Ráchel klopýtala v houstnoucím šeru pod stromy. Les kolem byl nepřirozeně tichý, jen opadané listí pod jejíma nohama šustilo. Ve vzduchu viselo něco zlého. S každým krokem cítila ostré píchnutí v boku, nohy jí těžkly. Nikdy v životě se tak nebála.

Konečně mezi stromy vepředu spatřila tmavnoucí oblohu. Zastavila se, aby nabrala dech. Teprve když se jí podařilo se alespoň trochu uklidnit, přikrčila se a vyrazila zpod ochrany lesa. Mezi loňskou trávou a nízkými keři se připlížila až ke kamennému kruhu. Přikrčila se za jedním z vysokých menhirů, pak opatrně vyhlédla z úkrytu.

Uprostřed kruhu klečela zády k Ráchel bledá postava, hlavu skloněnou k zemi. Bílá pokožka ostře kontrastovala s prameny černých vlasů. Nad skloněnou vílou se tyčil plochý kámen a na něm leželo bezvládné tělo.

Tobiáši.

Jen stěží se ovládla, aby se k němu nerozběhla. Tak blízko. Hypnotizovala kamarádovu siluetu v touze zahlédnout alespoň náznak pohybu, nadzvedávající se hrudník, cokoliv, co by jí vrátilo jistotu. Co když je...

Takhle nesmím myslet. Je skoro tma a on je příliš daleko na to, abych mohla cokoliv vidět, to je všechno. Ještě má čas.

Jenomže jak můžu mít jistotu? Jak měla poznat tu správnou chvíli? Co když vyběhne z úkrytu příliš brzy a promarní tak všechny jejich šance? Nebo hůř – co když tu bude dál sedět, zatímco z Tobiáše bude vyprchávat život, pořád bude čekat na správnou chvíli, přestože tělo na kameni jen pár kroků od ní dávno vychladne?

Bledý stín se náhle pohnul. Víla se napřímila, vstala a přistoupila k Tobiášovi. Ráchel ji sledovala s rozšířenýma očima, bála se pohnout, bála se zůstat.

Stínko, co jsi mi to připravila za volbu?

***

Svět kolem Stínky se houpal, všechny kosti v těle se jí otřásaly rytmickými údery. Tohle je sen, pomyslela si. Znovu usnula pozdě v noci, tak jako častokrát v posledních dnech ji pronásledovaly vzpomínky Kieran.

Pak k ní začaly pronikat vjemy z okolí – chladný vzduch prodchnutý vůní lesa, šumění korun, dusání těžkých chodidel. Cítila sevření silných paží a na zátylku ji šimral cizí dech, ale než stačila zpanikařit, neznámý se zastavil a položil ji na zem.

Vyprostila se z jeho sevření a zamrkala, aby z očí vyhnala zbytky spánku. Před ní byl vchod do dolmenu, kde poprvé potkala Kieran, temný otvor zející v pahorku. Stínka se ohlédla a spočinula pohledem na cizinci. Neobyčejně vysoký muž, vlastně spíš obr, polonahý, se širokými rameny a mohutnými svaly. Jeho hlavu zdobilo bohaté paroží.

„Adharcach," vydechla.

Díval se na ni a snad se jí jen zdálo, že v jeho očích na okamžik zahlédla smutek, dlouho potlačovanou lítost.

„Co jsi to udělala?"

Co jsem...

Teprve teď se jí všechno vrátilo. Zalapala po dechu.

Duchové mi odpusťte. Co jsem to udělala?

„Musíš tu chybu napravit, čarodějko," řekl. „Naprav ji, než bude příliš pozdě."

Napravit? Jak? „Nemám sílu," zašeptala. „Byla jsem hloupá. Nemám sílu ji zastavit. Mrzí mě to."

Úder ji zasáhl ze strany do tváře, otočil ji a srazil k zemi.

„Jsi dítě starých časů," řekl jí, zatímco se se slzami v očích pomalu sbírala. „V žilách ti koluje skutečná magie. Caorthannach je teď zranitelná. Ještě se neprobudila ze spánku a má hlad. Jestli ji nezastavíš, znovu začne vraždění. Jako před tisíci lety. Rozumíš?"

Přikývla, už se nepokoušela odporovat. Nejspíš je to spravedlivé. Sotva to můžu dokázat. Ale udělám, co bude v mých silách, a pokud selžu, budu první, kdo zemře.

Musel mě zachránit, uvědomila si vzápětí. Ze Starého zapomenutého místa. Kde je teď Caorthannach? Šepot lesa zlověstně utichl. Přesto si byla jistá, že se blíží sem, ke Spálenému vrchu, přitahovaná sbíhajícími se silami.

„Máme málo času," oslovil ji Adharcach znovu. „Pojď."

Vzduch kolem něj se zamihotal a vzápětí stál na jeho místě stál vznešený jelen. Vyčkávavě se na ni díval.

Na co čekáš, čarodějko?

***

Muireann stála vedle kamenného stolu a shlížela na bezvládného chlapce před sebou. Už na kámen vepsala staré runy, pronesla nad nimi patřičná slova a posvětila půdu ve jménu čtyř živlů. Dokončila přípravy v okamžiku, kdy poslední zbytky světla mizely a nad vrchem převzala vládu noc.

Nastal čas.

Zvedla misku se slanou vodou a vlhkým prstem načrtla na chlapcově rozpáleném čele symbol. Od něj pokračovala dál v křivce přes jeho levou tvář, čelist, dolů k šíji a na druhé straně přes lícní kosti k hrudníku. Neviditelné předivo vzorů před jejíma očima ožívalo a zářilo.

Pak propojila poslední volné konce a linky se rozzářily stříbrným světlem, roztáhly se a obklopily chlapce jako těsná klec.

Muireann vzhlédla k nebi a začala zpívat. Její hlas se nesl nočním vzduchem do daleka. Jednoduchá melodie přitahovala, volala.

***

Ráchel to sledovala, přimražená na místě hrůzou. Vzápětí se vzpamatovala a vyskočila na nohy, náhle zbavená všech pochybností. Něco se dělo.

Rozběhla se. A v tom okamžiku se v kruhu rozzářilo stříbrné světlo, narazilo do Ráchel právě na hranici kruhu a odmrštilo ji pryč. Zůstalo tam viset na hranici kruhu, zlověstné, výsměšné.

„Ne!" zaječela. Znovu vyskočila, sklonila se, vyrazila. A znovu ji hranice se zajiskřením odhodila.

Ležela na zemi a její hlava jako by se každou chvíli měla rozskočit.

„Ne," vzlykla.

Bylo pozdě. Její jediná příležitost pominula.

***

Daire se potuloval po svazích severně od svého stromu, když tu náhle zaslechl v nočním tichu ten zpěv. Nadpozemsky krásný hlas opakující jednoduchý nápěv, který mu připomněl otcovu ukolébavku. Zastavil se a okouzleně naslouchal. Po chvíli se jeho nohy samy od sebe daly do pohybu.

Hlas ho vedl mezi kopci a pak podél potoka až tam, kde se tyčil kopec s holým vrchem. Hlas zesílil, jeho vábení bylo čím dál neodolatelnější. Daire se rozběhl, srdce mu pukalo za každý okamžik, který ho od zdroje písně dělil.

A pak byl nahoře, před ním kamenný kruh a z jeho středu se rozlévalo stříbrné světlo. Daire se zastavil.

Píseň utichla a světlo zesláblo. Když Daireho oči přivykly náhlé tmě, spatřil uvnitř kruhu postavu. Přicházela k němu, obklopená tou nadpozemskou září, a natahovala k němu ruku.

„Můj synu."

Daire jí vykročil vstříc. Když zaslechl její slova, zmateně se zarazil. Od kruhu ho dělil jediný krok. Z té blízkosti mohl spatřit její tvář.

„Matko?" zamumlal.

Byla velmi půvabná, éterické stvoření z dávných časů. A přece jako by se její kouzlo nalomilo, když promluvila. A pak se jí podíval do očí. Nebyly laskavé. Nebyla v nich žádná láska, jaká zaznívala z jejího zpěvu – jen chladné, kruté hlubiny vod.

Přišla ještě blíž, skoro k hranici kruhu, a usmála se, ale její oči se nezměnily.

„Je tak krásné tě vidět," zašeptala. „Nevěřila jsem, že ještě budu mít příležitost, po všech těch letech..."

Natáhla ruku a štíhlými prsty se dotkla chlapcovy nehmotné tváře. Ucukl. Listy dubu v dálce zaševelily neklidem. Muireann se na čele objevila drobná vráska, první prasklina v její masce.

„Vyrostl jsi," pokračovala v hovoru, jako by se nic nestalo. „Když jsem tě viděla naposled, byl jsi ještě miminko..."

Teprve ta slova docela zlomila kouzlo. Daire ustoupil o další krok a znovu se ho zmocnil pocit stáří, nekonečné únavy.

„Co chceš, matko?" zeptal se.

V jejích očích se zablesklo. Vzápětí se znovu přinutila předstírat úsměv, laskavý a trochu zraněný synovou hrubostí, a přece chápající, odpouštějící.

„Chci ti pomoct, Daire," zašeptala. „Chci všechno napravit. Dokončím, co to děvče začalo. Vrátím ti smrtelné tělo, osvobodím tě. Můžeme být zase rodina..."

Ve stříbrné mlze za ní rozeznal oltář a na něm tělo, připravenou oběť, a konečně pochopil. A vzápětí ustupoval. „Ne. Ne."

„Proč to říkáš?"

Chtělo se mu smát. Nebo plakat. Možná obojí, možná ani jedno.

Být svobodný... Mít život, mít to všechno zpátky...

Ale za jakou cenu? Další zmařený život? Copak jeden nestačil?

Vážně si myslíš, že bychom někdy mohli být rodina, matko? Opravdu věříš, že se všechno dá napravit? Ne, Kieran mi o tobě řekli víc, než tušíš.

Dokážeš snad vrátit čas? Jestli ne, tak jdi pryč. Já do tohohle světa nepatřím, nechápeš to? A žádné tělo na tom nic nezmění.

Nic.

Muireann musela v jeho tváři spatřit část myšlenek. S výkřikem po něm chňapla, ale on se jí vysmekl, sotva hmotnější než dým, utíkal pryč z toho místa zpátky ke svému dubu. K poslednímu domovu, jaký kdy bude mít.

***

„Říkala jsem ti, že odmítne!"

Otočila se v divokém hněvu. „Mlč!" vyštěkla na přízrak postávající na opačném kraji kruhu.

Aoife se zašklebila. „Mlčela jsem tisíc let. Bohatě mi to stačilo. A uznej, že příležitost vychutnat si další tvoji porážku si nemůžu nechat ujít."

„To je ubohé," ušklíbla se víla. „Dobře. Můj nevděčný syn odmítl. Směj se, jestli nemůžeš najít žádný lepší důvod k potěšení. Věřím, že ty ho ve svém nekonečném vítězství potřebuješ."

Aoife se rozchechtala nahlas. „Ty nic nechápeš," vyrážela ze sebe. „Vůbec nic! Mně je tvůj pitomý synáček dávno ukradený, Muireann, a můj milovaný manžel zrovna tak. Nechápeš, co jsi spustila? Ona se probouzí. Probouzí se!" A znovu propukla v šílený smích.

Muireann se zamračila, roztáhla svoje vědomí – a vzápětí zalapala po dechu.

Jak jsem mohla být tak slepá?

Aoife se dál smála. A do toho mrazivého zvuku, do řevu počínající bouře, se ozvalo zavytí. Divoké, táhlé, mrazivé.

Údery těžkých tlap otřásaly kopci. Stříbrné světlo pohaslo docela, jak Muirenn ztratila nad původním kouzlem kontrolu. A démon se pořád blížil.

***

Od chvíle, kdy světlo zesláblo, útočila Ráchel na neviditelnou zeď oddělující ji od kruhu. Rychle zjistila, že prudký náraz ji odmrští, zato když postupovala pomalu, stěna neochotně povolovala a kousek po kousku ji pouštěla dovnitř. Razila si cestu stříbrnou mlhou, poháněná zoufalou nadějí.

Nadechnout se. Zatlačit. Pomalu, hlavně pomalu. Posunout nohu o jediný mravenčí krok. Nadechnout se...

Pak náhle světlo pohaslo a odpor pominul. Klopýtla a snažila se rozkoukat v temnotě.

Opodál spatřila Muireann a kohosi dalšího – mihotavý přízrak, který se se zakloněnou hlavou chechtal, mrazivě a šíleně. Ani jedna z bytostí si Ráchel nevšímala, a dívčin pohled sklouzl ke kameni uprostřed.

Tobiáš tam pořád ležel, nohy mírně od sebe a ruce položené vedle těla dlaněmi vzhůru. Přiskočila k němu a chytila ho za ruku, a málem se rozplakala úlevou, když na jeho zápěstí ucítila slabounký tep.

Objala jeho tělo a pokusila se ho nadzvednout. Byl mnohem těžší, než čekala, ale nakonec se jí ho podařilo převalit k okraji kamene a přes něj. Svalil se dolů přímo na ni. Společně klesli k zemi.

Kopcem otřáslo zavrčení. Obrovské kameny se chvěly. Vzápětí tráva vně kruhu vzplála.

Démon, Caorthannach Strašná, Vlčí chodec, Ohňovlasá, dorazila.

***

Jasna klopýtala lesem. Viděla stříbrnou záři na temeni Spáleného kopce, okamžik zlověstné tmy... A pak náhlý zášleh, rudé světlo, jak k nebi vyrazily plameny. Zalapala po dechu.

Bojovali s ní a té noci byl kopec korunován ohněm...

Teď už rozuměla. Ty se nemusíš bát starých zákonů, Stínko.

Protože jsi probudila něco mnohem horšího!

Duchové s křikem prchali a Jasna v tom víru byla téměř slepá. Odřízla se od něj, přestala naslouchat a dál spoléhala jen na lidské smysly. Běžela, co ji staré nohy nesly, a přece věděla, že to nebude stačit.

Neměla šanci dorazit včas. Tentokrát ne.

***

Stínka seskočila z jeleního hřbetu kousek od okraje lesa. Adharcach se otočil a dlouhými skoky zmizel mezi stromy. Měla na něj vztek – opravdu ji přiměl bojovat a sám utekl při první příležitosti?

Ne že by se mu divila.

Jsi dítě starších dní. V tvých žilách proudí magie...

Někde před ní vzplál oheň. Pomyslela na Ráchel a Tobiáše, kamarády, které slíbila chránit, a rozběhla se.

Před ní se tyčila stěna z plamenů. Potlačila strach a sáhla po nočním chladu, přitáhla ho k sobě a obalila si jím tělo. Cítila na tváři žár, plameny byly čím dál blíž. Nadechla se, zavřela oči a skočila.

Žár všude kolem, ohnivé barvy za víčky – a pak byla na druhé straně.

Jako první spatřila Caorthannach. Mohutná vlčice stála proti pomalu couvající Muireann. V konečcích jejích uhlově černých chlupů tančily plamínky podobné uhlíkům na téměř shořelém dřevě. Zpovzdálí dění sledoval přízrak.

Stínka se znovu rozhlédla, pátrala po přátelích. A pak je konečně spatřila – krčili se vedle kamenného stolu uprostřed. Ráchel zvedla hlavu, když Stínku spatřila.

Vzápětí si nově příchozí všimla i Caorthannach. Obrátila k ní hlavu. Zavětřila.

Plameny v jejích očích přikovaly Stínku k zemi. Chtěla křičet, plakat, utéct. Na tohle nejsem připravená. Nechci... Nechci umřít...

Jsi dítě starších dní...

Rozkročila se a otevřela se lesu.

Ocitla se uprostřed bouře. Stromy se chvěly a stahovaly do kořenů, panikařící duchové prchali. Vlna jejich hrůzy ji strhla, nesla ji s sebou. Stínka se v ní topila. Nemohla dýchat...

Až v kostech ucítila zlověstné vrčení.

Soustřeď se!

Rozplynula se v té vlně. Naslouchala všem duchům naráz, byla každičkým stromem. Ten nápor ji málem povalil, ale zapřela se a vydržela. Pomalu je objímala. A pak, když se všichni ocitli v její náruči, je přitáhla, vyskočila na tu vlnu a spoutala ji otěžemi. Duchové křičeli, když se past kolem nich stahovala.

Vlčice se přikrčila a skočila.

Čas se zpomalil. Stínka viděla každý detail v démonově srsti, oranžové odlesky plamenů, vyceněné zuby. Široce rozpřáhla ruce a vrhla proti ní všechny uvězněné duchy, vytvarovala syrovou moc do ostrého hrotu kopí. Muireann zavrávorala, jak ji Stínčin proud strhl. Přízrak na kraji kruhu se vytratil.

Stínka zamířila a vypustila to kopí přímo proti Caorthannachinu srci.

Zasáhlo cíl se zapraštěním. Vlčice zavyla bolestí. Stínka cítila, jak kopí proniká skrz a láme se. Vzápětí se proud obrátil. Všechna bolest uvězněných duchů, agonie umírajícího démona, sténání větví, to všechno se vlilo zpět do ní. Ne. Ne... Duchové. Tohle je příliš! Příliš!

Křičela, ale nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. Svíjela se v ohni a bolest ji stravovala. Dost! Dost... prosím...

A pak se před ní ocitl někdo jiný, pevná, chladná skála. Skryla se v jejím požehnaném stínu, okamžik úlevy, zatímco se kámen lámal. Stará čarodějka přijímala... ale nebylo to dost.

Pusť je, Stínko! zazněl jí v hlavě rozkaz. Pusť je!

Cítila, jak se skála drolí. Sebrala sílu a vyskočila ze stínu zpátky do vlny bolesti.

V požáru našla otěže.

A pustila je.

***

Jasna lapala po dechu. Všechna síla, kterou Stínka nashromáždila, se uvolnila, rozeběhla se krajem jako tlaková vlna. Pak se hladiny uklidnily. Duchové se opět usadili v zemi. Jasna však stále cítila jejich bolest, kterou do ní Stínka na okamžik přenesla.

Ještě nikdy neviděla, aby někdo využil sílu země takovým způsobem. Tak mocně. Tak bezohledně.

A přece, když překročila pás spálené země a vstoupila do kruhu, nespatřila tam vedle hromady popela zbývající po vlčici žádného cizince. Jen tři děti, které viděla vyrůstat. Které zklamala a nechala je, aby si poradily samy, příliš brzy.

Došla ke Stínce schoulené na zemi a pomohla jí vstát.

„Pojďte. Je čas jít domů."

***

V kamenném kruhu na Spáleném vrchu zavládlo ticho.

Popálené ženě, kterou dopravili do Jasnina domu, by se líbilo, kdyby jeho krásu ještě dokázala ocenit. Bojovala, ale ne o život. Chtěla zemřít, kladla čarodějce zuřivý odpor. Už jsi mi ukradla všechno. Nech mě alespoň v klidu zemřít!

Její dcera seděla spolu s přáteli ve vedlejší místnosti, vyčerpaný pohled upírala do prázdna. Chtěla pomáhat, ale Jasna jí to nedovolila, a tak zůstala vydaná napospas svým myšlenkám.

Konečně se dveře otevřely.

„Spí," sdělila jí Jasna. „Udělala jsem všechno, co se dalo. Teď už je to na ní." Přistoupila k plotně a zkontrolovala vodu bublající v hrnci. Přihodila do vody hrst lístků. Jejich pronikavá sladká vůně vyplnila celou místnost.

Stínka bleskla pohledem po kamarádech. Tišenka. Aha. Už chápu.

Čarodějka rozlila čaj do dvou hrnků a podala je Tobiášovi s Ráchel. Pak se posadila vedle Stínky.

„Doprovoď je domů," přikázala jí tiše, zatímco její kamarádi usrkávali čaj. „Usnou, a až se probudí, nebudou si pamatovat nic z toho, co se stalo. Vůbec se k tomu neměli připlést."

Dívka přikývla. Na okamžik záviděla kamarádům. Toužila po podobné úlevě, klidu zapomnění. Jenomže byla čarodějka, a čarodějka nesměla využívat snadné zkratky.

Když vyrazili z domu, právě začínalo svítat. Svět se zdál šedivý a neveselý, a přece to byl začátek nového dne i roku.

V nejtemnější noci roku všechno umíralo jen proto, aby se to zrodilo znovu. Tak jako slunce, které právě vyšlo kdesi za mraky.

Ve světnici v čarodějčině domě otevřela Dara oči. Hořely v nich plameny.