Ráchel náhle umlkla, jako by narazila na zeď ve slepé uličce. Zmateně zamrkala.

Mělo to pokračovat. Chtěla jsem mluvit... O čem vlastně?

O slunovratu. Něco se stalo... ale co?

Proč si nemůžu vzpomenout?

Musela se konečně zbláznit. Jestli na něco zapomněla, nemohlo to být příliš důležité. Stává se to. Lidé zapomínají, a ona opravdu neměla dobrou paměť – udivilo ji, kolik si toho při vyprávění dokázala vybavit.

Snad právě proto ji to tak zneklidňovalo. Při vyprávění se ponořila tak hluboko do sebe. Neuměla si představit, že by něco v její mysli bylo skrytého ještě hlouběji. Působilo to spíš... jako by se ten slunovrat vůbec nestal.

Zírala do skomírajících plamenů v krbu, když oheň zapraskal a jedno z polen se zhroutilo. Do komína vyšlehly jiskry, roztančily se, unášeny horkým vzduchem vzhůru.

Noc ještě neskončila. Příběhy musely být vyprávěny.

***

Stínka věděla, že nastal čas, a přece ji strach málem ochromil.

Čelila jsem už děsivějším věcem, opakovala si.

Jenže tohle bylo jiné. Až jim to konečně řekne – neměla tušení, co se stane. Budou jí vůbec věřit? Postačí byliny, které přidala do čaje, k prolomení zdi zapomnění? A pokud si vzpomenou, nebo jí alespoň uvěří – na to se bála jen pomyslet. Protože jak by jí mohli odpustit?

Soustředila se na svůj dech, záměrně ho zpomalovala, pak přesunula pozornost ke svému tělu, až byla opět klidná a soustředěná. Jako by o krok ustoupila a sledovala trojici kolem krbu očima čtvrté, nezúčastněné osoby. Očima čarodějky.

Nastal čas.

„Myslím, že je řada na mně. Nevím, jestli mi budete věřit," promluvila tiše. Dvojice obličejů se k ní okamžitě otočila. Stínka zatnula zuby. „Nejspíš si na nic z toho nevzpomínáte. Možná to bude znít bláznivě." Zavřela oči.

Neomlouvej se. Vyprávěj.

„Stalo se to o slunovratu..."