Tobiáš se odmlčel a dopil poslední zbytek čaje, teď už úplně studený. Zatímco vyprávěl, za okny se setmělo a místnost osvětlovala jen oranžová záře plamenů. 

„Je to zvláštní," pronesl jako ve snu. „Párkrát jsem zkoušel vyprávět – myslím co jsme odešli – ale nikdy to nebylo ono. Bál jsem se, že jsem snad všechno zapomněl." 

„Byla by to škoda. Ale nezapomněl jsi nic," ujistila ho Ráchel, stále napůl ztracená ve vzpomínkách. „Ani Jasna by to nezvládla líp." 

„Když myslíš." Tobiáš nad poklonou mávl rukou, ale vskrytu se dmul pýchou. Jasna byla uznávanou vypravěčkou a Tobiáš k ní a k jejím příběhům vždycky vzhlížel. 

Prsty mu zabloudily do kapsy a dotkly se přívěsku v ní ukrytého. Paprsky kovového slunce se mu ostře zaryly do bříšek prstů. Ucukl, jako by ho šperk uštknul. 

Měl jsem ho nechat doma. Doufal přece, že mu tenhle výlet umožní se od všeho odstřihnout, ne? Získat odstup. A on místo toho nechával zbraň zabodnutou v ráně a ještě s ní kroutil, aby co nejvíc krvácela. 

„Vezměte to někdo za mě," poprosil. Zaklonil hlavu a objal si rukama trup, ale myšlenky mu pořád utíkaly, vracely se do zakázaných míst jako jazyk k díře po vytrženém zubu. 

„Nechcete něco k jídlu?" probrala se Stínka. 

„Já ne, díky. Jedla jsem ve vlaku," vysvětlila Ráchel. „Ale počkej, přivezla jsem sušenky – úplně jsem to pustila z hlavy!" 

S plnou pusou Rácheliných domácích sušenek se Tobiášovi život hned zdál sladší. Ráchel si jen maličko zobla, pak krabičku posunula ke kamarádům a pobaveně sledovala, jak se cpou. 

V sušenkách byl kokos a spousta kakaa. Voněly jako dětství, a všichni tři se v duchu zatoulali zpátky do dávno minulých dní, dlouhých hodin strávených v kuchyni u Tobiáše či Ráchel. Ujídali, co mohli, a pletli se pod nohy dospělým, dokud je někdo nevyhodil. Později začala Ráchel sama péct podle rodinných receptů – kolik jim mohlo být, patnáct? Dodnes si vzpomínala, jak první pokus o tyhle sušenky spálila málem na uhel. Ale netrvalo jí dlouho se zlepšit, a zanedlouho se po sušenkách mohli všichni v okolí jen utlouct. 

Všechno se to zdálo jako sen, vzdálený a napůl ztracený. Bylo to vůbec skutečné?

Mohla jsem někdy být tak... šťastná?

Jsi šťastná, namítla si sama vzápětí. Máš přece všechno, co jsi chtěla, nebo alespoň většinu, protože co si budeme povídat, nikdo nedostane všechno. Ale máš svůj život. Odstěhovala ses odsud, chodíš na vysněnou školu, máš spoustu přátel, se kterými trávíš volný čas.

Tak proč si i přesto připadala tak prázdná? Jako by to všechno znamenalo míň než nic?

Déšť dál bušil do střechy, prorážel její skořápky, odplavoval všechny iluze i lži, které si navykládala.

Protože všechno to začíná i končí tady. Byla bláhová, když si myslela, že se té kletby dokáže zbavit – že by snad mohla jen tak... odejít. Teď konečně pochopila, že není úniku. Nesla si tohle místo v sobě, bylo to něco, co děti měst, kde ruch života přerušil všechny duchy, kde země dávno umlkla a zpěv lesů se vytratil, nemohly pochopit. Tohle ji od nich odlišovalo a zároveň ji to spojovalo se Stínkou a Tobiášem. Propast, kterou nebylo lze překlenout, pouto, které se nedalo zničit.

Připadala si otupělá, prázdná. Pochopení ji osvobodilo a zároveň ji tížilo jako kámen hozený do jezera, vlnám ještě nebyla schopná čelit.

„Vypadá to, že je řada na mně," zamumlala. Tobiáš přikývl, oklepávaje si ze svetru drobky Ráchel si vzpomněla, jak někdy se sušenkami chodívali k Jasně, když se čarodějka se Stínkou zdržely v lese, a ve stařenině domě čekali a ujídali je ještě horké.

Zavřela oči, aby ji pohled na kamarády nerozptyloval. V temnotě za víčky našla vzpomínku, dotkla se jí a začala vyprávět.

Zavřela oči, aby ji pohled na kamarády nerozptyloval. V temnotě za víčky našla vzpomínku, dotkla se jí a začala vyprávět.