Kolem oběda

Vzbudila mě až hlasitá rána. Trhnul jsem sebou a otočil se za zvukem. Charles vedle mě jen odmítavě zamručel, přetočil se na bok a spal dál. Pohled mi spadl na vstupní dveře, kde stál celý tým X-manů a zhrozeně koukal na mě. „Ehm...dobré ráno?" Byl jsem rudý jako rajče a peřinu jsem si tahal až k bradě. Storm se opřela o zárubně dveří, aby neupadla a Kiklop raději už polomrtvou Jean odvedl bokem. Ve dveřích na mě zůstalo civět ještě pár lidí, ten zbytek odběhl zřejmě na záchod podle toho, jakou měli nezdravou barvu. Mezi nimi jsem poznal stříbrovlasého kluka, toho modrého poděse a Logana. Chvíle trapného ticha se nepříjemně vlekla. „Nechcete- nechcete mi dát pár minut na převlečení? Hned budu u vás a pokusím se to nějak vysvětlit." Žádná nepotřebná slova už nezazněla, jen se zavřely dveře. Bože a co teď?! To prostě neukecám! Co jim mám jako asi říct?! Přijdu si sem jako světově hledaný padouch na útěku, dostanu krytý azyl, musí mě zachraňovat z hloupých situací a ještě jim přehnu šéfa!! Ti mě fakt pohřbí pod zem!

Neochotně jsem vylezl z postele a po krátké sprše jsem se oblékl a na rozloučenou dal ještě Charlesovi pusu na čelo. Po chvilce už jsem upravený kráčel chodbou k obýváku, kde jsem hádal, že mě asi budou čekat. Měl jsem bohužel pravdu. Hned poté, co jsem vešel do pokoje se za mnou zavřely dveře a já byl zaražen do měkkého křesla. Proti mně teď na dlouhé sedačce seděla celá ta partička ve žlutým. Na sucho jsem polkl. „Tak bych měl asi začít vysvětlovat co?" Jako by mě chtěli těmi zamračenými obličeji zabít. Nervózně jsem si zajel rukou do vlasů a křivě se pousmál. „Hele, vím, že to asi vypadá dost šíleně." „Sklapni ty jeden bezcitný starý zloduchu! Co jsi s profesorem provedl?! Tos ho zaklel, nebo ho zdrogoval?! Celou dobu se chová strašně divně, už od doby, co za tebou jezdil do věznice! Nevím, co jsi mu provedl, ale okamžitě to odvolej!!!" Storm sršely z očí blesky a šlo hmatatelně vycítit, jak kolem zhoustl vzduch. Sakra, to vypadá hodně špatně. Měl bych se je snažit nějak uklidnit. „Já mu vážně nic neudělal, nebo alespoň nic, co by sám nechtěl! Nemůžu za to, že se do mě zamiloval!" Teď už to bylo opravdu špatné. Z křesla jsem utekl o kus dozadu, jelikož ostatní se zvedli a nebýt Jean, tak bych už měl Wolverinovy drápy asi v břiše. „Lháři! Zneužil jsi ho! Budeš pykat!" Teď už mi jde vážně o život! „Prosím, uklidněte se! Všechno vysvětlím!" „Ty už nevysvětlíš nic!" Logan se proti mně vyřítil s těmi jeho ostrými drápy. Jen těsně jsem ho zadržel a odhodil kousek dozadu. „Nemůžu za to! Začal si sám!" Vykryl jsem střelu laseru a sehnul se před poryvem větru. „Políbil mě, tenkrát ve vězení! Když jsem utekl, tak mě u sebe nechal!" Další krytí nebezpečných střel. „Spal jsem na gauči a pak po té kontrole jsem si na jeho žádost lehl k němu do postele! Jen těsně jsem uhnul před sněžnou koulí. A sakra, takhle tady za chvíli pojdu! Uskočil jsem před laserem a schoval se za opěrku křesla. „Když jste mě zachránili, málem mě umačkal no a asi se to trochu zvrtlo! Dál už si to asi domyslíte!" Logan se pod mou zábranou už pekelně vzpíral a bylo čím dál těžší se udržovat při životě. „Já tě fakt zabiju ty jeden šmejde! Pusť mě, ať ti můžu srazit tu tvou lhářskou hlavu od bídných ramen!" Pár skoky jsem byl u dveří právě ve chvíli, kdy křeslo vybuchlo. Tak to bylo o fous! „Vy jste se zbláznili!" „Drž hubu a zkapej!" Už jsem neměl sílu držet Logana na uzdě. Povolil jsem a vytvořil zábranu z kovových věcí v okolí těsně před tím, než se na mě snesla smršť krup a ledových střel. Stěna odpadla po pár zářezech ostrých nožů. „Sakra tak dost!" Uhnul jsem před jedním z dalších výpadků a spadl na zem vedle vchodových dveří, které se v okamžiku rozrazily a dovnitř vjel plastový vozíček. „A stačí! Sednout! Hned!" Palba na mou osobu ustala a osazenstvo se vměstnalo zase zpátky na gauč. Zarazilo mě, jak velkou autoritu a respekt si u nich vydobyl pouhý stařík na vozíčku. Vděčný za to, že zakročil jsem se možná trochu zbaběle schoval za menšího z nás. „Všichni se styďte! Vaše chování dalece přesahuje meze slušnosti! To se dělá napadat hosty?!" Mluvil na ně jako na malé děti. Poslušně sklopili hlavy a zpytovali svědomí. „Ericu jdeme!" Byl najednou tak rázný, že jsem se ani nepokoušel odporovat. Jen co se za námi zavřely dveře, začal si mě starostlivě prohlížet a okukovat ze všech stran. „Jsi v pořádku? Není ti nic?" Němě jsem pokýval hlavou a schoval rozklepané ruce do teplých dlaní. Cítil jsem se s ním bezpečně. „M-měl bych asi vypadnout, jen ti přidělávám starosti. Beze mě ti bude líp." Pevně mi sevřel dlaně a donutil mě se na něj podívat. „Nikam nejdeš, jasné?! Když tu situaci nepřekousnou, tak je prostě pošlu do háje. Nikdo mi tě už nikdy NIKDY nevezme, jasné? Budu se za tebe bít do konce svých sil." Přimkl jsem se k němu a políbil ho na holou hlavu. „Nemůžeš mě upřednostnit před svou celoživotní prací." „Ty jsi to pro mě udělal." Políbil mi hřbet ruky a vtáhl si mě do objetí. „Ale měl bych je asi zklidnit." Kývl jsem a ještě před tím, než jsme se znovu vrátili do polorozpadlého obýváku, políbil jsem jej na tvář.

O hodinu později

„O-omlouvám se, j-já.........nějak jsem prostě nevěřila, že by to mohla být pravda. Myslela jsem si, že........no, že vás nějak pobláznil. Vždycky jste byl pro všechny z nás takový samotář, tak nám to prostě přišlo nemyslitelné. Je nám to líto." Storm se pořád dokola omlouvala jak Charlesovi, tak i mě, i když mě o hodně méně. Bylo vidět, že jí to mrzí a že se spletla. „Můžu vás všechny ujistit, že Eric vám říkal pravdu. Všechno jsem to začal já a nesu si plnou odpovědnost, ovšem...........měnit nic nehodlám. S Magnetem budu doufám udržovat i nadále vztah a vy se s tím doufám smíříte." Všichni z nich se omluvili a odešli. Nakonec jsme v místnosti zůstali jen tři- já, Charles a Logan. „Logane.....ty jsi u nás nejkratší dobu a tak chci jen říct, že po tobě nemohu žádat, abys Erica akceptoval, nebo se mu omlouval. Pochopím, pokud budeš chtít odejít, ale doufám, že víš, že tady jsi vždy vítán." Pochopil jsem, že je tady Wolverin nový, možná ještě ani není X-man. Pochopím jeho zlost vůči mě, vždyť jsem mu málem zabil kamarádku, ale proč tak chrání Charlese, to prostě nechápu. Že by mu byl něčím dlužen? „Myslím, že to přežiju Charlie, ALE (!!!)...........nesmí se už tulačky ani dotknout!" Opravdu mě tímto překvapil. Natáhl jsem k němu paži. „To beru." Přijal ji a potřásli jsme si pravicí. Když jsme úplně osaměli, vzal si můj obličej Charles do dlaní a zadíval se mí hluboko do oříškových očí. „Ale co na to řeknou studenti? Nebo to chceš zamlčet?" Zavěsil se mi do ramene a shodil si mě zase do klína. „Mě je to vlastně jedno. Hlavně, že jsem s tebou." Přivinul jsem se k němu a užíval si jeho vůni. „Ale tady bychom asi sedět neměli. Někdo by mohl přijít." Kývl hlavou a nechal mě vstát. „Takže to zamlčíme, alespoň prozatím?" „Asi jo. Na chvíli." „Ale zavřít se na celou tu dobu do mé ložnice taky nebude řešení." Kývl jsem a pousmál se. „Ale neříkej, že by se ti to nelíbilo." „Možná." Taky se usmál a uzmul si ještě jeden polibek z mých rtů.