Děti z usedlostí roztroušených v kopcích byly na déšť zvyklé a nijak jim nevadil. I v nejprudším lijáku se scházely u staré studánky, odkud vyrážely za dobrodružstvím. Toho dne na prahu podzimu byl ale déšť obzvlášť studený, a tak se místo obvyklé skupinky sešly u studánky jen tři děti.

Tobiáš vesele pozdravil Ráchel, která bydlela ani ne půl kilometru od nich, a pak se zvědavě otočil k druhé dívce. Krčila se u stříšky vztyčené nad tůní, jako by každou chvíli zvažovala útěk. Znal ji jen od vidění, její dům byl vysoko na kopci, málokdy chodila ven spolu s ostatními a skoro nikdy s nimi nemluvila. Zamířil k té zvláštní holce s úsměvem.

„Ahoj," pozdravil ji. „Já jsem Tobiáš."

Dívka přikývla. „Já vím," zamumlala stěží slyšitelně a sklopila pohled k zemi.

Tobiáš se nedal odradit snadno. „Jak se jmenuješ ty?"

„Stínka."

„Hezké jméno."

Mlčela.

„Měli bychom jít," ozvala se za ním Ráchel. „Už asi nikdo nepřijde."

Tobiáš přikývl a znova se zahleděl na Stínku. „Jdeš taky?"

Jen na něj vyplašeně zírala. Z náhlého popudu ji popadl za ruku a dřív, než se zmohla na odpor, odtáhl ji k Ráchel.

„Tohle je Ráchel. Ráchel, tohle je Stínka. Jdeme."

Ráchel se na dívenku usmála a ta jí po chvíli úsměv oplatila.

Tobiáš vyrazil v čele. Trojice gumovek přečvachtala potůčky vody valící se cestou a vnořila se mezi stromy. Děti tu měly mezi ostružiním vyšlapanou stezku, která se po vrstevnici kroutila mezi stromy, obcházela houští mladších stromků a o něco dál končila tam, kde si postavily skrýše. Tobiáš a Ráchel měli jednu společnou. S její stavbou jim hodně pomohli Tobiášovi starší bratři – vlastně odvedli skoro všechnu práci, ale Tobiáš na úkryt stejně myslel jako na svůj a byl na něj náležitě hrdý. Odhrnul prostěradlo zavěšené místo dveří a žertovně se dívkám uklonil.

„Račte dál!"

Ráchel se protáhla otvorem, Stínka se zastavila opodál. Tobiáš se na ni tázavě zadíval. Když nereagovala, pokrčil rameny a vlezl dovnitř sám.

Přístřešek tvořily husté větve přivázané kolem dokola ke kmeni dubu. Větve pokrývalo několik vrstev kůry, hlíny a mechu, což spolu s korunou stromu nad nimi tvořilo dobrou ochranu proti dešti. To znamenalo, že dovnitř přímo nepršelo a na zemi nestála voda, ale lesní půda, ze které Tobiášovi bratři odhrnuli listí a jehličí, byla stále vlhká. V tomto kraji zůstalo suché máloco.

Potrhané prostěradlo se znovu odhrnulo a Stínka prolezla za nimi. Skrýš začínala být nepříjemně těsná. Tobiáš se namáčknul k Ráchel, zvedl kámen uložený mezi kořeny stromu a z dutiny pod ním vytáhl kovové pouzdro.

Pouzdro ukrývalo velký arch papíru, špinavého a pomačkaného, ale vlhkého jen maličko. Na něm byla dětskýma rukama načmáraná mapa. Tobiáš si ji rozložil na klíně, okusuje přitom konec tužky. Po chvíli ukázal na jednu z bílých oblastí mapy.

„Sem," řekl. „Vlastně je dobře, že ostatní nepřišli."

Stínka se k němu natáhla, v očích náhlý záblesk zaujetí.

„Můžu se podívat?" požádala tiše.

„Jasně!" Tobiáš jí mapu bez zaváhání podal.

„Ale dávej pozor," připomněla Ráchel ostražitě.

Stínka mapu hltala pohledem. „Obličejový strom, to je ten u křižovatky?"

Tobiáš přikývl. „A dneska půjdeme sem." Ukázal o něco dál. „Ostatní tam nechtějí chodit, tak to prozkoumáme sami."

„K potoku?" Stínka se znenadání zarazila.

„No jasně. Chceme vědět, kudy teče za můstkem. Jdeš, nebo ne?"

„Totiž-" Znova ten vyplašený pohled plný nejistoty. „Tak dobře."

„Prima." Tobiáš sroloval mapu, vrátil ji do skrýše a vystrčil Stínku ven.

Déšť, pokud to vůbec bylo možné, ještě zesílil. Tobiáš si stáhnul kapuci hlouběji do čela. Voda mu stékala po bundě a kapala na kalhoty. Tu a tam se mezi korunami stromů prohnal vítr a shodil na procházející děti příval vody.

Mířili teď z kopce dolů do údolí, všechny stezky nechali za sebou. Několikrát se museli vrátit a hledat schůdnější cestu, když byl svah před nimi příliš prudký nebo narazili na houští.

„Měli jsme se napřed vrátit," postěžovala si Ráchel zezadu. „Mohli jsme dojít až k můstku po cestě."

„To jsme teda nemohli," odsekl Tobiáš. „Někdo by si nás všimnul."

Na to Ráchel neřekla nic. Stínka se neklidně rozhlížela. Tobiáš si jako jediný nedělal s porušováním nepsaných pravidel těžkou hlavu. Našel si klacek, olámal z něj postranní větvičky a teď ho používal místo hole, jak bokem sestupoval z čím dál strmějšího kopce.

Znovu hůl přemístil. V okamžiku, kdy se o ni opřel, její špička sklouzla. Ztratil rovnováhu. Vzápětí už se kutálel ze svahu, kolem něj divoký vír jehličí. Hůl zůstala kdesi zapomenutá.

„Tobiáši!"

Zastavení mu vyrazilo vzduch z plic. Bolestně lapal po dechu. Svět se pod ním dál točil jako šílený a zvedal Tobiášovi žaludek.

Než k němu dívky doběhly, trochu se vzpamatoval a podařilo se mu vydrápat se do sedu. Celé tělo ho bolelo, v očích ho štípaly slzy mísící se s deštěm. Usilovně mrkal, aby si pročistil zrak, a se zvědavostí sobě vlastní se rozhlížel kolem sebe.

Ocitl se na širokém pruhu rovné země. Nalevo od něj se hlubokým korytem valil kalně hnědý potok. Z druhé strany přicházely dívky.

„Jsi v pořádku?" starala se Ráchel.

„Nic mi není." Přehlédl nabízenou ruku a postavil se sám. Stínka se k nim připojila. Ostražitý výraz jí z tváře nezmizel, tentokrát se však nedívala na Tobiáše a Ráchel, ale na stromy kolem nich.

„Les je neklidný," zamumlala.

„Cože?"

Zavrtěla hlavou a vyhnula se Tobiášovu pohledu. Nechal to být. Místo toho se znovu zadíval na potok, na rychlý proud uprostřed, který unášel listí, zlomené větve a chomáče bublin.

„Ani na to nemysli," varovala ho Ráchel. „Jdeme po břehu."

Tobiáš nasadil svůj nejnevinnější výraz. „Nemám tušení, o čem mluvíš."

Vyrazili podél proudu. O něco dál se potok stočil, svah ustoupil dál doprava a před nimi se rozevřela olšina. Tráva protkaná loužemi se pod jejich nohama propadala, takže byli záhy všichni špinaví a ještě promočenější než dosud.

„Jestli máme přijít včas na oběd, musíme se za chvíli otočit," upozornila je Ráchel.

„Ještě kousek..."

Potok se dalším prudkým ohybem stáčel k nim a trojice se vynořila na břehu. Na druhé straně rostly stromy hustěji, a za nimi...

Ráchel mhouřila oči. „Dům?"

Tobiáš přikývl – musel to být dům, i když nejspíš málo udržovaný. Mátlo ho to. „Vy víte o někom, kdo by žil tady dole?"

Dívky zavrtěly hlavou.

„Támhle je lávka," povšiml si. Ráchel se zamračila.

„To není dobrý nápad."

Lávka byla stará a úzká, se zábradlím na jedné straně. Obyčejně ji zřejmě od vody dělil nejméně metr, ale prudké podzimní deště zvedly hladinu, takže teď potok narážel do dřeva lávky a na několika místech dokonce proudil přes ni.

Tobiáš už podupával na jejím kraji.

„Odpoledne to můžeme vzít od můstku z druhé strany," snažila se Ráchel dál.

„Nemá to cenu," upozornila ji Stínka.

„Já vím," odsekla Ráchel. Pak dodala: „Zvládne to. Určitě. Jemu se všechny tyhle šílené kousky daří..."

Stínka pochybovačně potřásla hlavou.

Tobiáš už byl v polovině lávky. Přidržoval se zábradlí, zatímco mu kolem holínek proudila voda. Před ním byla prkna ponořená ještě o něco hlouběji. Opatrně přesunul levou nohu, pak pravou –

Uklouznutí a pád, hlasité křupnutí. Najednou byla voda všude kolem. Zpanikařil. Šátral po zábradlí, po čemkoliv, čeho by se mohl zachytit, jenže tu nic nebylo, jen voda a bahno všude kolem, a on se topil, polykal kalnou vodu po doušcích. Plíce měl v jednom ohni. Podivně těžké tělo ho stahovalo do tmy, hloub, hloub...

„Tobiáši!" Ráchel se rozběhla po břehu. „Tobiáši!" Nikde kamaráda neviděla. Popadla Stínku za ramena. „Udělej něco!" Co? Netušila.

Stínka stála bez hnutí, zmražená na místě hrůzou.

„Co to tu vyvádíte?!"

Na druhém břehu se objevila postava zahalená v objemné tmavé látce. Přelétla pohledem celou scénu – vyděšené dívky, zlomená lávka, opuštěná holínka unášená rychlým proudem – a se syčivými nadávkami se vrhla k vodě. Shodila ze sebe svrchní oděv, nabrala trochu bahnité vody do dlaní. Nadávky se změnily v zuřivý šepot beze slov.

Je šílená, pomyslela si Ráchel otupěle, je naprosto šílená a Tobiáš v té vodě umře, utopí se, už ho nikdy nikdo nenajde...

Svezla se do sedu, pořád se snažila pochopit, co se to děje, co se právě stalo...

Stínka se konečně pohnula, zlehka se dotkla jejího ramene. „Podívej."

Ráchel vzhlédla.

Šepot utichl, stařena nechala vodu protéct mezi prsty. A o kousek dál se v kořenech mohutného stromu cosi zachytilo – světlá kštice zhnědlá bahnem.

Stařena ráznými kroky došla ke stromu a vytáhla kašlajícího chlapce na souš.

Ohlédla se po dívkách na druhém břehu. „Zůstaňte, kde jste. Za chvíli si pro vás přijdu, a jestli se hnete jen o krok, hodně ošklivě vás prokleju, jasné?"

Oněměle přikývly a sledovaly, jak si stařena přehazuje chlapce přes rameno a nese ho k domu, jako by nic nevážil.

***

Když o půl hodiny později vstoupily do stařenina domu, Tobiáš seděl na kachlových kamnech. Jasna, jak se stařena představila, přiměla dívky svléct si mokré oblečení, načež vyfasovaly tlusté chlupaté deky a obrovské hrnky čaje a byly usazeny vedle kamaráda.

„Nemám žízeň," snažila se Ráchel protestovat.

Jasna po ní blýskla pohledem. „Vypij to až do dna. Bez řečí."

Poslušně usrkla čaje. Byl překvapivě dobrý a Ráchel cítila, jak jí z těla pomalu vyhání chlad i strach. Pomalu se uvolnila.

Jasna se skláněla nad stolem, kde měla rozložené byliny. Třídila je, vázala do svazků a rozvěšovala na tyče vedle kamen. Celou dobu mlčela. Teprve když byl stůl prázdný, obrátila se ke trojici.

„Dopili jste? Výborně. Myslím, že prádlo už vám taky uschlo, takže se oblečte a pak vás tři odvedu k můstku. Půjdete rovnou domů, jasné?"

Horlivě přikyvovali. Stařena si tiše povzdechla.

„Tak pojďte. Vemte si z té dózy u dveří bonbón, jestli máte chuť." A jak se nemotorně vymotávali z dek, zamumlala si pro sebe: „Budeme po vás muset trochu hodit očkem, hm?"

Její zkoumavý pohled se zastavil na Stínce.