Poté co jsem si prohlížel těch pár fotek, se zdál čaroděj o něco chladnější než obvykle. Pondělní večeři si snědl u sebe v pokoji, který byl opět po delší době kouzlem zamčený. Nechal jsem mu jeho prostor, nic jiného mi nezbylo. 

I přes jeho chladný přístup se mi však zdálo, že na mě naštvaný nebyl. Spíš jej stále něco trápilo. Když jsem se nedíval, cítil jsem na sobě neustále jeho pohled. Vím, že je zvláštní to takhle říkat, avšak prostě jsem věděl, že mě sleduje. Jakmile jsem se otočil a chtěl jej oslovit, opět zavřel oči a předstíral, že je v myšlenkovém paláci.  

Přestávalo mě to bavit, protože se zaprvé opět vrátilo jeho otravování skrz Rose, a tak mi opět v ordinaci ten papírový pták bušil na okno. Kdyby jen to, navíc se jeho chování doma stupňovalo. Pořád mi nadával za ty nejmenší blbosti, kdykoliv mohl tak vyplýtval mléko a již podruhé zničil kuchyň.

Po dvou týdnech, kdy jsem se snažil to akceptovat, jsem toho měl akorát tak dost. Vždyť to vypadalo jako bych opět byl  ten nezvaný host ze začátku, a to jen kvůli těm fotkám? Chtěl jsem po něm jasné vysvětlení.  

Než se stačil opět zavřít do pokoje, zarazil jsem ho když jsem se postavil přímo do nich. Vím, že se může velmi snadno teleportovat, avšak snad pochopí a bude mít dostatečně soudnosti k tomu to neudělat. Naštěstí se zastavil a otráveně si povzdechl.

,,Co chceš?" zeptal se mě podrážděně, jako bych snad já byl ten otravný. Zamračil jsem se a založil si ruce na hrudi. ,,Co chci? Proč se chováš jako pitomec?" 

Sherlock obrátil oči v sloup, tak jsem pokračoval. ,,A pokračuješ v tom! Co jsem tak hrozného provedl? Tak promiň, že jsem se podíval na těch pár fotek! Myslel jsem, že už mi celkem důvěřuješ. Sherlocku, posloucháš mě vůbec?" 

Díval se na mě s přimhouřenýma očima. Poté se obrátil, prohlásil: ,,Tahle konverzace mě začíná nudit," a pokračoval do obýváku. To už mě ale skutečně naštval. Popadl jsem jej za rukáv županu a obrátil jej k sobě. Muselo ho to překvapit, protože na mě zůstal vyjeveně zírat.

,,Laskavě mi vysvětli co to předvádíš, protože už mě to nebaví!" zvýšil jsem na něho hlas. To už se mi vytrhl a než jsem se nadál, přímo přede mnou zmizel. Myslel jsem si, že zase šel do těch jeho dveří, takže jsem utíkal tam, avšak zarazil mě hluk z mého pokoje. No to snad není možný.

Sherlock si dával tu práci, že tam dělal bordel ručně. Když jsem vešel, trhal jednu z mých nejoblíbenějších lékařských knih. Byl jsem schopen na něj jen zírat. Zarazil se a pohlédl na mě. Nedokázal jsem vyčíst výraz v jeho obličeji. Pokračoval a u toho začal křičet.

,,Tak co, nenávidíš mě?! Je mi to jedno, abys věděl!" Nepochopil jsem, o co se snaží. S ledovým klidem jsem zavrtěl hlavou. Poté jsem se obrátil ve dveřích a chystal se odejít, avšak čaroděj mě chytil za rukáv a zastavil mě. 

,,Proč nejsi naštvaný?" zeptal se mě zmateně a já si povzdechl. ,,Pusť mě, Sherlocku. Odcházím." Vytrhl jsem se mu. Musel jsem vypadnout z domu. Neměl jsem náladu se s ním teď dohadovat. Ať si dělá co chce. Vytáhl jsem z toho nepořádku svou peněženku a vyšel z pokoje. Tentokrát už mě tmavovlásek nezastavil. 

Nebyl jsem naštvaný, byl jsem zklamaný a smutný. Ten jeho výraz byl divný. Jak to popsat...jakoby snad chtěl abych byl naštvaný. Neměl jsem momentálně náladu to nějak hlouběji rozebírat, avšak až ráno vystřízlivím, určitě tomu budu muset přijít na kloub.  

To jsem však netušil, co mě čeká za noc.