Ráno

Probudil jsem se natisklý na teplém těle. Prvně jsemse polekal, než mi došel včerejšek. Usmál jsem se a ještě více se přimáčkl naspícího Charlese. Něco zamručel a objal mě kolem pasu. Zachumlal jsem hlavu dopeřiny a nechal se unášet příjemným pocitem. Po krátké době se začal i Charlesprobouzet. Když si uvědomil, co dělá, trochu se napjal a chtěl ze mě rukusundat. Chytl jsem ho za zápěstí a vrátil ji zpět. „Ať tě to ani nenapadne."„E-ericu? Jak dlouho už jsi vzhůru?" „Chvíli." Přisunul jsem se ještě blíž anechal si dýchat na krk. Po chvilce jsem se přetočil a dal šokovanémuCharlesovi ranní pusu. Doslova jsem se choval jako zamilovaný blázen. „Dobréráno." „Dobré." Přitulil jsem se k němu a nechal se ještě chvíli objímat.„Měli bychom asi jít, než pro nás pošlou celý tým." „To bychom asi nechtěli."Ještě jeden polibek, než jsem se donutil vstát. Oblékl jsem si svůj obleks krátkým pláštíkem a upravil si vlasy. „Dobře, teď už můžeme na snídani."Otočil jsem se k odchodu, ale Charles ještě pořád seděl na posteli. „Budeto ještě dneska?" Postarší se probral z transu. „Jo promiň, jen jsem sezamyslel." Pobaveně jsem si ho prohlédl. „Tady někdo strašně kecá." Došlo mi,že mě pozoroval. Pomohl jsem studem zčervenalého Charlese posadit a převléct.„Cítím se s tebou jako bezmocné dítě." Pohladil jsem ho po zádech. „Zlato,já se ti jen snažím pomoct. Když ti to vadí, tak tě tu nechám klidně i umřít."Charles se zasmál a rozlej se ke dveřím. „Kdy jsem se stal pro tebe zlatem?"Zarazil jsem se a koukl se stranou. Vůbec mi nedošlo, že jsem ho tak oslovilnahlas. „P-promiň. Vůbec mi to nedošlo." „mě to nevadí......zlato." Před jídelnoujsem si dal od Charlese odstup a s úsměvem jsem vešel do místnosti. Jako iden předtím bylo velice dobré jídlo. Takové kdyby podávali v té věznici,hned by se mi lépe žilo. Dlouho jsem se ale nezdržel a spěchal si vyvětrathlavu. Ze včerejška se mi stále hýřily myšlenky a já nechtěl, aby si je nějakýz dalších telepatů nepřečetl. „Ahoj Ericu." „Zdravím Mystic. Promiň, aleteď potřebuju být chvíli sám." „Já vím. Jak jsi to říkával? Ach, už vím!Provětráváš si hlavu, co? Znám tě dost dlouho na to, abych poznala, že tě něcotrápí." Posmutněle jsem se usmál s pohledem upřeným do zahrad. „VíšMagneto, není moc věcí, co tě dokázaly za život rozhodit. Charles je jednouz těch věcí. Co mezi vámi skutečně je?" Neodpovídal jsem. Ani jsem sipředtím neuvědomil, jak jde na mě ta změna vidět. Vždyť já se skoro permanentněusmívám! Měl bych se začít víc hlídat. „Tak mi to neříkej, však já toz Charlese dostanu sama. Jen jsem ti chtěla říct, že tebe nerozhodí nic,co pro tebe není opravdu důležité. Nikdy jsi ve svých ideálech necouvnul ašlapal i přes mrtvoly. Pokud tě něco z tvé dráhy dostane, pak to bude něcoopravdu silného." Co to mělo znamenat? Ví snad něco? Díval jsem se za vzdalujícíse postavou modré dívky. „Mystic?!" Otočila se a na tváři jí pohrával šibalskýúsměv. „Co bys udělala ty?" „Já se tenkrát rozhodla pro tvůj ideál. Někdy tohotrochu lituju, ale tenkrát mi to tak přišlo správné. Možná že i bylo, ale to užteď nejde posoudit. Pokud to ucítíš tady, pak nedělej stejnou chybu, jako jsemji udělala já." Poklepala mi na hrudník v oblasti srdce, než se miztratila z očí. Nechala mě tady stát samotného, abych tápal ve svýchmyšlenkách. Vážně mi teď naznačila, že mám dát Charlesovi šanci? Ale takyříkala, že mé předsevzetí nikdy nic nenarušilo. Byl jsem vždy přesvědčený osvých prioritách. Charles nebo světová nadřazenost mutantů? Proč jen je taktěžké se rozhodnout? Rozešel jsem se k hlavní bráně. Musel jsem odsud nachvíli vypadnout. Otevíral jsem vrata, když mi v hlavě zazněl hlas. „Užodcházíš?" „Jen na chvíli, ale brzy se vrátím. Čekej mě na večeři." „Je tonebezpečné." „Dám si pozor." Zmáčkl jsem kliku a ve chvíli jsem byl pryč.

O dvě hodiny později

Musel jsem se tam jít podívat. Na to sídlo, kde jsme spřádali plány a realizovali propracované kroky. Najednou už to ale nebyl bezpečný skalní kryt se spoustou železných pastí, jako spíše stísňující bunkr. Bylo to tady jako betonová kobka, ve které mě kdysi sami drželi. Prostě jen hrob bez života, ponurý a pustý. Když jsem se pak vracel dlouhou lesnatou cestou do školy, začínal jsem mít jasno v tom, co chci. „Teď!" než jsem se stačil nadát, zasáhlo mě něco do krku. Začala se mi točit hlava a poslední co si pamatuju, byly postavy vylézající ze všech stran.

Když jsem se probral, ležel jsem svázaný na zemi uprostřed lesa. „Už se probírá! Super! Přiveďte velitele." Pokoušel jsem si přivolat něco na pomoc, ale v okolí nebyla ani jedna kovová tyčka. „Zdravím Magneto! Já jsem Herald, vůdce vašich povstaleckých následovatelů. Budeme rádi, pokud se k nám znovu připojíte. Obdivujeme vás tady všichni do jednoho. Povězte, jak se vám podařilo utéct?" Trhnul jsem sebou a pokusil se zvednout. „Pusť mě blbče! To už se z vás nových mutantů neumí nikdo chovat slušně ke starším lidem?!" „Omlouváme se za své způsoby, ovšem musíme mít prvně jistotu." „Já pracuju sám s hrstkou vyvolených. Celá armáda je mi na houby, jen přivoláte pozornost. Pusťte mě a nechte mě na pokoji!" Ten zhyzděný hnusák se padoušsky zasmál a něco naznačil muži vedle sebe. „To je ale škoda, že nesouhlasíte. Asi si vás tady budeme muset nechat déle, ať změníte názor. No nic, tak tedy zase zítra!" Něco tvrdého mě trefilo do hlavy a pak už byla kolem zase jenom tma.

Večer na Xaviérově škole (Pohled Charlese)

„Sakra říkal jsem, že mi řekl, že se za chvíli vrátí! Je pryč celý den!" Rozčíleně jsem máchal rukama, až jsem málem spadnul z vozíku. „Klid Charlesi, vždyť máme Cerebro." Storm se mě snažila uklidnit a chytit mi ruce. „To nejde! Nezvládnu to! Mám nervy v kýblu!" Rozklepaně jsem se sesul na židli. „Udělám to." Všichni jsme ztichli až na Scota, který se vydal přímo za svou přítelkyní. „Jean, to nejde. Nejsi připravená. Něco se pokazí a tobě to ublíží." „Zvládnu to." Kiklop se na svou přítelkyni ustaraně podíval. Objala ho a o pár minut později už se nám strácela za zdni Cerebra.