stínka si toho všímala od té doby, co ji Rút učila kreslit. Když s někým mluvila, sledovala vrásky a stíny v jeho tváři, přemítala nad tím, jaké starosti je tam vyryly.

Nedokázala by spočítat, kolikrát se takhle dívala na Jasnu, zatímco spolu mluvily v jejím domě nebo když kreslila její portrét. Čarodějce se to příliš nelíbilo – obraz je obraz, řekla jí, a ani sebelíp nakreslený nebude důležitější než skutečnost. Tehdy ji její komentáře zraňovaly. Teď by si přála slyšet sebekritičtější poznámku.

Poskytovalo jí útěchu mít u sebe ten jediný portrét, na kterém se stařena nechala zachytit. Nedokázal jí ale z hlavy vyhnat skutečnější obrazy, které ji stále pronásledovaly, i když se dívala na přátele sedící před krbem.

Zasloužili by si to vědět, šeptal jí v hlavě tenký hlásek. Po tom všem. Přesto věděla, že jim pravdu neřekne. I kdyby ještě nebylo pozdě... nenajde k tomu odvahu. Stačilo, že ty vzpomínky strašily ji.

***

Už když přecházela můstek, svírala ji neblahá předtucha. Upřela oči do údolí a přemítala, co je špatně. Nebyli to duchové – jejich šepot dávno dokázala rozeznat i ve spánku. Teď mlčeli. Vlastně to ticho bylo až podezřele hluboké.

Prázdné.

Stínka se zamračila a znovu přelétla očima kraj před sebou. A konečně si uvědomila zdroj svého neklidu – z komína skrytého za stromy kdesi vepředu nestoupal žádný kouř. Sevřela pevněji tašku se skicákem a bylinkami a poháněná nervozitou přidala do kroku. Než dorazila k Jasninu domu, skoro běžela.

Přední dveře byly vyvrácené z pantů, dřevo poškrábané, okna temná a opuštěná. Zastavila se a zaváhala. Obešla dům. Cestou kolem dřevníku uchopila dubovou hůl, potěžkala ji v ruce a teprve pak se pomalu přiblížila k zadnímu vchodu.

Dveře byly otevřené, za nimi viděla část temné, pusté chodby. Nikde nikdo. Zapátrala po hlasech duchů a opět jí odpovědí bylo jen ticho. Naprázdno polkla, pak si dodala odvahy a vyrazila ke dveřím. Cestou málem šlápla na převrženou misku, mléko – úlitba lesním duchům – vsáknuté do půdy.

Vevnitř panovala spoušť. Převržený stůl, podlaha posetá střepy z roztříštěného nádobí, potrhané závěsy vlající v průvanu jako přízraky. Nenašla ale nic, co by jí pomohlo zjistit, co se stalo.

Vrátila se k zadnímu vchodu a zahleděla se k lesu. Teprve teď si všimla, že křoví lemující jeho kraj je na jedné straně polámané. Vydala se tam. Cestou k sobě volala duchy, sbírala síly k případné obraně.

Ostražitě kráčela stezkou vylámanou v podrostu, ale nezdálo se, že by tu v této chvíli číhalo nějaké nebezpečí. A tu zahlédla na stezce před sebou tmavý stín. Zhroucené tělo.

Rozběhla se.

Jasna ležela na zemi obličejem dolů, končetiny rozhozené do stran a krk zkroucený v nepřirozeném úhlu. Její jindy čisté oblečení bylo potrhané a zakrvácené. Stínka se dotkla její ruky. Nemusela nahmatávat tep, aby viděla, že život ze stařeny dávno vyprchal. Přesto to udělala, svírala ji za zápěstí, jako by pouhou silou vůle mohla donutit její srdce znovu bít.

Do očí se jí tlačily slzy, a přitom pořád měla pocit, že to nemůže být skutečné. Duchové se pomalu vraceli, přitahováni její přítomností, a lesem se rozezněl tichý žalozpěv. A Stínka se tu skutečnost pomalu snažila přijmout.

Přinutila se soustředit. Byla čarodějkou a musela se jako první starat o živé. Naslouchala neklidnému šepotu lesů, hledala odpovědi.

Kdesi v písni se ozvalo troubení rohu. A pak ji stromy na okamžik vtáhly do sebe – a Stínka spatřila tu tvář.

***

Tolik lží, říkala si. Polopravdy, lži, nakonec to vyšlo nastejno. Kolik se toho mohlo stát jinak, kdyby dokázali být upřímní? Kdyby to ona dokázala?

Smutná pravda je, že jakmile jednou rozbijete důvěru, už není cesta zpátky. Vždycky zůstane hlodavý červíček pochybností, dotěrná proč a co kdyby, která se za člověkem táhnou po zbytek života.

Nikdo z nich si to nepamatoval, a přece je ty události ovlivnily a zničily.

Přála si, aby je sem nikdy nepozvala. Věděla, že neměla jinou možnost, že je možná i tak pozdě. Jenže staré rány by se neměly znovu otevírat, a když, tak k léčení – ne k tomu, aby je bylo možné ještě prohloubit.

Kolik by se toho mohlo změnit, kdybych dokázala být upřímná?

Rozhodla se. Řekne jim to, všechno jim vysvětlí. Copak jí to jednou nestačilo? Nepoučila se?

Nadechla se.

A náhle promluvil Tobiáš. „Budeš vyprávět dál, Stínko?"

Příležitost pominula, rozplynula se jako ranní mlha.

Stínka byla čarodějka. Cítila zásah osudu – jenže na rozdíl od Jasny neměla ten správný druh odvahy, aby se vzepřela a plivla osudu do tváře. Namísto toho dál pokračovala po předepsané cestě.

Ne, řeknu to!

Tobiáši. Ráchel. Musím vám něco říct. Lhala jsem vám, zklamala jsem vás. Všechno mě to tolik mrzí...

A přece ne a ne ta slova říct nahlas. Bylo jí z té marnosti do pláče.

Tobiáš si toho všiml. „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš," zamumlal. Ráchel přikývla na souhlas, oči upřené do země.

Cítí se provinile, protože mě opustili. Špatně – to já bych přece měla prosit za odpuštění!

Odstrčila Tobiášovu ruku a roztřeseně se nadechla. Brala myšlenky a obavy jako mráčky, posílala je pryč, a když zůstala dočista prázdná, soustředila se na smyslové vjemy. Hebký potah křesla pod dlaněmi. Praskání ohně a déšť bubnující na střechu. Čaj s medem, jehož chuť jí dosud ulpívala na jazyku, přetrvávající vůně sušenek.

Její dech se pomalu zklidňoval, až se jí zdálo, že se noří do spánku. A v tom tichu zavadila o vzpomínku tam, kde se předtím nit přetrhla. Ano, tak to bude správně.

Tentokrát jí slova ze rtů splývala sama.