Dalšího dne se Stínka vracela od Jasny sama. Ráchel s Tobiášem jí nabízeli doprovod, ona je ale odmítla – chtěla být chvíli sama, aby si mohla srovnat myšlenky.

Svět kolem se zdál pokřivený, rozbitý, křehká rovnováha, kterou tolik let udržovala, mávnutím proutku zničená. Stínka stála mezi troskami a bolestně si uvědomovala, že ať se vydá kamkoliv, nic už nikdy nebude jako dřív.

Není to nejvhodnější chvíle k sobectví? Pouto bylo přerušeno. Existuje snad něco snazšího než zatáhnout, nechat to lano prasknout docela, odejít bez ohlédnutí?

Jenže kde jinde než ve zničeném světě už by měli lidé držet při sobě?

Pomalu si ale začínala připouštět to, co jí Ráchel říkala předchozího večera, když spolu ležely v jejím pokoji. Některé věci se nedají opravit. Někdy je odejít bez ohlédnutí tím nejmilosrdnějším řešením – jeden rychlý, čistý řez, který všechno ukončí.

Možná to tak muselo být. Stejně jako matka si svou stranu zvolila už dávno, a ani jedna z nich nebyla ochotná ustoupit. Pokud se Stínka nehodlala vzdát učení u Jasny, pokračovalo by tohle dál, provaz by se znovu začal trhat dřív, než by lepidlo v prasklinách dostalo příležitost zaschnout.

Otec... Toho jí bylo opravdu líto. Nechtěla ho zranit, nechtěla ho ztratit. Třeba ale nakonec udělá to samé, co ona. Nebyl sice tak docela na Stínčině straně, ale na Dařině taky ne. A nemohl sedět na dvou židlích navždy – už teď ho to ničilo.

Už si byla jistá. Nakonec nepochybně odejde i on. A matka zůstane sama, opuštěná v domě plném duchů.

Copak v tom chladném srdci nemám ani špetku soucitu?

Jak tak šla, zabraná do svých myšlenek, ani si nevšimla, že proti ní po cestě přichází někdo jiný, dokud nevzhlédla oči a nespatřila ji přímo pod sebou, vysokou a vyhublou.

Dara.

Z její tváře běhal mráz po zádech. Jako by během těch několika dnů zestárla o tisíc let. Její tvář brázdily hluboké vrásky a fialové kruhy pod očima dávaly tušit, že vůbec nespala. Její vlasy byly zcuchané a prošedivělé.

Copak ve svém chladném srdci nemáš ani špetku soucitu?

Hleděla na Stínku tupě, bez zájmu. Pak náhle v jejích mrtvých očích zajiskřilo poznání. Matka se pohnula, přiskočila k dceři.

„Kdejsibylacosivůbecmyslíštolikjsemsebála," vychrlila. Kostlivýma rukama ji popadla za ramena. Stínka ucukla, náhle vyděšená k smrti.

Co jsem to udělala? Co jsem to z ní udělala?

Chtěla promluvit, ale nepřicházela k ní žádná slova. Žaludek se jí při pohledu do té propadlé tváře svíral. Její jedinou touhou bylo otočit se a utéct.

Pochopení ji udeřilo jako okovaná pěst. Nezáleželo na tom, co bylo správné, protože Stínka byla příliš slabá. Neměla sílu v sobě hledat soucit. Nedokázala přijít ke střepům a začít je sbírat, ani předstírat, že se nic nestalo, a žít dál mezi troskami.

Mohla se jen otočit... a utíkat.

Dara v dceřině tváři zahlédla změnu. Sevřela ji pevněji, pověsila se jí kolem krku a její výraz se změnil v masku úpěnlivého zoufalství.

„Vrať se domů, Stínko," žadonila. „Vrať se domů. Prosím."

Stínčiny oči se plnily slzami, když zakroutila hlavou.

„Nemůžu," zašeptala vyschlými rty.

A pak se matce vytrhla – její sevření bylo tak slabé – a utíkala. Za ní se ozval žalostný výkřik. Zaváhala, málem se otočila – ale pak v její hlavě promluvil Ráchelin hlas.

Dovol si být trochu sobecká, Stínko. Neobětuj se pro někoho, komu není pomoci.

Neobětuj kvůli tomu sebe.

***

Bylo by to snazší, kdybych ji dokázala pochopit, říkala si o něco později, když nazdařbůh bloumala lesem. Kdybych věděla, proč je taková. Třeba bych se pak dokázala přemoct. Dokázala bych se vrátit...

Vrať se domů. Prosím.

Zabořila tvář do dlaní, snažila se vyhnat si z hlavy matčin zoufalý hlas. Nepomáhalo to. Cítila se jako největší zrádce, nejubožejší stvoření kráčející světem. A copak jím nebyla?

Svezla se do kleku. Matčin hlas ji stále pronásledoval. Ve snaze mu uniknout se otevřela, začala naslouchat šepotům lesa.

Přála bych si to pochopit, pomyslela si. Kdybych jí rozuměla... Kdybych ji alespoň trochu znala...

A šepot lesa se náhle změnil. Stínka spatřila matku bloudící lesní cestou. Ze rtů jí splývala opakující se slova – snad jméno, ale Stínka si nemohla být jistá.

Listy zašuměly a stromy jí ho pošeptaly do ucha.

Bartoloměji. Barte.

Teprve v tom okamžiku konečně porozuměla – naslouchání, šeptání, to, co se jí Jasna snažila posledních několik týdnů vysvětlit. Otevřela se ještě víc, dokořán, její strach náhle strach opadl a ona si připadala neuvěřitelně silná.

„Pověz mi pravdu," zašeptala.

Rychlý stín mezi stromy. Záblesk zlatých očí, když vzhlédli a podívali se mezi větve – tam, odkud na ně shlížela neviditelná Stínka.

Našla jsem to, pomyslela si, ale nebyl čas oddávat se radosti. Protože les jí šeptal.

„Pojď se mnou."

***

Dušičková noc. Nad kopci se převalovaly černé mraky, ze kterých po setmění spustil liják. Prudký vítr cloumal korunami stromů, lámal větve a hnal déšť do oken.

Nikdo té noci nevycházel ven. Okenice byly zabedněné a dveře zavřené na petlici, jen škvírami mezi prkny pronikalo ven světlo svíček, jež měly navádět zemřelé k domovům. Věřili, že to stačí – muselo to stačit. Protože ačkoliv zapalovali svíčky pro mrtvé, báli se lovců.

Ve starém domě nedaleko poradního místa seděla rodina u kamen. Rodiče, jejich dvě dcery, manžel jedné z nich. Pětiletého synka mladého páru už matka ukolébala ke spánku v ložnici nahoře.

Dospělí si povídali, vzpomínali na své zemřelé, jak se slušelo, a došlo i na košilatější příběhy, které nemohli vykládat, dokud mezi nimi seděl chlapec. I v takovou noc byli šťastní a vzpomínali v dobrém, měli to v povaze. Jejich hlasy zaháněly meluzínu bloudící komínem.

Nahoře v pokoji zatím spí malý Bartoloměj neklidně. Podkroví je zuřícím živlům blíž, na střechu buší déšť i žaludy strhávané hladovým větrem z okolních stromů. Tu a tam střechou otřese náraz větší větve.

Jeden takový náraz chlapce vzbudí. Leží nehybně, pokrývku přitaženou pod bradou, a zírá do tmy. Pak pevně zavírá oči, ale nepomáhá to. Jen je ještě vyděšenější.

Nakonec se rozhodne, sebere odvahu a vyleze ze svého úkrytu. Deku má kolem sebe omotanou jako zbroj, když se podél zdi krade ke schodům. Zezdola slyší smích. Půjde za nimi, do tepla a světla, vysvětlí mámě, že nemůže spát, a ona ho obejme a uklidní. Za kamny mezi dospělými bude v bezpečí před nocí.

Dolů ze schodů. V chodbě se zastaví, srdce mu zběsile pádí v hrudi. Co to bylo?

Na jedné straně do chodby dopadá obdélník světla – tam je světnice, bezpečné útočiště. Na opačném konci chodby jsou hlavní dveře. A právě odtud Bartoloměj znovu uslyší zaškrábání.

Je úplně ztuhlý strachy.

Vzápětí ale uslyší známý zvuk – žalostné zamňoukání. Kočka! Musela zůstat venku. Chudák. Bartoloměj ví, jak zvíře nenávidí vodu.

Napadne ho říct mámě nebo tátovi, aby ji pustili dovnitř. Zaváhá. Ale je už velký kluk, ne? Vždyť mu to babička pořád říká. A je to jen pár kroků. Pootevře dveře na škvíru a pak se spolu s promoklou kočkou poběží schovat do světnice. To přece zvládne.

Popadne dědovu hůl opřenou o zeď a takto vyzbrojen si přijde hned jistější, jako voják na hlídce.

Západka je zaseknutá a otevírá se ztuha. Chvíli mu trvá, než si s ní poradí, ale nakonec přece jen povolí. Zvenku se ozývá mňoukání ještě zoufaleji, jak kočka vycítí možnost záchrany.

Bartoloměj pootevře dveře, hrdý na svou záchrannou akci. V mezeře se objeví kočičí čumák.

Vzápětí mu poryv větru vyrve dveře z ruky a udeří jimi o stěnu. Chlapec vykřikne. Ze světnice za sebou slyší převrženou židli – a venku vyjící, hladový vítr, stíny všude kolem. Kočka se prosmýkne kolem jeho nohou a s naježeným ocasem pádí pryč.

Cosi ho udeří přes ruku. Zaječí a upustí hůl. Vzápětí se ho zmocní ledové pařáty, nemilosrdně ho táhnou pryč, ven do bouře. Vzpírá se a brečí. Po noze mu stéká teplý pramínek moči. Krutý vítr z něj rve šaty a stíny ho uchopí, pohazují si s ním jako s hračkou...

Ve dveřích se objeví ženská silueta. „Barte!" zaječí. „Bartoloměji!" Její hlas je příliš slabý. Bouře ho pohltí a k chlapci se nedostane ani ozvěna.

Matka se chce vrhnout ven, když tu se kolem ní sevřou mužské paže. Bojuje jako lvice, snaží se vymanit, útočí pěstmi i zoufalým křikem. „Pusť mě! Musím za ním!"

„Překročil práh, Daro," šeptá muž. „Nemůžeme nic dělat. Vzali si ho oni."

Stojí tam strnulý šokem. Žena v jeho objetí konečně ochabuje. Vzápětí se hlasitě, zoufale rozpláče.

Jsou dušičky, noc přízraků. Černé mraky mají tvar divokých koní a větrem se nese krutý smích.

***

Ticho. Po věčnosti v bouři ho bolí do uší, oslepí ho tak jako poutníka ztraceného v temnotě náhlý záblesk světla.

Leží obličejem dolů zabořený v mechu, měkký, mokrý polštář chladí jeho rozpálenou tvář. Do rukou ho bodá smrková větvička, ale on nemá sílu se pohnout. Po chvíli to přestane vnímat. Je to přece jen drobné nepohodlí – nic proti tomu, co vytrpěl.

Vědomí přichází a odchází ve vlnách. Chvílemi se ho zmocňuje spánek. Ví, že jakmile usne docela, už se neprobudí. Nebojí se. Vnímá to jako úlevu.

V korunách stromů nad ním začnou zpívat první ptáci, konejší ho ke spánku svou ukolébavkou. Kdysi mu někdo zpíval podobnou píseň. Náhle se mu vybaví.

Vidím měsíc a on vidí mě,
přes listy dubu shlíží tajemně...

Kdo mu tu píseň zpíval? Nepamatuje si. Bouře vzala jeho tělo i jeho duši a z obojího zanechala jen cáry.

Ach, kéž světlo, jež září na mě,
září i na mé milované.

Vybavuje si ale úsměvy a teplo. Ať to bylo kdekoliv, bylo mu tam dobře.

Přes hory, moře vzdálené,
tam, kde touží být srdce mé.
Ach, kéž světlo, jež září na mne,
září i mé milované.

Zkusí se usmát, ale bolí to. Tolik to bolí.

Vidím skřivana, skřivan vidí mě,
přes listy dubu zpívá dojemně.
Ach, kéž skřivan, jenž zpívá mně,
zpívá i mé milované.

Skřivani nad hlavou mu zpívají a za zvuku jejich písně se chlapci zdá sen.

***

Ve snu vidí vycházející slunce, překvapivě jasné, a v kalném světle úsvitu se nad ním tyčí postava mohutného muže s parožím.

Chvíli tam stojí a dívá se. Pak se shýbne. Dlouhé vlasy mu spadnou do obličeje, když chlapce zvedne lehce jako peříčko a přitiskne si ho k holé hrudi. Kráčí s ním probouzejícím se lesem a všechno živé jim uhýbá z cesty. Houpavý pohyb chlapce uklidňuje, kolébá ho hlouběji do spánku.

„Neusínej, chlapče," zabručí obrův hlas. Zní jako volání divočiny, hluboké troubení na roh. „Ještě ne."

Chlapec poslechne, bojuje s ospalostí a nějak se mu daří udržet celou tu dlouhou cestu otevřené oči.

Pak se stromy před nimi rozevřou a odhalí palouk s mohylou uprostřed. Chlapce se zmocní strach. Přitiskne se blíž ke svému zachránci.

Silná ruka se dotkne jeho vlasů.

„Neboj se. Je to jen místo, kde můžeš odpočívat, než zase nabereš síly."

Obr si ho přehodí do jedné ruky a druhou zaboří do hlíny. Odhrabat vrstvu zeminy a vysunout několik kamenů mu trvá jen chvíli. Pak chlapce znovu uchopí a něžně ho uloží dovnitř.

V mohyle je chladněji než venku. Vzduch je tu zatuchlý. Za chlapcovými víčky se rozhostí naprostá tma, když rohatý obr přiloží kameny zpět na místo.

„Spi, chlapče."

Bartoloměj spí.