Stínčina matka se vrátila domů až brzy ráno, proklouzla dovnitř, zatímco Stínka a její otec spali, a tiše se jala připravovat snídani. Otevřenými okny proudil do místnosti svěží ranní vzduch jako nádechy probouzejícího se světa. Bylo chladno, ale Daře zima nevadila. Milovala tyhle chvíle prvního světla, kdy všude panovalo ticho tak hluboké, až se jí zdálo, že svět sdílí jen s ptáky zpívajícími venku. 

Oheň v kamnech znovu vzplál a brzy se domem rozlinula vůně ovoce a ovesné kaše se skořicí. O chvíli později nakoukli do kuchyně spáči, které vůně vylákala z jejich postelí – Dařin manžel oblečený, dcera ještě v pyžamu. Usadili se ke stolu a nedočkavě sledovali, jak Dara stahuje kouřící hrnec z plotny a staví ho na stůl. 

Daře se klížily oči, zevnitř jí do lebky bušilo těžké kladivo vyčerpání. Bude si muset odpočinout, ale ještě chvíli vydrží, ještě jednou spánek násilně odsune. Dávno zjistila, že když je vyčerpaná, nezdají se jí sny. 

Rodina pojedla mlčky, ale ticho nebylo stejné jako předtím, než přišli, a Dara ten rozdíl vnímala nesnesitelně ostře. Vzduch se chvěl nevyřčenými slovy. Schválně zavadila lžičkou o okraj misky, ale hlasité cinknutí dotěrná slova odehnalo sotva na několik vteřin. A vytoužená otupělost stále nepřicházela. 

Ulevilo se jí, když konečně dojedli. Jen Stínka se ještě nimrala ve své porci, postrkovala zbytky kaše po dně misky sem a tam. 

„Měla bys vyrazit, Stínko," oslovil ji otec. „Jasna chtěla, abys u ní byla před osmou." 

Dívka přikývla. 

Význam jeho slov k Daře ne a ne proniknout. Zmateně mezi manželem a dcerou těkala pohledem. „Cože?" 

Muž se na Daru odmítal podívat. Stínka se krčila na svém místě a vypadala čím dál nešťastněji. A Daře to konečně začalo docházet. 

Ne. Ne, ne, ne, ne. 

Ten budižkničemu sebral odvahu a dal se do vysvětlování. S každým jeho slovem Dara cítila, jak jí z tváře vyprchává barva. Chtěla křičet, vyřvat svůj vztek na celý zatracený svět. Co si to vůbec dovoluje? Jak se opovažuje? Dusila se tím, všemi slovy, vší tou strašnou bezmocí. 

„Jak jsi mohl?" dostala ze sebe. 

Manžel neodpověděl. Místo toho se obrátil ke Stínce. „Běž," vyzval ji. 

Dara konečně našla ztracený hlas. „Nikam nepůjde!" zavřískla. „Zůstaneš doma, rozumíš? V žádném případě nedovolím-" 

„Chceš se pustit do křížku s čarodějkou?" přerušil ji manžel nečekaně. „Ji nezajímá, co si o tom myslíme-" 

„Mně je to jedno," zasyčela Dara. „Nedovolím jí, aby mi ukradla dítě, rozumíš? I když tobě to očividně nevadí!"

Ucukl před jejím obviněním, jako by ho udeřila. „Promluvme si o tom v klidu," prosil. „Určitě najdeme nějaké řešení. Stínka tam dnes může jít – jenom abychom ji uchlácholili, dobře?" 

Nával vzteku odezněl a Dary se zmocnila nekonečná únava. 

„Tak... tak dobře," vzdala se. „Ale jenom dneska, rozumíš, Stínko? A vrátíš se před setměním, nebo si mě nepřej." 

Dívenka polekaně přikývla a při prvním náznaku propuštění vystřelila nahoru. Slyšeli zastrkování zásuvek, jak se spěšně převlékala, a vzápětí už s dupáním sbíhala zpět po schodech a ven z domu. Stěží se zastavila, aby si vzala pláštěnku. 

Dara si protřela oči. Všechno ji bolelo z nedostatku spánku a taky od pláče. 

***

„Chápeš, proč jsi tady?" 

Stínka pokrčila rameny a čarodějka naproti ní si povzdechla. 

„Projevila jsi nadání, dítě," vysvětlovala. „Proto je mojí povinností vyučit tě ve starých uměních." 

„Mámě se to nelíbí," podotkla Stínka. Lavice, na které seděla, byla příliš vysoká, a tak kopala nohama ve vzduchu a občas u toho narazila do stolu. Nechce, abych sem chodila. Křičela kvůli tomu na tátu. 

„Tvoje matka nemá v této věci žádné slovo. Jsou tu zákony, staré zákony, a podle nich můžeš učení odmítnout pouze ty sama." Jasna si povzdechla. „Neradila bych ti to, přesto ti musím tu volbu nabídnout." 

Stínka přemýšlela. Matka nebude mít radost, jestli kývne. Jenže matka byla skoro pořád někde pryč, a když už Stínce věnovala pozornost, zdálo se dívce, že ji ve skutečnosti vůbec nevidí. Jako by se skrz ni dívala na někoho dávno ztraceného. 

Jasna dávala pozor. Všímala si, měla je ráda. Strach z ranní scény v jejím domě jako zázrakem pomíjel. A navíc zachránila Tobiáše, nějak ho vytáhla z vody, zatímco Stínka tam stála dočista bezmocná. 

Bezmoc je hnusný pocit, rozhodla se. 

„Chci být jako ty," řekla. „Chci být čarodějka. Ale co když mě sem máma nepustí?" 

„Pak bude mít co do činění se mnou," ujistila ji Jasna. Opřela si lokty o stůl, propletla prsty a přes napjatou kůži na kloubech se na dívku zadívala. Stínka jí pohled oplácela se směsí nedočkavosti a nervozity. Stařeně přes tvář přelétl pobavený úsměv. 

„Tak dobrá. První lekce, malá čarodějko: musíš se naučit naslouchat." 

„To už přece umím," namítla Stínka zmateně. 

Jasna našpulila rty. „Občas zachytíš šepot. Když jsou duchové neklidní. Skutečně naslouchat ale znamená vnímat je nepřetržitě a především mít spojení pod kontrolou. Musíš ho umět navázat i přerušit. Země plná duchů zemřelých a ne všichni jsou přátelští – ztráta ovládání se ti může ošklivě vymstít, stejně jako většina jiných chyb v našem řemesle. 

Tohle je jeho srdce, Stínko. Čarodějka kráčí po zemi, naslouchá jí a rozumí. Chce to trpělivost. Potrvá roky, než se to doopravdy naučíš, ale je to to nejdůležitější, co ti můžu předat." 

Stínka uchváceně poslouchala. Když čarodějka umlkla a nezdálo se, že se chystá pokračovat, dívka se zakabonila. „Ale jak?" chtěla vědět. 

„Trpělivost," připomněla jí Jasna. „Za chvíli ti ukážu první cvičení, které ti pomůže se uvolnit a vnímat. Chceš se mě na něco zeptat, než začneme?" 

Stínka chtěla, ale nevěděla, co vybrat. Všechno jí připadalo zmatené, jako by ji někdo zatočil a svět kolem ní teprve přestával být rozmazaný. Nakonec si vzpomněla na včerejšek a na jedinou konkrétní otázku, která ji trápila. 

„Kieran." Jazyk jí na cize znějícím jméně klopýtl. „Co je zač?" 

Jasna pomalu, opatrně volila slova. „Lesní bytost, jedna z mnoha. Poprvé jsem je tu zahlédla asi před deseti lety. Měla jsi štěstí, že jsi narazila právě na ně – podobných tu žije hodně a většina jich není tak neškodných. S Kieran se tu možná potkáš častěji, rádi se potloukají kolem a poslouchají." Odmlčela se. „Stačí?" 

Stínka pokrčila rameny, pak přikývla. 

„Dávej si na ně pozor," varovala ji Jasna ještě. „Víly umějí smrtelníkům příšerně zamotat hlavu. Vyhýbej se jim, jak jen budeš moct." 

Dívka znovu kývla. Náhle se jí vybavily oči Kieran, tak živě, až měla pocit, že ji odněkud z kouta pozorují. Otřásla se a zamrkala, ale trvalo dlouho, než přízračné oči i strašidelný pocit docela vyprchaly. 

***

Později toho dne přestalo pršet. Jasna sundala ze skříně velký proutěný koš a vrazila ho Stínce do náručí. Pak společně vyrazily do lesa. Čarodějka šla rychle a Stínka měla co dělat, aby s ní udržela krok. 

Zastavily se po deseti minutách chůze na jižním svahu kopce směrem po proudu potoka. Kolem se rozkládal březový háj s polštáři mechu a zelené trávy. Jasna přistoupila k jedné z bříz a sledovala cosi na zemi. 

„V jaké fázi je měsíc?" vypálila zničehonic otázku. 

Stínka se zatoulala v myšlenkách a teď se zoufale sněžila zorientovat. V jaké fázi- „Totiž... nevím, já, nevím!" vykoktala. Vzápětí sklopila pohled k zemi, rudá až za ušima. 

„Uklidni se, dítě," zabručela Jasna. „Nečekala jsem, že bys to věděla. Je ale třeba, aby sis podobné věci začala hlídat." Ukázala na polštář drobné rostlinky se zašpičatělými lístky, který pokrýval zem před nimi. „Zítra bude nov, nejlepší doba pro sběr tišenky. Říká se jí také milenčiny slzy. Dobře si ji prohlédni." Utrhla jeden lístek, rozemnula ho mezi prsty a nechala Stínku, aby si přičichla. Stínka vůni nasála zhluboka a vzápětí toho litovala. Vůně byla neobyčejně silná, omamná a sladká jako usínání. 

„Cítíš ji? Tišenka léčí mysl, působí proti strachu a pomáhá zapomenout na zlé zážitky – když ji utrhneš kolem novu. Za úplňku vykvétá bílými kvítky, které voní ještě pronikavěji než listy. Tehdy je její síla největší. Víly schválně tančí mezi ní, protože působí jako droga. Jenom ta vůně tě může přimět zapomenout vlastní jméno. Vypiješ úplňkový odvar a tvoje mysl je ztracená navěky." 

Stínka se od rostlinky rychle odtáhla. 

„Řekla jsem za úplňku. Není se čeho bát, pokud budeš poslouchat," pokárala ji Jasna. Pak dívce podala nožík. „Trochu si nařezáme. Dívej se, jak to dělám. A buď opatrná – je opravdu ostrý." 

Celé odpoledne ukazovala Jasna Stínce různé byliny, poučovala ji o jejich využití i době sběru a cestou zpět dívku zkoušela, aby zjistila, co všechno si zapamatovala. Stínku čarodějčino povídání bavilo, a ačkoliv neuměla odpovědět na každou otázku, učila se rychle. Čarodějka byla spokojená a dívka si vysloužila pochvalu. Domů odcházela s úsměvem na rtech. 

Cestou se soustředila na svůj dech a snažila se naslouchat okolnímu lesu, jak jí Jasna poradila, a jednou měla dojem, že zaslechla šepot na hranici mezi vnímáním a představou. Neuspokojilo ji to, ale dnes jí nic nemohlo zkazit náladu. Těšila se, až všechno vylíčí kamarádům. 

Z hloubi duše jí vyrašila nová představa budoucnosti. Bude čarodějkou. Naučí se pomáhat lidem. A jednoho dne jí lesy budou šeptat.