Z nádraží šli Ráchel a Tobiáš společně. Ve městě svítilo slunce, ale když vystoupili na opuštěný perón, obloha měla barvu zašlého cínu, a než vlak odsupěl po čím dál klikatějších kolejích vinoucích se mezi lesy, dopadly Ráchel na čelo první kapky deště. O deset minut později šlapali vzhůru po staré asfaltce a kolem nich zemi bičoval prudký liják. 

Tobiáš nad nimi roztáhl dlouhý, bytelný deštník. Ráchel se do kamaráda vděčně zavěsila a snažila se nevnímat vítr, který jí stále hnal na nohy ledové kapky. Úplně při balení zapomněla, jak deštivý je tenhle kraj. 

Nemluvili, jak by se při znovushledání starých přátel slušelo. Kopce hovořily vlastním jazykem a dvojici přepadnul pocit posvátnosti, jako by je jediný krůček dělil od porozumění té tajuplné řeči. Stoupali v téměř nábožném tichu. 

Asfalt zmizel a nahradil ho štěrk, pak se cesta změnila jen na vyježděné koleje, ve kterých stály kaluže bahna. Za křižovatkou několik set metrů prudce stoupala, než se náhle zlomila a skončila úplně. V houstnoucím šeru poutníci rozeznali malý pozemek. Prošli kolem polorozpadlého plaňkového plotu ke starému domu, jehož neomítnuté kamenné zdi obrůstal břečťan. Tobiáš zaklepal. 

Zevnitř se ozvaly kroky, pak skřípění odsouvané petlice. 

Stínka stála ve dveřích. Vypadala zaskočeně, přestože je musela očekávat; rychle se ale vzpamatovala a usmála se. „Ahoj," špitla. 

„Ahoj! Můžeme dál?" 

„Jasně." Ustoupila jim z cesty. Tobiáš překročil práh a rovnou starou kamarádku objal. Nevypadala zrovna nadšeně, ale po chvíli se podvolila. Ráchel se pousmála nad Stínčinými rozpaky. Jako by z vlaku vykročila přímo do minulosti. 

„Vůbec ses nezměnila," podotkla. Věděla, že ona sama se za těch deset let změnila hodně. Vlasy obarvené na černo si nedávno nechala ostříhat, takže jí na hlavě tvořily vrabčí hnízdo rozcuchané po dlouhé cestě. Aspoň že přijela ve staré nepromokavé bundě a kalhotách – její obvyklé oblečení se jí tady náhle zdálo naprosto nepatřičné. Kopce si pamatovaly a městské módní výstřelky jim byly cizí. 

Stínka je odvedla do obývacího pokoje, stísněné místnosti vyplněné dvěma mohutnými křesly otočenými čelem k otevřenému krbu, v němž vesele praskal oheň. Ráchel rozložila mokrou bundu na parapet vedle krbu, pak se uvelebila v jednom z křesel. Tobiáš přenechal druhé křeslo Stínce a posadil se přímo na vyhřáté dlaždice před krbem. 

Jejich hostitelka přinesla konvici s kouřícím čajem a rozdala jim hrnky. Ráchel v nose zašimrala důvěrně známá vůně máty. 

„Je skvělé být zase tady," povzdechla si blaženě. „Škoda jen, že pořád prší. Ráda bych se zase prošla po lese. To město mě neskutečně ubíjí." 

Stínka přikývla, pohled upírala do plamenů, zdálo se, jako by Ráchelina slova vnímala jen napůl. Tobiáš ji šťouchl do nohy. 

„Prober se!" 

Stínka zamrkala a usrkla čaje. Ráchel se k ní otočila. „Co je vůbec nového?" 

„Nic moc. Od té doby, co zemřela Jasna, se tu toho moc neděje." 

Ráchel sevřela srdce ledová ruka. „Jasna je mrtvá?" 

Stínčiny oči se na ni upřely přes okraj hrnku. „Tys to nevěděla? Zemřela už před půl rokem. Posílala jsem vám dopis." 

Ráchel pomalu zavrtěla hlavou. „Nic jsem nedostala..." 

Zkusila si to představit, ale nedařilo se jí to. Jasna. Stará čarodějka žijící u potoka, ke které všechny děti z okolních usedlostí chodily pro dobroty a příběhy. Když se otáčela po chalupě nebo jim ukazovala byliny na svojí zahradě, zdálo se, že bude žít navěky. 

Mrtvá. 

Tobiáš jí sevřel ruku. Mlčeli. Ráchel naslouchala praskání ohně a dešti bušícímu na střechu nad jejich hlavami. Chtěla myslet na Jasnu, vybavit si něco hezkého, alespoň stařenin obličej, ale všechno, co dokázala vnímat, byl déšť a otupující šeď, která jako by jí zastřela všechny smysly. 

Jasna. Mrtvá. 

„Vzpomínáte si, jak jsme u ní byli poprvé?" nadhodil Tobiáš. 

„To se nedá zapomenout," podotkla Stínka. 

Tobiáš přikývl. „Usušila mě a dala mi bonbón, takový příšerně lepkavý. Celý den jsem tím měl zalepenou pusu." 

„Ty si nejlíp vybavuješ právě tohle?" 

Tobiáš pokrčil rameny – no co, vždyť mě znáte. Ráchel se maličko usmála. 

„Řekni ještě něco," prosila ho. „Já... asi to zní strašně, ale já už si skoro nic nepamatuju. Nemůžu si ani pořádně vzpomenout, jak vypadala." 

Stínka odložila hrnek a odešla z místnosti. O chvilku později se vrátila s deskami. Na papíře poskládaném uvnitř byla kresba uhlem, tu a tam rozmazaná, ale z čar stále jasně vystupovala stařenina tvář. 

Ráchel vzhlédla s pootevřenými ústy. „Tos kreslila ty?" 

Stínka váhavě přikývla. „Někdy potom, co jste se s Tobiášem odstěhovali. Rút mě učila." 

„Je to nádhera," obdivoval kresbu Tobiáš. „Co kdybys začala? Můžeš nám vyprávět o té kresbě, o tom, jak to tu vypadalo, co jsme odešli. Kreslíš často?" 

„Už moc ne," odpověděla vyhýbavě. „Začni radši ty, Tobiáši. Nechce se mi mluvit." 

Odložila kresbu a znovu se zadívala do plamenů, ztracená ve vzpomínkách. Ráchel bodl osten viny. Věděla, že Stínka jejich odchod nesla těžce – ale přece tomu rozuměla, ne? Chtěli studovat, nemohli zůstat celý život odříznutí tady jenom kvůli ní. Už nebyli malí. 

„Tak do toho," pobídla radši Tobiáše. Kamarád přikývl, opřel se o stěnu vedle krbu a zhluboka se napil čaje. Převaloval ho na jazyku se zamyšleným výrazem, jaký Ráchel znala od všech místních vypravěčů. Znamenal, že mluvčí přemítá, jak začít; a že za okamžik bude následovat příběh.