Ráno v den zimního slunovratu mrzlo a svět pokryla křehká vrstva jinovatky. U břehů potoka se objevila tenká ledová krusta, a když se mraky na okamžik protrhaly, vzácné paprsky slunce zatančily v ledu kouzelný, jiskřivý tanec.

Postava stojící na břehu neměla pro onu záhadnou krásu pochopení. Mračila se a přimhouřené oči upírala na proudící vodu.

„Co chceš?" promluvila po chvíli.

Hladina se zavlnila a vzápětí se z vody vynořila tvář. Zdála se být z masa a kostí, jen nepřirozeně bledá kůže a vlasy splývající v jedno s vodou naznačovaly, že nejde o člověka. A ještě něco – pod hladinou z těla vidět víc než rozmazaný stín, ačkoliv voda byla toho rána nezvykle čistá.

„Jsi nezdvořilá," postěžovala si víla. „Copak se vy smrtelníci nikdy nenaučíte úctě?"

Jasna nesouhlasně stáhla rty, ale jedovatou odpověď, která se jí drala na jazyk, raději spolkla. „Mluv k věci, Muierann."

Víla si dlouze povzdechla. „Jak si přeješ. Nuže, zavolala jsem tě kvůli splacení dluhu."

Čarodějčina tvář byla nehybná, odevzdaná. „Žádej tedy."

Víla se usmála a Jasnin nepříjemný pocit ještě zesílil.

„Chci jeho. Chci toho chlapce.

Jasna zamrkala, vyvedená z míry. „Nemůžu ti ho dát," opáčila. „Jeho život mi nepatří."

„Ne," souhlasila víla. „Ale žádám, aby ses mi nepokusila bránit, až si ho vezmu."

Konečně kamenná maska povolila. „Na tohle nemáš právo!" vyštěkla čarodějka. „Vzdala ses nároku na jeho život výměnou za moji službu. Staré zákony-"

„Nevzdala jsem se nároku na jeho život," přerušila ji víla. „Souhlasila jsem jen, že ho dostanu z vody. O nároku nepadlo ani slovo. Pokud si nevzpomínáš, máme tady spoustu svědků."

Jasna se nepotřebovala ptát duchů, vzpomínala si na ten den před lety až příliš dobře. Všechno se v ní svíralo hněvem, strachem, bezmocí. Ta zatracená víla měla pravdu a neexistovalo nic, co by s tím Jasna mohla udělat.

„Kdy?" dostala ze sevřeného hrdla.

„Brzy." Vílina tvář se zavlnila. „Dám ti radu, čarodějko. Nevycházej dnes v noci z domu."

***

Tobiáš mířil ke studánce. Myšlenkami byl u přátel. Stínka byla po posledním setkání s matkou čím dál zamlklejší, a navzdory vší snaze ji rozptýlit měl Tobiáš pocit, že se jim ztrácí. Večerní oheň by ji snad mohl přivést na jiné myšlenky. Dara Stínku nikdy nenechala účastnit se velkých slavností a Tobiáš si byl jistý, že kamarádce se slunovratný oheň bude líbit. Až se všichni lidé z okolí sejdou, aby oslavili smrt a nové zrození slunce...

Teprve v tom okamžiku si povšiml ženy na můstku kousek před ním. Seděla na dřevěném zábradlí, nohama pohupovala nad vodou. Její nahé tělo zakrývaly jen neuvěřitelně dlouhé černé vlasy, které splývaly až k hladině. Když přišel o něco blíž, otočila k němu tvář a on si náhle uvědomil, že ji zná.

Chladná voda všude kolem...

„Tobiáššši..."

Topí se v hlubokých tůních jejích očí. Obklopuje ho černé bahno, voda mu vniká do plic. Kope kolem sebe, ale je to předem prohraný boj, a ta strašná bezmoc ho stahuje pod hladinu...

A pak něžná ruka uchopí jeho předloktí ocelovým stiskem.

***

S každou uplynulou chvílí byla Ráchel netrpělivější. Tobiáš nepatřil k dochvilným lidem, ale přesto...

Jen zbytečně panikařím, říkala si, zatímco v nekonečných kruzích obcházela studánku. Mohla za to napůl probdělá noc, atmosféra nabitá očekáváním a horečnaté přípravy na slunovrat. Měla nervy napjaté k prasknutí, a kdo by se jí divil?

Až přijde Tobiáš, bude to lepší. Tak jako vždycky.

Už tu měl dávno být.

Přijde, přijde za okamžik, uvidí ho, jak si vesele vykračuje po silnici a vítá ji širokým úsměvem. Jen okamžik – jeden, druhý třetí... Chvíle se sčítaly a slévaly ve věčnost.

A Tobiáš stále nešel.

Otočila se na podpatku a zahájila další kolečko kolem studánky, pohled upírala na cestu, a jak se k ní blížila, rostlo v ní nezvratné přesvědčení.

Něco se stalo.

Náhle už čekání nedokázala snést. Zrychlila krok, pak se rozběhla po cestě z kopce, pryč od studánky. Dolů k můstku.

***

Do chalupy se Jasna vrátila hluboce otřesená. Postavila vodu na čaj, přiložila a zametla ve světnici, ale všechny pohyby vykonávala automaticky, bez obvyklé energie. Pořád dokola se vracela k tomu dnu, hledala chyby a proklínala svoje selhání.

Tehdy nebyl čas na vyjednávání a slovíčkaření. Cítila chlapcův život, svíčku rychle hasnoucí tam v hlubokém dravém toku, docházející čas, a pamatovala si tu bezmeznou hrůzu, která ji zachvátila. Ne. Ne! Další dítě ne!

Tehdy nebyl čas vyjednávat. Ale k čemu to potom všechno bylo? Dala mu pár let, iluzi svobody, nic víc. Znovu selhala.

Zašeptání, rozvíření ticha, duchové upozorňující na průchod další osoby. Její učednice byla na cestě. Bude třeba jí všechno vysvětlit a hlavně zajistit, aby neudělala žádnou hloupost. Jasna se toho příliš nebála. Znala Stínku dobře. Nebude šťastná, ale pochopí to – pochopí, že staré zákony nelze změnit, není možné se jim vzbouřit. Pochopí, že někdy nezbývá než přijmout osud, jakkoliv hořký.

***

Ne.

Stínka seděla na kraji lavice, jejích končetin se zmocňoval otupující chlad. Nedokázala pochopit, co jí Jasna říká – vnímala slova, ale jejich význam k ní nedoléhal.

Tobiáš? Pryč?

Jen tak, jako mávnutím proutku?

Prostě... pryč?

„Mrzí mě to, Stínko." Stařena jí položila ruku na ramena. Ztuha si dřepla, až měla oči na stejné úrovni jako Stínka. „Mrzí mě, že se to stalo, ale už se s tím nedá nic udělat. Rozumíš mi?"

Ne, nerozuměla. Tobiáš nemohl být pryč. Vždyť s ním ještě včera večer mluvila. Otevřela se lesu, hledajíc potvrzení. Ukažte mi ho. Já vím, že je v pořádku...

Místo kamaráda ale spatřila jen neurčité, nesmyslné obrazy. Voda odkapávající ze špičky listu. Řídká mlha převalující se nad zrcadlově lesklou černou tůní. A v šepotu zněl smutek.

Slyšíte to hřmění? To se bortí křehké zbytky světa, který se teprve začal hojit.

Jasna jí přes ramena přehodila tlustou deku a do ruky jí vtiskla hrnek čaje. Stínka ho sevřela, nevnímajíc spalující horkost keramiky, držela se ho, jako by to byla poslední kotva pojící ji se světem. Věže se dál hroutí. Sklo se tříští a sype se k zemi, až vypadá téměř jako déšť, jako slzy.

„Vnímej mě, Stínko," promluvila k ní čarodějka znovu. „Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost."

Přikývla, pomalu a nevyhnutelně. Už dávno nebyla jen dívkou. Stala se čarodějkou, a čarodějka musí rozumět nezbytnosti. I když ji to rve na kusy.

„Chci být sama," zamumlala.

Jasna zaváhala, ale nakonec vstala. „Tak dobře. Kdybys cokoliv potřebovala, budu za domem."

I ona potřebovala přemýšlet. A právě teď se Stínce nedokázala podívat do očí.

***

Nedlouho poté, co za Jasnou zapadly zadní dveře, se ozvalo zaklepání a do světnice vstoupila Ráchel. Spatřila Stínku zírající do prázdna, čaj chladnoucí v křečovitém sevření, a pochopila, že její nejhorší předtuchy se vyplnily. Přiskočila ke Stínce.

„Co se stalo?" dožadovala se.

Stínka jen mlčky zavrtěla hlavou.

„Co se stalo, Stínko?!"

„Vzala si ho," zašeptala dívka. „Muireann, ta víla z potoka. Ta, která ho tehdy zachránila. Vyžádala si ho zpátky."

„Jak – vyžádala? Kam ho vzala?" Ráchel se sevřelo hrdlo. „Je..."

„Já nevím." Stínka dál civěla na hrnek ve svých dlaních, jako by Ráchel ani neviděla. V Ráchel se náhle zvedl vztek.

„Neseď tu tak!" vykřikla. „Jsi přece čarodějka, ne? Udělej něco! Nemá být tvoje práce starat se o lidi?"

„Nemůžu." Stínka odvrátila zrak. „Jsou tady staré zákony, Ráchel. Nemůžu se postavit proti nim. On tehdy vstoupil na její území. Jeho život podle práva náleží jí."

Ráchel nevěřila svým uším. „To myslíš vážně? Podle práva? Ty se na něj chceš vykašlat kvůli nějakým pitomým zákonům?"

„Nemůžu s tím nic dělat!"

„Víš, co si myslím?" odsekla Ráchel. „Ty se prostě bojíš. Máš strach a jsi moc zbabělá na to, aby sis to přiznala a postavila se mu. Záleží ti na Tobiášovi vůbec?"

„Ráchel..." zašeptala Stínka prosebně.

„Tak záleží ti na něm?!"

Stínka pevně sevřela oči, zhluboka dýchala. Kéž bych mohla utéct. Tak jako vždycky. Kéž by se tohle nikdy nestalo. Jasna musela vědět... Jak mě vůbec mohla postavit před tuhle volbu?

Náhle znovu spatřila mladou Daru vzlykající v otcově náručí, vzpírající se, toužící vyběhnout do bouře za svým synem. Zaslechla slova, která jí šeptal.

„Je pryč, Daro. Vzali si ho oni."

Zlaté oči Kieran, opuštěné, plné smutku.

Je pryč.

„Tak dobře," zašeptala konečně. Když se konečně odvážila otevřít oči, překvapeně si všimla, že Ráchel stékají po tvářích slzy. Vzápětí se jí kamarádka vrhla kolem krku a pevně ji objala.

„Děkuju," šeptala. „Děkuju."

Stínka objetí neohrabaně oplatila, snažila se ze sebe setřást pocit viny z obrovského selhání. Z téhle situace neexistovala cesta ven. Kamkoliv by šla, někoho zradí.

„Ještě mi neděkuj," zamumlala, ale nezdálo se, že by ji Ráchel vzala na vědomí.

„Tak co uděláme?" zeptala se a v očích jí jiskřila téměř nepříčetná naděje.

Stínka přemýšlela. Musíme... Musíme zjistit, kam ho odvedla. Potom se uvidí.

„Napřed najdeme nějaké klidné místo." A pak budu naslouchat.

***

Lesy jí šeptaly a navzdory všem okolnostem to byl nejúžasnější pocit, jaký Stínka kdy zažila. Vznášela se listovím, proplouvala mezi kořeny, dívala se očima všeho živého a naslouchala duchům mrtvých. Svět se jí rozevíral na dlani. Stačilo zašeptat a před jejíma očima se roztančily obrazy.

Adharcach hovořící s Muireann pod jasným měsícem v úplňku.

Víla skrytá v hlubinách tůně, přemýšlející nad významem toho, co jí bývalý milenec řekl. Šeptající v domnění, že ji nikdo neslyší. Že uprostřed svého království je v bezpečí.

„Takže stará magie se opět probouzí v rukou smrtelníka. Daire je zpátky. A ta hloupá smrtelnice, která ho proklela..."

Obraz se změní a Stínka spatří přízrak kráčející lesem, tmavý, napůl beztvarý. Cítí jeho bolest i vílinu nenávist.

„Hon se probudil... Probudil se..."

Kruh menhirů na Spáleném vrchu. Muireanniny myšlenky se k němu upínají. Kdysi tam byla provedena oběť, a může se to stát znovu.

„Dokončit to, co začala..."

Obrazy se slévají ve vlnu, kterou Stínka neovládá. Podaří se jí zachovat chladnou hlavu a nedá se jí pohltit. Místo toho se veze na jejím hřebeni. Cítí divokou sílu pod sebou, nepříčetnou radost, jakou do té doby nikdy nepoznala. Ano! Ano!

A pak vlna narazí na břeh a Stínka z ní seskočí. Všechno se utiší. Obrazy jsou pryč, slyší jen tichý šepot duchů jako jemný mořský příboj.

Otevřela oči.

Ráchel sedící naproti se na ni dívala s vykulenýma očima. Stínku napadlo, co asi viděla v její tváři – ale nemohla nad tím příliš přemítat. Slunce se rychle klonilo k západu a čas, který měly, se krátil.

„Odvedla ho na Spálený vrch," řekla. „Chce ho obětovat kvůli rituálu. Poslouchej: jdi napřed. Někde se schovej a dívej se, ale nepleť se do toho. Rozmáčkla by tě jedním dupnutím. Jediné, v co můžeš doufat, je na chviličku ji zdržet, rozumíš?" Sama nemohla uvěřit, že to říká, ale pokračovala. „Schovávej si tu šanci do poslední možné chvíle. Pokud se tam nedostanu včas, zdržuj, jak dlouho budeš moct."

Ráchel naprázdno polkla, pak přikývla. „Co uděláš ty?"

„Pokusím se získat sílu, kterou proti ní postavíme." Zalétla zpět k jednomu z obrazů, které na okamžik zahlédla. Staré zapomenuté místo. Znala to tam. Věděla, co tam odpočívá.

„Jakou... Jakou máme podle tebe naději?" zeptala se Ráchel přiškrceně.

„Netuším," přiznala Stínka. „Ten plán je zoufalý. A jestli se to vymkne kontrole..." Potřásla hlavou.

Ráchel jí sevřela ruku. „Věřím ti," ujistila ji.

Stínka se vymanila z jejího sevření a vstala. Říkala si, jak může být Ráchel tak naivní. A přece... hluboko uvnitř věřila, že se to může podařit. Ta síla, kterou před chvílí pocítila... Stará magie se opět probouzí...

Navíc ať byl ten plán jakkoliv zoufalý, byl nejlepší, na jaký dokázala přijít.

***

Staré zapomenuté místo.

Byl to jen malý kamenný kruh skrytý na nepřístupném návrší. Některé kameny byly povalené, další porostlé mechem. Všude kolem se k zemi skláněly trsy suché trávy a opodál na kameny shlížel šípkový keř. Na první pohled to ani zdaleka nebylo nejzajímavější místo v okolí – ale síla, která z něj vyzařovala, jako by ani nebyla z tohoto světa.

Některé věci jsou zcela mimo nás, řekla jí kdysi Jasna, a tohle je jedna z nich. Spící síly, které je lepší nechat na pokoji.

Stínka to nepotřebovala opakovat dvakrát. Jedno přiblížení se k tomu místu jí kdysi stačilo. Duchové kolem něj chodili po špičkách a neklidně spící energie se tu převalovala jako roj divokých včel. Každý, kdo měl jen špetku rozumu, se tomu místu vyhýbal.

A přece tu teď Stínka stála, na samém kraji kruhu, a snažila se nepozvracet.

Hrůza jí přikovala nohy k zemi. Čas se pro ni zpomalil. Co to tu vyvádím za hloupost?

Ještě pořád je čas, říkalo jí cosi. Ještě pořád se můžeš vrátit.

Jenže jak by to vysvětlila Ráchel? Ráchel, která teď byla na cestě ke Spálenému vrchu. Ráchel, která byla odhodlaná dát v sázku cokoliv, aby Stínce získala trochu času. I pouhé zaváhání znamenalo nechat ji v tom samotnou.

Síla ale zastřela Stínčinu mysl. Všechny ostatní strachy byly zatlačeny stranou děsem, který v ní vyvolávalo to místo. Utíkej! Utíkej!

Opravdu by utíkala – kdyby se jen tak dokázala pohnout...

Vzápětí se energie neklidně převalila. Zavětřila. Pootevřela oči.

A Stínka pochopila, že na útěk je pozdě.

***

Caorthannach snila o ohni. V hlubinách země cítila blízkost mocných pecí ležících v samém nitru světa, žár místa, kde se před tisíciletími zrodila. V jejích snech se země otevírala a oheň se vyléval ven, spaloval, očišťoval, a jeho děti běžely spolu s ním, zvěstovatelé zkázy.

Pak do snu vklouzlo vyrušení. Přetočila se v zemi, ale jedna její část už se probírala, větřila.

Porušení. Někdo vstoupil do kruhu a pouta, která ji tu držela, se uvolňovala.

V temnotě Caorthannach otevřela oči a přes vrstvy hlíny ucítila vábivý pach smrtelníka. Zavyla divokou radostí.

Vyrazila.

***

Stalo se to v jediném úderu srdce. Stínka stála mezi kameny na samém kraji počínající bouře, a vzápětí ztratila rovnováhu a klopýtla dovnitř kruhu.

Síla kolem ní se probudila. Slyšela kvílení duchů prchajících v bezhlavé hrůze. Okamžik ticha – a vzápětí zavrčení, které roztřáslo zem pod jejíma nohama.

Něco se probudilo. A mělo to hlad.

Vyskočila na nohy, zoufale se snažila dát dohromady správná slova, jenomže věděla, že to nemůže stihnout. Hrůza jí zbavovala vůle. Jak jsem mohla být tak hloupá, tak namyšlená? Jak jsem si mohla myslet, že tohle dokážu zvládnout?

Pak si vybavila tváře svých přátel a první slovo se objevilo v její mysli. Stínka se široce rozkročila a s rozpřaženýma rukama začala odříkávat zaklínadlo poutání.

„Ceanglaím tú lé cumhacht. Caorthannach, ceanglaím tú le cumhacht crainn!"

Země pod ní se znovu otřásla. Srazilo ji to na kolena. Obrovská tíha ji tlačila k zemi, ale ona se bojovala vzdát, bojovala o každý centimetr, o každou slabiku.

„Ceanglaím tú... poutám tě! Caorthannach! Poutám tě mocí země..."

Koruny stromů se ohýbaly větrem. Stínka upadla, docházel jí dech i síla.

„Poutám tě mocí země... Poutám tě mocí duchů, kteří ji obývají..."

Nesmírný tlak jí drtil vnitřnosti. Kolem bylo horko jako v peci. Ústa měla vyprahlá, jazyk vysušený na prach, a přece necitlivými rty pořád šeptala, tvrdohlavě se odmítala vzdát.

„Poutám tě... mocí slunce... měsíce..."

Každá hláska byla utrpěním.

„Poutám... tě..."

Nemohla dál. Ležela na zemi a půda pod ní byla horká, vyskakovaly z ní jiskřičky. Vzápětí suchá tráva kolem vzplála.

Měla bych něco cítit. Zoufalství. Bolest. Prohrála jsem. Co Muireann udělá Tobiášovi? Teď už na tom nezáleží. Démon je skoro tady. Jakmile se osvobodí docela...

Černota se kolem ní svírala. Těsně předtím, než ztratila vědomí, pročíslo noční vzduch táhlé vytí.

Ach, duchové, co jsem to udělala?