Sherlock byl naštěstí nemocný jen jeden den, což mi ovšem bohatě stačilo. Zabývat se se zdravým Sherlockem Holmesem je oříšek, ovšem když má horečku, je to téměř nemožné. Pokud bych někdy měl děti, aspoň bych věděl, jak to bude vypadat. Navíc se mě neustále ptal, proč jsem se vrátil a následně začal mlít něco o tom, jak těžké pro něj bylo přemístit všechny mé věci ke dveřím a že si toho mám vážit víc. 

Když byl tomuhle chaosu ve středu večer konečně konec, plně jsem čaroději vynadal, že musí být na těch svých cestách víc zodpovědný, avšak když jsem se ho zeptal, proč tam vůbec chodí a co se tam děje, zamračil se a mlčel, takže jsem to pro jistotu nechal být. Jednou na to všechno přijdu, připadám si tady jako dítě, které ještě věří na Otce Vánoc a doma před ním skrývají dárky. Proč mi to prostě nemohla říct paní Hudsonová? Musí to být opravdu citlivé místo pro oba. Co se jen stalo?

Sherlock mi oznámil, že chce na nějakém experimentu pracovat v soukromí a chystal se odejít do pokoje, ovšem položil jsem mu ruku na rameno, abych ho zastavil. ,,Potřebuju s tebou mluvit," oznámil jsem mu a v klidu mu pokynul k pohovce. Otráveně vzdychl, avšak kupodivu mě poslechl. Pozvedl jsem nad tím obočí. Očividně ho mám teď pod palcem, protože mi řekl to svoje tajemství. Že bych toho začal využívat víc?

,,Tak hele, rád bych se vrátil k něčemu, co si v pátek v záchvatu vzteku řekl," řekl jsem mu narovinu a tmavovlásek se zamračil nad pojmem záchvat vzteku. ,,Já-" ,,Jasně, jasně, neměl si ho. Úplně," mávl jsem nad ním rukou a obrátil oči v sloup. ,,To je teď jedno. Pamatuješ si, co si mi řekl?" zeptal jsem se ho a čaroděj se na mě zamračil. ,,Jistěže, nejsem hlupák. Nevím, co na tom chceš řešit. A pro tvou informaci, netýká se mě to. Byl jsem úplně v pořádku předtím," prohlásil, odfrkl si a odvrátil ode mě pohled.

,,Jistě," opáčil jsem sarkasticky, ,,co si tak pamatuji, našel jsem tě vedle hromady použitích stříkaček. A očividně si lžeš i sám sobě, že tě nezajímá, jestli odejdu. A víš co? Nebudu se řídit tímhle Sherlockem, co teď sedí přede mnou, protože je to pitomec. Někoho ti najdu a dokážu ti, že se umíš chovat i jinak. A třeba mi jednou řekneš, jak to skutečně bylo s Viktorem," dopověděl jsem, bez řečí se zvedl a vydal se ke dveřím. 

,,Johne, počkej," ozvalo se za mnou, avšak já se neotočil. ,,Rozmysli si to, Sherlocku. Večer se mnou buď půjdeš projít do normálního parku mezi lidi, nebo navždy zklameš mě, sám sebe, paní Hudsonovou a Viktora. A teď jdu na večeři jako normální člověk," oblékl jsem si bundu a zavřel za sebou dveře, nechávajíc Sherlockův výraz záhadou i pro mě samotného.

Tu večeři jsem si vlastně i docela užil. Pro jednou jsem o čaroděje neměl starost, protože jsem podvědomě věřil, že po té šílené horečce žádné cesty do neznáma nepodniká. Sarah se očividně ulevilo, že jsem se jí konečně ozval a snad si to také užila. Před dveřmi do jejího domu mi dokonce dala letmý polibek na tvář. Celý den mi to prostě ihned rapidně zlepšilo. 

Ovšem jakmile jsem opět stál před Sherlockovým domem, začal jsem znovu mít obavy. Co budu dělat, když mi to odmítne? Vzdám se, kdyby mi prostě řekl, abych se odstěhoval? A když se nevzdám...? Jenže on už mi to přece odsouhlasil, tak proč ne teď? Co do něj tak náhle vjelo? Opravdu má takové obavy, že ho tady jen tak nechám? Co přesně za těmi obavami stojí? Proč tolik odmítal další šanci na vztah? 

Ulevilo se mi, když jsem našel Sherlocka, jak si čte jednu z knih, kterou jsem pro něj přinesl z ordinace. Vypadá to, že je vše v pořádku. ,,Půjdu s tebou," oslovil mě ihned, jak jsem vešel do dveří. ,,Pak si ovšem nestěžuj, když budou lidé a noviny mluvit i o tobě. Říkáš si o to sám." Upřímně mě to nezajímalo, hlavně když už konečně vytáhne paty z domu. Třeba konečně zavedeme nějakou normální konverzaci.

Chtěl jsem vyrazit hned, ovšem Sherlock mě upozornil, že by bylo lepší nejdřív chodit za tmy, když bude venku méně lidí. Musel jsem mu to odsouhlasit. Musí se na to jít pomalu. Vlastně mi vrtalo hlavou, jak se vůbec zbavíme té jeho stupidní přezdívky. Já vím, že od něj bylo zlomyslné těm lidem tak pomotat  hlavu, ale i oni v tom měli část viny, když za ním chodili jak ocásky. Je opravdu hezký, avšak to přece není důvod se za ním hnát jako za celebritou. Když vám někdo dá najevo, že o vás nemá zájem, měli byste ho nechat být. Ovšem, mám vůbec já právo to říkat? Když si vzpomenu, jaký ke mně byl úplně na začátku...to ale byla jiná situace! Zachránil jsem mu přece život, takže to stálo za to! 

Přišlo mi jako úspěch, že jsme večer skutečně stáli před dveřmi ven z domu. Sherlock na ně koukal dost zdráhavě a já měl obavy, že radši zmizí zase do těch svých druhých. ,,Žádné otáčivé dveře, Sherlocku. To by od tebe byl trapný podvod," zamračil jsem se na něj, načež na mě s vážným výrazem shlédl. ,,Ne, to by pro tebe bylo životně nebezpečné," opáčil s kamenným výrazem a chvíli jsme si hleděli do očí. Zrudl jsem a rychle jsem pohlédl zpět ve dveřím. ,,Dobře, tedy...tak pojď," zamumlal jsem a v další chvíli otevřel.

Venku bylo zvláštní ticho a klid. Vyšli jsme nakonec až před devátou, takže se nebylo čemu divit. ,,Nechceš doufám jít do Hyde Parku?" zamručel Sherlock, nervózně si popotahujíc límec kabátu na krku. ,,Kousek odsud je menší park. Jak dlouho že si nebyl venku, kromě toho jednoho nepovedeného nákupu pět metrů od domu?" zasmál jsem se a upřel na něj pobavený pohled. 

,,Tři měsíce," odpověděl čaroděj téměř okamžitě a mně úsměv zvadl na tváři. ,,Jak si proboha...?" ,,Paní Hudsonová mě pořád něčím zásobovala, takže v krajním případě jsem jídlo měl. Navíc to nebylo poprvé," domluvil a mně okamžitě  došlo, na co asi naráží. Tyhle vycházky by mohly být dobrá příležitost se o tom dozvědět něco víc. Jenže proč by mi to kdy říkal, když se mnou nemluví o ničem? A jak na to proboha mám přijít sám? Pokusil se ho Viktor snad zabít? Ale proč by se pro něj tedy roky trápil?

,,Přestaň," přerušil tmavovlásek mé myšlenky naštvaným hlasem. ,,Co?" opáčil jsem nechápavě. ,,Vím, o čem přemýšlíš. Nech toho," sykl podrážděně a já obrátil oči v sloup. Jakoby uměl číst myšlenky. Dokázal však přerušit moje uvažování o jeho minulosti, protože jsem si vzpomněl, že bych se mu měl věnovat. 

,,Platí pořád to, že chceš, abych ti pomohl si někoho najít?" zeptal jsem se čaroděje, který se na mě netečně podíval. ,,Tím samozřejmě nechci říct, kdovíjaký jsem expert, ale bohužel moc nemáš na výběr," dodal jsem urychleně a ke konci se krátce zasmál. Sherlock poraženě vydechl a dost váhavě přikývl. ,,Kdo by o mě vůbec ještě stál," zamumlal poté, ovšem slyšel jsem ho. ,,Přestala s nimi být sranda už před rokem." 

,,Lidi nejsou hračky," okřikl jsem jej podrážděně, čemuž se pobaveně ušklíbl zase on. ,,Tak mi raďte, mistře," ironicky si odfrkl a společně se mnou zatočil doleva. Rozhodně jsem se na to chystal, ovšem myslel jsem, že v parku by to mělo lepší efekt, a tak jsem mu jen pokynul aby přidal a doufal, že vyslyší můj záměr.

V parku panovalo hrobové ticho. Vypadalo to, že jsme zde byli sami, až na nějakou bezdomoveckou skupinu v jednom koutě u laviček. Té jsem se já osobně hodlal vyhnout velkým obloukem a očividně i Sherlock, soudě podle jeho výrazu, když se tam díval. Poukázal jsem mu tedy na lavičku na druhém kraji parku a on mě mlčky následoval. 

Oba jsme se posadili a chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Vůbec jsem nevěděl, jak chci, aby tohle probíhalo. Je sice hezké, že mu v tom budu radit, ale jestli to pak opravdu udělá záleží na něm. A kde pro něj vůbec chci někoho sehnat? Lepší bude, když mu poradím a pak si jej najde sám. Ano, to je myslím ten nejlepší nápad. 

Vstal jsem z lavičky a odhodlaně tmavovláska sledoval. Dost otráveně mi pohled oplácel, ale pak si povzdechl a vypadalo to, že mě poslouchá. ,,Takže, bude to takhle. Naučím tě, jak se máš chovat ke svému milému protějšku a ty si pak někoho najdeš," Sherlock mě chtěl přerušit, ovšem nenechal jsem ho. ,,Já věřím, že si ho poté zvládneš najít sám. Víš, není to zas tak těžké, stačí se jen nechovat...no, jako ty," povzdechl jsem si. Tohle bude těžké. 

Rozhodl jsem se začít od toho nejzákladnějšího. ,,Vstávej," vyzval jsem ho a když tak udělal, natáhl jsem k němu ruku. Dost pochybovačně se na mě díval. Obrátil jsem oči v sloup. ,,Budeme předstírat, že jsem tvoje potenciální rande a ty mě vidíš poprvé. Co uděláš?" zeptal jsem se ho a zamával rukou ve vzduchu, abych ho na ni upozornil. ,,Přijdu ti jako úplný idiot?" ohradil se Sherlock naštvaně, ovšem natáhl ruku a stiskl mi dlaň. 

,,To je všechno?" významně jsem pozvedl obočí a on protočil očima. ,,Zdravím, jsem Sherlock. A ty?" Řekl to ovšem takovým způsobem, jakoby předčítal fráze z papíru. ,,Jsi snad automat, proboha? Mluv normálně," opáčil jsem zamračeně. Sherlock mě pustil a nabručeně si strčil ruce do kapes u kabátu. ,,Tohle je stupidní, já vím, jak se mám představit," prohlásil tvrdohlavě a klesl zpátky na lavičku. 

,,Dobře," povzdechl jsem si a přidal se k němu. ,,Něco mi teda pověz, Sherlocku. Ty tvoje experimenty...o čem jsou?" položil jsem mu prostou otázku, abych zavedl konverzaci. Musím na něj pomalu. Přece jen dokázal být tři měsíce zavřený doma a málem se zabil. Čarodějovi ovšem v očích ihned zaplály plamínky vzrušení a začal mi dopodrobna líčit několik postupů. Nic moc mi to neříkalo, avšak usmíval se, a tak jsem neřekl ani slovo a jen ho mlčky poslouchal.

Po nějaké době začalo být opravdu chladno, přece jen byla polovina listopadu a já chtěl vyrazit domů. Viditelně jsem se otřásl. ,,Je čas jít," přerušil jsem tmavovláska a ten přerušil své vyprávění a neochotně přikývl. 

Cestou ven z parku jsem si uvědomil, že bych si měl příště vzít silnější bundu, protože takhle večer je skutečně zima. Strčil jsem si ruce do kapes a následovaný Sherlockem vyšel na ulici. ,,Počkej," zastavil mě tmavovlásek a k mému překvapení si začal sundávat kabát. ,,Počkej, vždyť ti bude zima," zarazil jsem ho zamračeně. Před chvílí byl přece nemocný. Čaroděj to však očividně měl vyřešené, protože se mu v druhé ruce objevil hnědý kabát. 

Přehodil mi ten svůj přes ramena a pozvedl obočí. ,,To bylo v jedné knize, není to dobré?" zeptal se mě váhavě a já se rozesmál. ,,Je," ubezpečil jsem ho a usmál se, ,,Děkuju ti, Sherlocku." Tmavovlásek uhnul pohledem a rychle se znovu rozešel. Dohnal jsem ho a nemohl jsem se přestat usmívat. Přece jen to s ním nebude tak špatné, jak jsem si myslel.