Ta noc byla nakonec vážně zábavná. Na chvíli jsem zapomněl, že se opět vrátím do bordelu ve svém pokoji. Ovšem, také jsem zapomněl na fakt, že jsem se měl vracet dřív než v  pět ráno. Každopádně když jsem si na to vzpomněl, zároveň jsem si připomněl, že Sherlock ke mně taky neměl žádný respekt, takže proč bych ho měl respektovat já? 

Nebudu lhát, když jsem se vrátil domů, bylo to již v dost podnapilém stavu. Ovšem, i když jsem opilý, naštěstí si uvědomuji svoji činnost, takže v tomhle žádný problém nebyl. Nechtěl jsem na Sherlocka nijak křičet. 

Potichu jsem tedy vstoupil do bytu, rozhlížejíc se kolem. Sherlock byl v nedohlednu, a tak jsem si oddechl, že šel spát. Jenže jakmile jsem vystoupal do svého pokoje, kde jsem plánoval si alespoň lehnout na to nejmíň rozbité místo, uslyšel jsem tlumený vzlykot. V té chvíli jsem si byl jistý, že se mi srdce rozpadá v hrudi. 

Opatrně jsem otevřel dveře a oči mi ihned  spočinuly na té hromádce neštěstí v rohu. Jakmile jsem vstoupil, Sherlock ztichl, avšak hlavu nechal zabořenou v kolenech. Nevěděl jsem, jestli se k němu vůbec mám přibližovat, ale dělal mi starosti. Třásl se jako osika. Pomalu jsem se k němu tedy přiblížil, avšak znovu jsem odskočil, když zděšeně vykřikl.

Nejprve jsem mu nerozuměl, ale poté vykřikl znovu a zřetelněji. ,,Já nechci, prosím nech mě!" Zamrzl jsem na místě. Chvíli jsem netušil, co mám dělat. Jak se mám zachovat v takové situaci? Nešťastně jsem na čaroděje hleděl. Alespoň jsem vzal peřinu a opatrně ji šel přes něj přehodit. Bránil se. Odstrkoval mě a plakal. Lámalo mi to srdce. Co si všechno prožil, o čem ještě nevím?

,,No tak, Sherly. To jsem jen já, John," šeptal jsem naléhavě. Vypadalo to, že jej to zarazilo. ,,John," zamumlal, a poté vytřeštil oči. ,,Ne, toho z toho vynech!" Chytil mě za bundu a já se na něho nešťastně zadíval. Nechápe, že jsem to skutečně já. Co mám jen dělat? 

Posadil jsem se vedle něho. Pustil se a vyděšeně odsunul, avšak když jsem nejistě položil ruku na jeho stehno, vypadalo to, že si začal více uvědomovat situaci. ,,Takže dneska ne...?" upřel na mě uplakané oči. Málem mě to rozbrečelo, když mi konečně došlo, co se tady dělo. Proboha. Nebyl snad Viktor...? 

Slzy mi začaly samovolně stékat po tvářích. Tmavovláska to překvapilo, protože se ke mně začal pomalu opět přibližovat. Položil svou hlavu na mé rameno. Obtočil jsem kolem něj ruce a rozplakal se úplně. Čaroděj začal znovu vzlykat hned po mně. 

,,Jsem to jenom já," dostal jsem ze sebe mezi vzlyky. Pomalu přikyvoval. Doufal jsem, že už to pochopil. Tiskl se ke mně a já momentálně cítil potřebu ho ochraňovat, i když jsem věděl, kdo z nás tady byl ten silnější. 

Ten pláč nás nakonec oba tolik vysílil, že jsme na té zemi usnuli. Doufal jsem, že se Sherlockovi nezdají žádné noční můry, jelikož mně se hlavou honila ta hrozivá otázka. 

Opravdu byl Viktor Trevor takový andílek, jakým se zdál být?