Tišence se přezdívá také milenčiny slzy. Má to důvod. Poslední polibek na rozloučenou, když nad ránem odchází. Slzy jí smáčejí tvář, a když se konečně odtáhne, zůstanou na jeho rtech slané skvrnky. Ale on se nevzbudí a tak je to správně. Pak se vytratí jako stín, v pokoji po ní zbude jen sladká vůně. A než on ráno procitne, nezůstane nic - jen pomačkané prostěradlo a neurčitý smutek nad ztraceným rájem, který snad zahlédl ve snu.

Je to tak lepší, víš. Radši prázdnotu než čelit vší té bolesti.

Mrzí mě to, Tobiáši. Vím, že bys to tak nechtěl. Ale já to sama nedokážu.

Sbohem.

***

Netrvalo jí dlouho sbalit si všechny věci. Když procházela brankou Stínčina domu, měla přes rameno jen malý batoh, ten samý, se kterým sem přišla.

Stínka stála ve dveřích, a když Ráchel mizela v zatáčce, pozvedla ruku na pozdrav. Z něčeho na jejím postoji přeběhl Ráchel mráz po zádech. Ale stín překladu zakrýval Stínčinu tvář, a než se Ráchel mohla zastavit, zmizela kamarádka zpět v domě.

Ráchel se otočila a pomalým krokem vyrazila k nádraží. Události minulé noci byly podivně rozmazané. Co se Stínkou dělaly? Nevěděla. Možná se opily. Zůstal jí jen neurčitý pocit ztráty a hluboký smutek, který si nebyla schopná vysvětlit.

Otočila se k tomu zády a prchala, stejně jako tehdy. Neměla jsem se sem vracet, říkala si. Tobiáš měl pravdu, když nepřijel. Jestli ho někdy uvidím, řeknu mu to. Ale nakonec si stejně nenajde čas ani na to, aby mu zkusila zavolat. Měla tolik věcí na práci, a její noví přátelé jí zaplňovali všechen čas. Opakovala si, že to stačí, i když kdesi hluboko uvnitř pořád cítila prázdno, které nikdo z městských lidí nedokáže zaplnit.

Když nastupovala do vlaku, znovu se dalo do deště. Zatímco ji souprava unášela pryč, sledovala kapky lezoucí po skle a napadlo ji, že vypadají jako slzy.

***

Seděli společně pod Obličejovým stromem, tři nezřetelné postavy zahalené v mlčení jako v plášti. Duch, žena a víla.

„Stínko?" protrhli Kieran mlčení. „Omlouváme se. Za to všechno."

Stiskla jejich drobnou ruku ve své.

„Není za co se omlouvat," zamumlala. „Nakonec... Jsem ráda, že to tak dopadlo. Zasloužili jste si šanci a on se rozhodl vám ji dát."

On věřil, že léčení je možné. Musel. Všechny rány se mohou zahojit, chce to jen čas.

Bylo toho mezi nimi tolik, ale nakonec zůstalo jen mlčení, tiché souznění. V něm si byli nejblíž, v něm jim lesy zpívaly. A když se obloha rozplakala, zvedla k ní Stínka tvář a její slzy splynuly se slzami nebe. I druzí dva plakali. Nad ztracenými příležitostmi, cestami, po kterých už nikdy nemohli jít, bránami, zpoza nichž nebylo návratu.

Seděli tam a mlčeli, tři ztracené duše, a poslouchali, jak lesy vplétají do svého žalozpěvu další příběh.