Stínka jim slíbila, že po setmění přijde za nimi k Ráchel, ale když od západu slunce uplynulo půl hodiny a ona se stále neukázala, sbalili Ráchel s Tobiášem do košíku horké sušenky a vyrazili kamarádce naproti.

Jasnin dům byl opuštěný. Nebylo to poprvé, co se tohle stalo, takže Ráchel a Tobiáš prostě vešli a usadili se ve světnici, jak byli zvyklí. Stařena nikdy nezamykala a dala jim jasně najevo, že dveře jejího domu jsou Stínce i jejím přátelům otevřené kdykoliv.

„Můžu ochutnat?" Tobiáš hladově zíral na přikrytý košík, divže mu po bradě netekly sliny. „No tak, jen trošku..."

„Kolikáté trošku už to dneska je – páté?" mračila se Ráchel. „Takhle na ty dvě nic nezbyde!"

Tobiáš na ni upřel štěněcí oči. „Prosím..."

„No dobře," povolila. „A podej mi taky jednu."

Tobiáš se s vítězoslavným úsměvem vrhl ke košíku. Podal kamarádce hned tři sušenky, jako by doufal, že tak zakryje, že sám si nabral plnou hrst. Ráchel povytáhla obočí.

„To má být úplatek?"

Tobiáš pokrčil rameny, nevinnost sama.

„Tak to se budeš muset snažit trochu víc." Nastavila dlaň.

Než konečně zaslechli klapnutí dveří, byla dobrá polovina sušenek pryč. Tobiáš přes košík rychle přehodil šátek. Vzápětí do světnice vstoupily Stínka a Jasna. Čarodějčina spokojenost ostře kontrastovala s dívčiným zjevným vyčerpáním. Když dívka spatřila čekající kamarády, koutky jejích úst se pozvedly v úsměvu.

„Ahoj," pozdravila je a svezla se na lavici vedle Ráchel. Pak spatřila opodál stojící košík a přitáhla si ho k sobě. Jakmile si poprvé ukousla, Tobiáš se ke košíku natáhl. Ráchel ho pleskla přes ruku.

„Hamoune," zašeptala v odpověď na jeho ublížený pohled.

„Dáte si čaj?" zeptala se Jasna.

Stínka zavrtěla hlavou. „Já se musím vrátit domů."

„Půjdeme s tebou," řekla Ráchel a vstala. Obrátila se k Jasně. „Zítra můžeme přijít jako obvykle?"

„Samozřejmě," přisvědčila čarodějka. „Po poledni?"

Ráchel přikývla. „Dáme vědět i ostatním."

Rozloučili se a vyšli ven do noci.

Zpoza kopců vyšel dorůstající měsíc a trhlinami v mracích nakukoval na lesy. Kráčeli pavučinami stínu vrhanými holými větvemi na cestu. Ráchel se mezi proměnlivými skvrnami světla zmocnil neklid, jako by je z temnoty pod stromy cosi sledovalo. Po očku zkoumala přátele, ale Tobiáš byl bezstarostný jako obyčejně a Stínka vypadala zkrátka vyčerpaně, a tak Ráchel ustrašený hlásek zatlačila zpátky a soustředila se raději na ně.

„Co se děje?" zeptala se Stínky.

Dívka překvapeně vzhlédla. „Nic," odpověděla automaticky. Vzápětí provinile sklopila oči. „Promiň. Už zase to dělám, že?"

Ráchel jí povzbudivě stiskla ruku. „Prostě to řekni."

Stínka si tiše povzdechla. „Jen... nechce se mi domů. Mám za sebou vážně dlouhý den a naši se určitě zase budou hádat."

„Můžeš přespat u nás, jestli chceš," nabídl jí Tobiáš. „Mámě to vadit nebude."

„To nejde," namítla Stínka.

„Samozřejmě že to jde," opáčila Ráchel. „Jen si rozmysli, jak to chceš."

Stínka zavrtěla hlavou. „To bude v pohodě. Ale díky."

Po zbytek cesty až ke křižovatce šli mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Pod Obličejovým stromem se zastavili. Stínka váhala, do loučení se jí ještě nechtělo, a oni trpělivě čekali spolu s ní.

„Přijdeš zítra taky?" prolomila nakonec Ráchel mlčení.

Stínka přikývla. „Nejspíš u Jasny zase budu celý den."

Ráchel to překvapilo, i když možná nemělo. V poslední době Stínka čím dál častěji trávila u čarodějky i neděle a domů se vracela jen na noc.

„Tak teda zítra," řekla Stínka nakonec a otočila se k odchodu.

„Dávej na sebe pozor," zavolal za ní Tobiáš.

„A kdyby se cokoliv dělo, klidně přijď," přidala se Ráchel.

„Díky," zamumlala jejich kamarádka.

Sledovali, jak se rozplývá ve tmě, dokud se i poslední náznak jejího stínu neztratil za zatáčkou. Pak už neměli žádný důvod zůstávat – a přece se ani jeden z nich neměl k odchodu.

„Chtěla bych jí pomoct," povzdechla si Ráchel. „Jenže nevím jak."

„Těžko jí můžeme pomoct, když nás nenechá," podotkl Tobiáš.

Objala si rukama trup a dál zírala do tmy. V nočním tichu se každé šustnutí mnohonásobně rozléhalo, až se zdálo, že celý les kolem nich je v pohybu. Pak tišší zvuky přehlušil pronikavý štěkot srnce, až Ráchel nadskočila.

Tobiáš ji objal kolem ramen. Dýchal pomalu, klidně, a ona si teprve teď uvědomila, jak rychle jí tluče srdce. V kamarádově objetí se postupně začala uvolňovat.

„Chvíli tu počkáme, kdyby si to Stínka rozmyslela," navrhl. „A když nepřijde, půjdeme domů."

Usadili se společně mezi kořeny Obličejového stromu, zády opření o mohutný kmen. Noc byla velmi chladná a do Ráchel se brzy dala zima. Přitiskla si bundu pevněji k tělu a hlavu položila na Tobiášovo rameno. Chlapec se v posledních několika měsících neuvěřitelně vytáhl, už byl skoro stejně vysoký jako Ráchel. Brzy ji přeroste úplně.

Společně mlčeli a to mlčení bylo krásnější než většina rozhovorů, které Ráchel kdy vedla.

***

Procital pomalu, zvolna. Vždycky na okamžik pootevřel oči, jen aby vzápětí sklouzl zpátky do krásného snu, ale pokaždé byl ten sen o maličko méně živý, až se nakonec vytratil docela a Daire si uvědomil, že je vzhůru.

Kolem bylo chladno a mokro. To se mu nelíbilo. Jeho sen byl hezčí – co se mu to jen zdálo? Hrál si spolu s otcem někde v zahradě, nebo snad ve velkém, sluncem prozářeném domě. Určitě si pamatoval smích. Teplo. Ano, ať dělali cokoliv, byli oba šťastní.

Znovu zavřel oči, jenže spánek nepřicházel a poslední zbytky snu mu rychle protékaly mezi prsty. Nezbylo mu než přijmout věci tak, jak byly.

Dobře.

Rozhlížel se po okolí. Stál na malé vyvýšenině nad křižovatkou, ze které vybíhaly cesty do tří směrů. Byla noc. Po obloze se honily černé mraky, mezi kterými občas vykoukl dorůstající měsíc.

Pak zaslechl hlasy. Sklopil pohled a teprve teď si všimnul dvojice sedící u jeho kmene.

„Nepůjdeme už?" zeptala se dívka. „Je mi hrozná zima. A za chvíli asi začne pršet."

„Asi ano," souhlasil chlapec. „Teď už určitě nepřijde."

„Počkejte!" zavolal Daire.

Dívka se zamračila. „Neslyšel jsi něco?"

Chlapec se rozhlížel kolem. „Nevím. Možná. Asi to byl jen vítr."

Dívka zřejmě nebyla tak docela přesvědčená, ale nedohadovala se s ním. Vstali a vydali se po jedné z cest.

„Počkejte!" zkusil to znovu, ale oni ho neslyšeli.

Náhle si připadal tak neuvěřitelně sám. Bylo mu do pláče.

***

„Dala sis na čas."

Stínka si neuměla představit horší návrat domů. Nikde v domě se nesvítilo, a tak vešla dovnitř téměř bezstarostně a vzápětí se strašlivě vyděsila, když se matka jako duch vynořila ze tmy předsíně.

„Lekla jsem se!" postěžovala si.

„A víš, jak jsem se bála já?" spustila matka. „Kde jsi byla?"

„Byla jsem u Jasny," odsekla Stínka. Náhle toho všeho měla plné zuby. „Zdržely jsme se v lese. Chodím tam každý den a říkala jsem ti, že se nemůžu domů vracet brzy, mami."

„Každý den," zamumlala matka. „Každý den." Otočila se a bez jediného dalšího slova zamířila do domu.

Stínka tam stála jako přimražená. Zbláznila se. Už se docela zbláznila. Matčiným hlasem si za tu myšlenku vynadala a vzápětí si vynadala znovu za to, že si vynadala – tentokrát u toho málem slyšela Jasnu. Teprve čarodějčin hlas ji přiměl k pohybu. Vykradla se po schodech nahoru a cestou zaslechla postupně se zvyšující hlasy.

Vešla do své ložnice a zavřela za sebou dveře. Pak se svalila na ustlanou postel.

Už nemůžu.

Pořád si říkala, že všechno bude lepší, jen když ještě chvíli vydrží. Matka si nakonec zvykne, smíří se s tím, že se Stínka chce stát čarodějkou, hádky ustanou a svět bude zase v pořádku, jako když byla malá. Jenže místo toho se všechno zhoršovalo. Neuplynul den, aby matka neútočila na otce, protože dovolil, aby „jí ta čarodějnice ukradla dceru." Občas Stínku do svých hádek zatáhli, ale většinou jen stála stranou nebo se zavírala ve svém pokoji a sama bojovala s křikem.

Nikdo mě neukradl, mami! Jsem pořád tady! Proč to nevidíš?

Teď veškerý zmatek a strach nahradilo naprosté vyčerpání. Nedokázala soucítit s otcem, neměla sílu hledat pochopení pro matku.

Nemůžu. Nezvládnu to už ani jediný den.

Nechci to zvládnout!

Pomalu převalovala tu myšlenku na jazyku, zkoušela její chuť. Ano. Proč by ne? Půjdu, zmizím odsud, a kdo mě zastaví?

Jenže kam? ozval se hlodavý hlásek pochybnosti. Přece nechceš nikomu přidělávat starosti. Ještě počkej...

Obyčejně by se tomu hlásku poddala. Dnes už na pochybnosti ani úvahy o budoucnosti neměla sílu.

Kam? Prostě jenom pryč.

Vstala a vykoukla na chodbu. Z kuchyně k ní pořád doléhal křik, a hlasy rodičů dokonale zamaskovaly její opatrné kroky na schodech. Držela se u stěny a proplížila se chodbou až ke vchodovým dveřím. Podařilo se jí otevřít je tiše.

Vyklouzla ven, přibouchla je za sebou a rozběhla se po cestě dolů z kopce, co jí nohy stačily. Ze srdce jí spadl obrovský kámen, o kterém skoro ani nevěděla, a teď si připadala lehká jako pírko.

Volná. Byla volná.

***

Nedlouho poté, co dvojice odešla, uviděl Daire po jedné z cest přibíhat dívku. Sotva lapala po dechu. Zastavila se jen kousek od něj a opřela si ruce o kolena.

„Slyšíš mě?" zkusil zavolat.

Prudce vzhlédla a po chvilce jí pohled padl na strom. Váhavě přistoupila blíž.

„Ty... Ty jsi Daire, že ano?"

Usmál se, potěšený, že zná jeho jméno.

„Nehledáš kamarády?" zeptal se. „Byli tu dva. Teprve před chvílí odešli. Myslím, že čekali na tebe." Napadlo ho to, až když to říkal, ale dávalo mu to dokonalý smysl.

„Oni tu na mě čekali?"

„Asi ano. Zkoušel jsem na ně taky volat, ale neslyšeli mě," posteskl si.

Dotkla se jeho kmene, pohladila obličej vyřezaný do kůry. Když ruku odtáhla, měly prsty lepkavé pryskyřicí stékající ze slepých očí.

Daire se k dívce zvědavě natáhl. Kůra mu kladla odpor, jako by se snažil prostrčit ruku hustým medem – a pak náhle povolila a jeho průsvitná dlaň se vynořila ven ze stromu. Dívka vyjekla, když sevřel její zápěstí.

„Promiň," vyhrkl a uvolnil sevření.

Potřásla hlavou. „To nic. Počkej, chyť se mě ještě."

Poslechl. Bylo zvláštní vidět její kůži pod tou vlastní. Pak už se nad tím nemohl podivovat, protože dívka zatáhla. Znovu ten nepříjemný odpor – Daire zpanikařil a ucukl zpět, ale její sevření bylo náhle ocelově pevné, nedovolilo mu couvnout. Nemohl dýchat-

A pak byl najednou venku, stál před dívkou a strom byl za ním. Daire zvedl ruku, pak sklouzl pohledem ke svému tělu a nohám. Zkusmo udělal krok. Povyskočil. Otočil se.

„Páni," vydechl.

Dívka od něj odstoupila, zdálo se, že sama pořádně nechápe, co se vlastně stalo.

„Chceš – totiž – chceš jít se mnou?" vykoktala nakonec.

Daire se ohlédl. „Rád bych," řekl. „Ale myslím, že nemůžu." Pořád za sebou cítil strom, stejně jako cítil ruce a nohy, a cítil i neviditelnou sílu, která jej u něj držela.

„Aha." Do koruny stromu dopadly první kapky deště. „Už budu muset jít."

Posmutněl. „Přijdeš za mnou zase? Nechci tu být sám, když už jsem se vzbudil."

Přikývla. „Slibuju."

Rozpršelo se, těžké kapky deště odskakovaly od kamenů na cestě. Dívka Dairemu naposled pokývla na pozdrav, pak si přes hlavu přetáhla kapuci a rozběhla se pryč.

Když odešla, chvíli bloumal kolem stromu, pak se usadil na jednu z větví. Otvorem mezi listy se díval na měsíc a vzpomněl si na starou ukolébavku, kterou mu kdysi zpíval otec.

Teprve teď mu všechno začínalo docházet. Byl zpátky. Vzhůru. Vrátil se, ale připadal si tak starý a všechno kolem působilo cize. Zná ta dívka naši ukolébavku? Zpívá se vůbec ještě?

Nikdy by ho nenapadlo, že návrat domů může být tak hořký.

***

Když Ráchelina matka otevřela dveře a spatřila za nimi promočenou Stínku, kupodivu ani nevypadala překvapeně.

„Pojď dál," pozvala ji. „Ráchel ještě nespí. Můžeš jít za ní. Půjč si od ní něco na sebe a to mokré pak dones ke kamnům, dobře? Najdu vám zatím ještě jednu matraci."

Stínka by ji nejraději objala. Místo toho špitla jen „Děkuju."

Žena se usmála, přívětivě a možná trochu smutně. „Nemáš vůbec zač, zlatíčko. Tak pojď, ať nenastydneš."

Stínka překročila práh.

Takhle by měl vypadat návrat domů.