Vyprávějme ještě o změnách.

Přešla zima a nastalo jaro. Pořád pršelo, ale vzduch se oteplil a v korunách stromů začali zpívat první ptáci. Tři přátelé teď každý den vyráželi ven a večer se vraceli promočení, špinaví, ale s červenými tvářemi a úsměvy na tvářích. Lesy byly jejich královstvím, tajemným a plným zázraků. Zkoumali spletité stezky, zvláštní stromy i zajímavé kameny, potůčky spěchající z kopců do údolí. Všechny své objevy zakreslovali do map tím nadšeněji, čím zmatenější a nepřesnější byly jejich výtvory. V dětských očích se čmáranice měnily ve vznešené mapy dávných zemí, kde mělo každé místo tajné jméno (nebo i dvě či tři, to když se děti nedokázaly dohodnout). A stále zůstávala bílá místa, stále bylo co objevovat.

Toho odpoledne se setkali o něco později než obyčejně. Z poradní mýtiny sešli k můstku, na druhém břehu potoka opustili cestu a vyšplhali na vysoký kopec s holým vrcholem, kterému místní říkali Spálený. Tobiáš si často představoval onen neznámý požár. V jeho fantazii byl veliký a dramatický, plameny tančily po temeni kopce a za sebou zanechaly jen zčernalou hlínu. Když došli na okraj holiny, byl zklamaný. Vrcholek pokrývaly kopečky suché trávy, mezi nimiž už rašila první zelená stébla, a tu a tam se krčil nízký keř či pokroucená borovice.

„Vůbec to tu nevypadá spáleně," podotkl.

„Jestli tu hořelo, muselo to být dávno," usoudila Ráchel. „Pojďte, chci se podívat až nahoru."

Na samém vrcholu kopce se tyčil kruh menhirů, z nichž největší byly třikrát vyšší než Ráchel. Zem uvnitř tvořila jen holá udusaná hlína a uprostřed stál kamenný stůl. Do menhirů kdysi někdo vyryl propletené spirály. Ráchel přišla blíž a okouzleně po jedné z drážek přejela prstem. Kámen byl pod její rukou velice chladný.

„Nelíbí se mi tu," ozvala se za ní Stínka. „Měli bychom jít pryč."

„Náhodou je to tu hezké," namítla Ráchel, jenže Tobiáš už se otáčel a když viděl, že se Ráchel chystá odporovat, popadl ji za ruku. Společně se vraceli po svých stopách, pryč od kruhu a jeho lákavého tajemství.

Ráchel byla pořád zvědavá a měla čím dál větší vztek. „Nelíbí se mi tu – to přece není žádný důvod!"

„Nech toho," zarazil ji Tobiáš. „Já Stínce věřím. Neměli bychom tam chodit."

Ráchel záměrně zpomalila a nechala Stínku jít před nimi. „Ale jak to může vědět?" zasyčela.

Její kamarád pokrčil rameny. „Já nevím," odpověděl upřímně. „Prostě to ví. Musela sis toho taky všimnout, ne?"

Zdráhavě přikývla. Ano, všimla si toho, samozřejmě že ano. A s Tobiášem se nikdy nedokázala hádat, obzvlášť ne jen z trucu.

Jak scházeli dolů z kopce, nastal jeden z těch vzácných momentů, kdy se mraky na okamžik protrhaly a mezi nimi zasvitlo slunce. Stínka uchváceně sledovala, jak světlo proměnilo barvy lesa. Všechno působilo živěji, radostněji.

V zamyšlení odbočila z původní cesty a druzí dva ji následovali.

Po chvíli cosi upoutalo její pozornost. Zastavila se a bez hnutí sledovala ptáka hřadujícího na nízko visící větvi opodál. Měl hnědé peří s černobílým ocasem a špičkami křídel, a když se otočil, spatřila Stínka i modrý proužek na křídle.

„Průzkumníku, pó-zor!" křikl Tobiáš. „Pochodem vchod!"

Pták naklonil hlavu.

„Pšt," napomenula Stínka kamaráda. „Pojďte sem. Podívejte."

Ráchel se přikrčila vedle ní. „Sojka," poznala.

„Jak to, že neuletí?" podivil se Tobiáš.

Stínka pokrčila rameny.

Tobiáše obdivování sojky rychle omrzelo. Místo toho se rozhlížel po okolí. Nedaleko rozeznal mezi stromy jakýsi pahorek, podivně pravidelný, s úpatím obrostlým lískami. Vydal se tam. Jak se pohnul, sojka mávla křídly a uletěla.

„Vyplašil jsi ji," stěžovala si Stínka, jak vstávala.

Tobiáš si jí nevšímal. Protáhl se kolem stromu, který mu bránil ve výhledu, a spatřil mohutný kamenný překlad, pod nímž zel otvor do temnoty. Zevnitř vanul chlad. Chlapec si tu nezvyklou stavbu udiveně prohlížel.

A pak se mezi keři cosi pohnulo.

Pod lískovým keřem hned vedle vchodu do dolmenu se krčilo dítě neurčitého pohlaví. Jeho tmavá skvrnitá pokožka splývala s opadaným listím. Z kudrnatých vlasů vyrážely dva parůžky a hned pod nimi jelení ouška porostlá jemnou srstí. Vyplašené oči, které se na trojici upíraly, měly barvu medu.

Stínka se vzpamatovala jako první. Popošla blíž, až ji od stvoření dělily jen tři kroky, a dřepla si na zem. Jejich oči se setkaly.

„Kdo jsi?" zašeptala.

V medových očích se zaleskly obrazy – mohyla pokrytá kvítím, jelen skákající přes kameny. Nebo se jí to jen zdálo?

„Já jsem Stínka," pokračovala nesměle. Bez odpovědi. Po chvíli dodala: „Bydlím nahoře na kopci. Znáš to tam? Je to kus za křižovatkou..."

Poslední slova vyzněla do ztracena. Po několik úderů Stínčina zběsile tlukoucího srdce panovalo ticho. Pak stvoření poprvé promluvilo.

„Kier-an." Jeho hlas zvláštně kolísal, jako by ho dlouhou dobu nepoužívalo. „Jmenuju se Kieran."

Pak náhle nastražilo uši, přerušilo oční kontakt a zadívalo se někam za děti – směrem, kterým prve odlétla sojka. Vzápětí stvoření vystřelilo na opačnou stranu a během mrknutí oka se ztratilo v lesním šeru.

Stínce se zatočila hlava. Dosedla na zem. Všude jako dvě jasná slunce stále viděla ty zlatavé oči.

Na rameno jí dopadla ruka. Vzhlédla a spatřila nad sebou Jasninu přísnou tvář. Stařeniny prsty se dívce sevřely kolem brady, přinutily ji dívat se vzhůru. Čarodějka studovala její tvář po dobu, která se Stínce zdála jako věčnost.

Nakonec stařena konečně uvolnila sevření a vytáhla Stínku na nohy.

„Tak jdeme, mladá dámo," oznámila. „Musím si promluvit s tvými rodiči."

***

Změny. Tolik změn.

Když kráčela po Jasnině boku zpět ke svému domu, měla Stínka strach. Čarodějčiny rty byly sevřené do úzké čárky a pod jejím rázným krokem se známé stezky měnily v klubka hadů. Dokonce i obličej vyřezaný do kůry pokrouceného dubu na křižovatce jako by sklopil zrak, když procházely kolem. Stínka zatoužila utéct, schovat se v jeho koruně.

Místo toho klopýtala po stařenině boku, dál a dál do kopce, až cesta skončila a před nimi se objevil domov se svým neudržovaným plotem a zarostlou zahradou.

Otevřel jim Stínčin otec. Když spatřil po dceřině boku Jasnu, na okamžik dočista oněměl.

„Ech – ehm - totiž... pojďte dál," vykoktal nakonec. „Žena je pryč, ale můžete se posadit... udělám čaj..."

„Stačí mi mluvit s tebou," ujistila ho Jasna. „Ale čaj mi přijde vhod, díky. A nejspíš by bylo lepší promluvit si o samotě."

„Ano, samozřejmě." Střelil pohledem po Stínce. „Běž k sobě nahoru, ano?"

Neváhala využít té příležitosti ztratit se čarodějce z očí. Nebyla si jistá, co přesně se stalo, ale chápala, svým dětským způsobem, že všechno pokazila. Zničila.

***

V kuchyni zatím Stínčin otec naléval čaj do dvou šálků. Dělal to s úzkostlivou pečlivostí sobě vlastní, ani kapka nesměla přijít nazmar. Jasna sledovala každý jeho pohyb a jako by ho tím pohledem měřila, posuzovala. Potily se mu ruce.

Stínka u toho rozhovoru nebyla. Jeho obsah si postupně poskládala až později, během mnoha let, z letmých zmínek a náznaků, až si tu scénu dokázala živě představit. Otce, jak si na nose posouvá brýle, usedá do křesla a třesoucíma se rukama svírá hrnek. Čarodějka naproti němu je pevná a nehybná jako skála.

Rozhovoří se po době, která nervóznímu otci připadá jako věčnost. Klidným hlasem vysvětluje, co se odpoledne stalo, a vznáší svůj nárok. Na volbě slov nezáleží, ani na jejich množství, podstata zůstává – Stínka musí být vyučena ve starých řemeslech a Jasna na to dohlédne.

Neptá se, oznamuje hotovou věc. To je její způsob.

Statečnější muž či žena by se jí snad odvážil odporovat. Stínčina matka určitě – o většině místních si nemyslela nic dobrého a čarodějnictví nenáviděla s umanutým zápalem zaslepeným strachem. Jenomže matka tu není, je kdesi venku v lese a otci schází její odvaha i přesvědčení. A tak se poddá osudu a otupěle přikyvuje.

Mluví se o podrobnostech, dojednávají se podmínky. Hovor je víceméně jednostranný.

A zatím se dívenka v podkrovním pokoji užírá strachem a nejistotou. Chápe, že svět, do kterého ráno vykročí, bude docela jiný než ten, jenž večer opustila.

Přemítá, co ji v něm asi čeká.