„Nemůžu uvěřit tomu, že to zařídí takhle na rychlo." Řekla Hermiona nadšeně. „Za pár dní už budeš opravdu Malfoyová!" Řekl Draco. „Budeme to muset říct McGonagallové, abychom se mohli věnovat přípravám." Řekla Hermiona a povzdechla si. „Ta žádost o ruku nemohla počkat, viď?" Řekla a usmála se. „Ne." Usmál se a Hermiona na něj. „Princezno, jsi krásná." Řekl a pohladil jí po ruce. „Díky." Usmála se a políbila ho. A tak tam ty dvě spřízněné duše stáli na žhnoucím slunci a líbali se. „Miluju tě." Řekl Draco do jejích rtů. „Já tebe taky." Usmála se a políbila ho znovu. „Taky jsi vždycky, když jsi byla dítě nesnášela, když jsi někde šla a někdo se tam líbal?" Řekl Draco s úsměvem, když si vzpomněl, jak to sám nesnášel. „Mně to přišlo roztomilé, ale u rodičů mi to nějakým způsobem vždycky vadilo." Usmála se a Dracovi úsměv trochu spadnul. „Naši se přede mnou nikdy nelíbali...a kdo ví jestli někdy jo." Povzdechl si. „Draco," začala Hermiona s úsměvem. „Nic si z toho nedělej. Zapomeň na minulost a nepřemýšlej nad budoucností, protože žiješ teď. Se mnou." Usmála se víc a on ji objal tak silně, až to trochu bolelo a jí bylo jasné, že když dělá zrovna tohle, tak zadržuje slzy -ty slzy, které jí vždy drásaly srdce- proto se k němu víc přitiskla a čichala tu úžasnou vůni a poslouchala tlukot jeho srdce. „Díky, princezno." Pošeptal jí do vlasů a ona ho objala ještě víc.

***

„Jo,jo,jo,jo! Pojď!" Táhla Hermiona Draca na večeři. Proč táhla? No...tak se vrátíme kousek zpátky.

Bylo něco málo před půl šestou. Najednou někdo začal klepat do zdi hřebík a všem to začalo připomínat časy za Umbridgeové.  Hermiona se pochopitelně chtěla jít podívat, a tak Draco neprotestoval a šel se s Hermionou podívat, co se to vlastně děje. „To ne!" Vydechla Hermiona. „Jak to zjistili?" Divil se Draco a prohlížel si novou obří nástěnku, na které bylo uprostřed napsáno: Blahopřejeme Malfoyovi a Grangerové k jejich budoucímu sňatku a dítěti! Celé Bradavice.
„Hej! Kočičko, fakt nosíš v břiše Malfoyovo dítě?" Zeptal se někdo z Mrzimoru. A pak že Mrzimorští jsou normální...i když, neházejme všechny do jednoho pytle...
„Co když jo?" Zeptal se Draco a udělal svůj typický úšklebek. „Blahopřejeme!" Zakřičela celá ta skupinka a Hermiona protočila oči. „ZABINI!!" Zakřičela přes celé Bradavice. A netrvalo dlouho a už se k nim přiřítila celá skupinka ve složení: Blaise Zabini,Pansy Parkinsonová, Theodor Nott,Harry Potter, Ginevra „Ginny" Potterová a James Potter. „Co má tohle znamenat?!" Řekla ledově až z toho všem přítomným naběhla husina. „Já v tom prsty nemám." Řekl Blaise a otočil se na Pansy. „Pansy? Nechceš se přiznat?" Řekl a Pansy se podívala do země a pípla: „Pardon." „Pansy, vždyť to musela vidět snad už půlka Bradavic!" Řekla Hermiona a trochu se zklidnila. „Ale byl to Blaisův nápad a Theodorův." Řekla Pansy. „Teď už se s tím asi nic neudělá." Povzdechla si Hermiona. „Co se stalo, že jste tady všichni spolu?" Divil se Draco. „Díky vám se všechny koleje jaksi usmířili a my nejsme výjimka." Řekla Ginny s úsměvem. „Jak jako?" Zeptala se Hermiona. „Tak takto." Řekl Blaise. „To vlastně díky tomuhle." Řekla Ginny a pohodila hlavou směrem k nástěnce. „Jako vážně?" Podívala se na ní Hermiona nevěřícně. „Evidentně." Řekla Ginny. „Grangerová, fakt si bereš Malfoye?" Ozval se za nimi nějaký Zmijozel. „Blahopřeju." Řekl s úsměvem a Hermiona málem omdlela. „Jestli nám takhle budou blahopřát všichni, tak si zalezu do sklepení a už nevylezu." Povzdechl si Draco. „Ale jdi ty. Náhodou je to od nich hezké." Řekla Hermiona a Draco protočil oči. „A já mám hlad, takže jdeme na večeři." Řekla Hermiona a vzala Draca za ruku, ale ten se furt zastavoval a říkal, že nikam nepůjde, takže ho Hermiona musela do Velké síně dotáhnout, a tak se nacházíme v přítomnosti.

„Draco, prosím!!" Řekla Hermiona a udělala psí oči, takže jí Draco dlouze políbil, načež celá Velká síň začala tleskat a nějaký Havraspár si stoupl na stůl a zakřičel: „Hodně štěstí novomanželům Malfoyoým!"
To se potom všichni začali smát a Hermiona zrudla. „Jako kdybych nic neříkal." Povzdechl si Draco, vzal Hermionu za ruku,na které se zaleskl onen stříbrný prsten se zeleným kamínkem a šel si sednout ke Zmijozelu, kde se na něj všichni kluci usmívali a všechny holky na něj vrhali smutné -a na Hermionu vražedné- pohledy. „Lásko, mám pocit, že kdyby pohledy zabíjely, tak už jsem mrtvá." Řekla Hermiona a věnovala se jídlu, které jí Draco - jako vždy- připravil na talíř. „Já jim tě nedám." Pošeptal jí a políbil do vlasů,za což po něm všechny dívky hodily vražedný pohled jako na Hermionu. „Jez, ať můžeme vypadnout." Pošeptal jí a ona se usmála a přidala do žvýkání. (Pozn. au. Nevěděla jsem jak bych to napsala, ale asi nenapíšu, že přidala do jezení 😂)

***

„Draco, ví o tom tvoji rodiče?" Zeptala se starostlivě. „A o čem?" Zeptal se. „O všem. Od svatby začínaje po miminko konče." Řekla a on jí pohladil na jejím - ještě ne tak velkém- břiše. „Ještě ne. A vaši?" Řekl. „Naši ano. Poslala jsem jim sovu. Jsou celí nadšení. Taťka psal, že se mamka okamžitě rozplakala a on od toho neměl daleko." Řekla s úsměvem. „Vaši umí psát i přes něco jiného, než přes tu krabičku? Ten... mobilón?" Zeptal se a Hermiona se usmála. „Zřejmě myslíš mobil. Ano, umí." Usmála se a on jí políbil. „Je neuvěřitelné, že už za týden budeme psát OVCE. To přeci ani není možné." Řekla Hermiona. „Taky mi to přijde divné." Řekl a kreslil jí na rameno kolečka.„Vždyť před nedávnem bylo druhého září." Řekla a usmála se. „To je moje nejoblíbenější datum." Usmál se. „Už jsme spolu osm měsíců." Řekla s úsměvem a zvedla se z jeho stehen, na kterých doposud ležela. „Miluju tě, Draco." Řekla s úsměvem. „Já miluju tebe, Hermio." Řekl a ona si ho lehce přitáhla za jeho stříbrno-zelenou kravatu a už už se ho chystala políbit, když tu najednou na okno zaklepala sova. „Podělaná sovo!" Vykřikl Draco k oknu a ve společence všichni vyprskli smíchy, neboť si to vyložili jaksi každý po svém.

„Cože píše? Ukaž mi to jednou prosím tě." Řekl a vzal si dopis ještě jednou do ruky.
„Jak si vůbec může dovolit tohle napsat!" Vykřikl Draco. „A to oslovení. To je neuvěřitelné." Zamumlal a podíval se na Hermionu, které stékala slza a zároveň byla úplně rudá z toho, jak byla naštvaná.

Dobrý večer Grangerová,
zřejmě si říkáte, proč vám
píši právě já. Je to prosté.
Doslechl jsem se, že vás
můj syn Draco požádal
o ruku. S tím nesouhlasím,
nechci, aby mudlovská šmejdka
jako vy, patřila do mé rodiny
a pošpinila tak jméno,
které je již po staletí
čisté a vznešené.
Také se mi doneslo, že
s mým synem čekáte dítě.
Žádám vás tedy, abyste
šla na potrat a mého
syna opustila.
To je vše, co potřebujete
k tomu, aby byl spokojený
jak Draco, tak vy.
S pozdravem Lucius Malfoy.

To se psalo v dopise pro Hermionu.
Dopis samozřejmě dostal i Draco. Z toho dopisu si ale nic nedělal, jelikož mu to vlastně bylo docela jedno. Ano, dřív by asi skočil z Astronomické věže, ale teď mu to bylo prostě jedno. Hlavní bylo, aby se Hermiona nestresovala, jelikož by to neprospívalo ani jí, ani miminku, na které se Draco mimochodem těšil každým dnem víc a víc.

Milý Draco,
asi už víš, že jsem psal
tvé snoubence. Musím ti
však připomenout, že
jsi Malfoy a ona je
obyčejná mudlovská
šmejdka. Ovšem chápu,
že ji nebudeš chtít opustit,
když nosí tvé dítě. O to se
jednoduše nestarej, půjde
na potrat. A pokud se tak
nestane, budu nucen tě
vydědit. Máš dvě možnosti,
buď nebýt s Grangerovou a
být normální Malfoy,
nebo s ní zůstat a
být ubožák, jako Weasleyovi.
Brzy odpověz.
                                                Otec

To bylo v dopise pro Draca. „Draco. Co budeme dělat?" Zašeptala Hermiona. „Vždyť nám něco může udělat." Šeptala   dál a po tvářích jí tekly slzy. „Princezno, mně je to jedno. Ať mi klidně sebere všechny peníze. Já chci být s tebou. Je mi jedno, co si o tom myslí on." Řekl a objal Hermionu. „Takhle tě žádný ten kus kovu neobejme, tak k čemu jsou?" Řekl a ona na něj koukala s otevřenou pusou. „Tobě nezáleží na penězích?" Řekla a on zavrtěl hlavou. „Půjdeme mu odepsat." Řekl a pomohl Hermioně ze země. „Dobře." Usmála se. „A už neplakej, mně se potom chce taky." Řekl a utřel jí slzu. „Dobře." Řekla a on jí políbil. „Miluju tě, princezno." Řekl. „Já tebe taky." Usmála se. „Co bych si bez tebe počal?" Řekl a políbil jí do vlasů. „A co já bez tebe." Řekla. „Tak pojď." Řekl, posadil se na židli a ona jemu na klín.

Tak jsem tady zase. Tuhle kapitolu jsem psala od včerejška, tak doufám, že se vám líbí. Nápadů mám teď hodně, protože hodně přemýšlím a myšlenky mě vždycky zavedou k téhle knížce. Děkuju všem moc za podporu, už se blížíme ke 3K přečtení. Vaše Déňa Grangerová 💙❤️💚💛