Od doby, co Rose odpustila Tomovi jeho nevěru už uběhlo už skoro šest měsíců, tak to letělo a jejich vztah byl teď o dost lepší. Byli podle všech nejhezčí pár na škole. Nikdo nevěděl proč, jestli to bylo tím, jak zamilovaně na sebe koukali, nebo jak se jen tak, cestou na hodinu políbili,jak se od sebe skoro ani nehnuli, no zkrátka... důvodů asi bylo víc.

„Koťátko, půjdeš se mnou na procházku?" Zeptal se jí Tom u oběda. Už žádné další hodiny neměli, jelikož profesor Kratiknot s profesorkou Trelawneyovou odjeli. Údajně každý sám, ale...moc to tak nevypadalo, jelikož se přemístili spolu. „No, já si potřebuju udělat ještě esej na lektvary. Můžeme jít zítra." Usmála se Rose a on přikývl a zmizel. Evidentně se šel projít sám. „Udělám si tu esej. Ahoj, Lilly." Usmála se Rose a odešla do knihovny. Kde jinde by byl větší klid, než právě tam?

***

Konečně skončila s esejí. Řekla si, že by nebyl špatný nápad jít se taky trošku vyvenčit, tak vstala a vyrazila na procházku k jezeru. Potkala Toma. „Ahoj." Usmála se a on se na ní zamračil. „Neříkala jsi, že budeš dělat tu esej?" Zeptal se. „Jo, ale-" „Takže sis vymýšlela?" Zeptal se znovu a Rose se zamračila. „Co se stalo?" Zeptala se starostlivě. Nedostala odpověď. „Udělala jsem něco?" Zeptala se a opět bez odpovědi. „Co se stalo?" Zeptala se znovu a znovu nedostala odpověď. „Víš co, fajn, jak myslíš, nemluv se mnou. Jdu se projít, až budu mít náladu, tak si možná promluvíme." Řekla a naštvaně odešla.
A zatímco Rose se vydala kolem jezera, Tom se vydal na cestu ke hradu. 

______________________________________
26. května 2017

Rose s Tomem se rozhodli přejít přes to, co se stalo u jezera. Každopádně se od té doby už vídali míň. Tom čas od času někam zmizel a do večerky se nevrátil. Rose a Lilly o něj začínaly mít strach. Myslely si, že to je pořád jeho rodiči a že ho to tak moc sebralo. Nebo že se bojí zkoušek. Nebo ho furt trápí ta věc z prázdnin. Jednou šly z hodiny. Tom se zase někam vypařil a Rose měla v plánu jít s Lilly na procházku. Kam jinam, než do Prasinek. Dostaly totiž chuť na sladkosti a chtěly jít do Medového ráje.

„Lilly." Vydechla Rose, když vyšly z Medového ráje. Naproti nim se o zeď opírala jedna holka ze Zmijozelu a hádejte co tam dělala. Líbala se s Tomem. Lilly se najednou zablýsklo v očích a vydala se směrem k Tomovi. „Co děláš ty kreténe!?" Zařvala na něj a strčila ho. „Uklidni se." Řekl a to naštvalo Lilly ještě víc. „Já že se mám uklidnit?! Ty si srovnej věci v tý svojí makovici!" Ječela na něj. „Co oči nevidí, to srdce nebolí." Řekla ta Zmijozelka. „Ty drž hubu, couro! Vypadni, než tady na tebe použiju všechny kletby, které znám!" Zařvala na ní Lilly a ona rychle utekla. „A ty. Proč jí to děláš?!" Zaječela Lilly na Toma. „Vždyť už se na mě úplně vykašlala. Líbala se s jiným klukem. A bylo jí milejší dělat esej na lektvary, než být se mnou." Řekl Tom a Rose zaťala pěsti. „Ten kretén dal pusu jí! Ale to bys jí musel poslouchat pořádně, Thomasi!" Řekla naštvaně Lilly. „Tak já, že jsem se na tebe vykašlala?! Já nejsem ta, která mizela po snídani a vracela se chvíli před večerkou! Já tady nejsem ta, která někoho podváděla! Jsi to ty! Brácha měl pravdu, když dáš někomu druhou šanci, vždycky tě nakonec zklame! Končíme, Thomasi!" Zakřičela a potom se otočila, ale ještě předtím než odešla se otočila a vrazila mu pěstí do nosu. Potom odešla.

Samozřejmě, že zadržovala slzy. Alespoň do doby, než přišla k jezeru, kde si sedla ke stromu a dala se do usedavého pláče. Proč to takhle skončilo. Do konce školy zbývalo už jen třicet čtyři dní. Do té doby se bude muset s Tomem vídat každý den. „Zlato, pojď sem. Nestojí ti za to. Když ty jemu nestojíš ani za to, aby se ti omluvil, tak on ti nebude stát za to, aby jsi kvůli němu plakala. Kluků po tobě kouká hodně. Tak se po nějakém porozhlédni. On není jediný kluk na světě." Řekla Lilly a objala Rose. „Proč to udělal?! Však já ho miluju a on tohle." Vzlykala Rose a Lilly jí hladila. Na rameni měla sice už úplnou louži, ale co by pro Rose neudělala. Vždyť ona by udělala to samé. „Podívej se na mě." Řekla a Rose se na ní podívala. „Vy jste spolu skončili, ale já jsem tvoje  nejlepší kamarádka a zůstanu s tebou navždy. Do smrti i po smrti. Když umřeš ty, já umřu taky." Řekla Rose přikývla. Lilly věděla, že to má stejně. 

***

Seděly tam už pár hodin a začínalo se stmívat. „Pojď." Řekla Lilly a pomohla Rose vstát. „My jsme tu pro sebe vždycky." Řekla a Rose se usmála. Věděla, že to je to, co si říkaly asi ve deseti. Ale platilo to pořád. „Vždycky a navždycky." Usmála se Rose a Lilly přikývla. „My dvě, proti všem." Řekla Lilly. „Nejlepší kámošky navždycky." Usmála se Rose a Lilly přikývla. „Je to lepší?" Zeptala se Lilly a Rose přikývla. Bylo to mnohem lepší. „Tak jdeme." Usmála se Rose a objala Lilly kolem ramen, stejně jako ona jí.

***

Přišly na večeři a obě vysmáté. Zpráva o rozchodu Rose a Toma se šířila rychlostí blesku, takže o tom věděli všichni studenti v Bradavicích. Překvapilo je, že to Rose vzala tak v pohodě. Rose celkem ty pohledy vadily, takže zaječela přes celou Velkou síň: „HLEĎTE SI SVÉHO! JSEM BEZCITNÁ MALFOYOVÁ!" Lilly se rozesmála a Rose taky a se smíchem si sedly. A na just vedle Toma. Nechtěly si hledat nové místo. Toma celkem překvapilo, že si sedly zrovna sem, ale pochopil je. „Jsem ráda, že si z toho nic neděláš." Usmála se Lilly. „Já taky, ještě se trápit kvůli takový zbytečnosti." Usmála se Rose a spolu s Lilly se začaly zase smát. „Já jsem si upřímně myslela, že ho ty podvedeš první." Řekla Lilly a Rose se rozesmála. „Taky jsem si to myslela. A ten humor." Řekla Rose a ani očkem nezavadila o Toma. „On nějakej měl?" Řekla Lilly překvapeně. „Ne, ale tak víš co, já jsem se smála jen ze slušnosti. A jen ze začátku." Řekla Rose a Lilly se rozesmála a ona s ní. „Vidíš a s takovým kopytem jsi byla tři roky." Řekla Lilly a Rose nechápavě zavrtěla hlavou. „A jak jsi s ním mohla spát. To je mi největší záhada." Řekla Lilly a Rose se rozesmála. „Ta největší. Je to divný." Řekla Rose a Lilly přikývla a obě se znovu rozesmály. To už Toma přestalo bavit. „Tak hele, vy dvě. Nevím, co jste pily, ale přestaňte se takhle bavit přede mnou." Řekl a Rose se na něj otočila. „A co když jsme nic nepily?" Zeptala se. „Tak si alespoň nevymýšlej. Vím, že tě to vzalo, neměla jsi v plánu mě podvádět, ani já tebe, nesmála ses ze slušnosti, ale proti, že to jsem vtipný a smála ses od začátku až do konce, spala jsi se mnou a líbilo se ti to. Tak tady nekecej." Řekl a Rose se na něj upřeně dívala. Nejradši by se rozplakala,ale to nemohla. Nikdo nemohl poznat její slabou stránku. Nebo by chtěla Toma alespoň obejmout. Ale co nadělá. Co se stalo, stalo se. Už nic nevezme zpátky. Nemůže se vrátit v čase. Vlastně ano, ale obraceče času ministerstvo zničilo. „Kéž by se dal vrátit čas." Povzdechla si a Lilly a Tom se nejdřív překvapeně podívali na ní, pak na sebe a pak zase na ní. To jí po tváři stékala jedna osamělá slza, kterou urychleně setřela. „No nic, já půjdu. Mám tě ráda, Lilly. I tebe, Tome." Pošeptala a potom odešla.
„Víš, jak ráda by ti odpustila?" Zeptala se Lilly Toma. „Nevypadá tak." Řekl jedovatě. „Snaží se být Malfoyová. Ale opravdu, chápu jí. Odpustila by ti ráda, ale když to udělala posledně, tak jsi udělal...tohle. A to jsi jí slíbil, že už se to nebude opakovat. Bojí se, že když ti odpustí, tak to dopadne stejně. Možná, že byste si měli promluvit." Řekla a Tom přikývl. „Jsi na mě naštvaná?" Zeptal se a ona přikývla. „Brečela kvůli tobě. Jsi jediný, kdo jí kdy dokázal rozplakat. Naposledy kvůli něčemu jinému, než tobě plakala, když jí umřel křeček." Řekla a on přikývl. „To jsem nevěděl." Řekl. „Ona je na tebe naštvaná, já tím pádem taky. My dvě tu jsme vždycky pro sebe." Řekla a Tom přikývl. „Já jsem si úplně posral život." Řekl a dal si hlavu do dlaní. „Posereš, jestli za si s ní nepromluvíš." Řekla Lilly a v zápětí strnula. „Ona řekla, že mě má ráda?!" Vykřikla zděšeně. „Jo. I mě." Řekl a Lilly se chytla za hlavu. „Co je?" Zeptal se. „Když tohle řekla naposledy, pokusila se o sebevraždu!" Vyjekla a začala se urychleně zvedat. „Do prdele!" Zaklel Tom a vyběhl za Lilly. „Jdu se podívat do umývárny. Ty se běž kamkoliv podívat, hlavně rychle!" Zaječela a rozběhla se k umývárně. Tom přemýšlel. Co mu říkala...

Vzpomínky

„Chtěla jsi někdy umřít?" Zeptal se jí Tom. „Jo. Jednou jsem se o to pokusila." Řekla Rose a Tom se na ní vyděšeně podíval. „Bylo to rok předtím, než jsem nastoupila do Bradavic. Všichni se ke mně otočili zády. Už jsem nechtěla žít." Řekla a on jí políbil. „Tak už nad tím nepřemýšlej.„Ale až budu stará a budu třeba nemocná, tak vylezu někam vysoko. Večer. A skočím. Ten zážitek bude neskutečný." Usmála se a Tom se na ní zděšeně podíval. „Ještě tu se mnou buď hodně dlouho."

Přítomnost

No jasně! Věž! Astronomická věž! Řekl si Tom a rozběhl se tam. A měl pravdu. Byla tam. Přelezla zábradlí a držela se ho. Jenom stála. Vítr jí čechral vlasy a ona si to nechávala. Koukala se na hvězdy a z očí jí teklo pár slziček, ale neřešila to. Ten pohled byl krásný. Myslela na všechno. Hlavně na Toma. Když je tenkrát v prváku sledoval ve vlaku. Tehdy se jí zalíbil. Nečekala, že mu potom dá druhou šanci, ale dala. Byla za to ráda. Byla ráda, že byli kamarádi. Všechny ty zážitky, všechna ta sranda. Tenkrát, když ho pozvala do prefektské koupelny a tam dostala svůj první polibek od kluka a přišla o panenství. Na Vánoce, při kterých dostala ten náramek. Pohladila srdíčko a z něj vytriskla ta fotka. Posadila se na zem a pořád se držela zábradlí. Její nejlepší kamarádi. Pokud chtěla ale na Toma zapomenout, musela se zbavit všeho, co jí ho připomínalo. A to byl i tenhle náramek. Od doby, co jí ho tenkrát zapnul, ho nesundala. Ale teď musela. Rozepla si náramek a ještě jednou promnula srdíčko. Zase z něj vytriskla fotka. Zmáčkla celý náramek v ruce a vstala. Pověsila náramek na zábradlí a dala si vlasy za ucho. Ještě ne. Ještě nechtěla umírat. Bylo na to moc brzo. Ale ne. Když to neudělá, tak hrozí, že by mu mohla odpustit. Tak strašně chtěla, ale nemohla. Bála se. Tenkrát mu odpustila a věřila mu. Už ne. Prohrábla si vlasy a zavřela oči. Potom zvedla jednu nohu a zašmátrala s ní do prázdna. „Rose, počkej. Nedělej to." Ozvalo se za ní. „Proč? Myslíš, že jsi mi ublížil málo? Tak se koukej. Takhle slabá jsem." Řekla a ukázala na své oči. Ještě tam byly vidět cestičky po slzách, které tekly. Už míň, ale pořád trochu ano. „Nejsi slabá, jen jsem ti ublížil a fakt hodně. A kdybys udělala něco takového ty, brečel. A jestli si myslíš, že se tě jen tak vzdám, tak jsi vedle. Vím, že ty mi neodpustíš, ale alespoň neskákej." Řekl a Rose přelezla zábradlí. „Ale nemysli si, že to je kvůli tobě. Ještě se mi umírat nechce." Řekla a sebrala ze země dopisy, které si měli všichni přečíst po její smrti. „Byl nějaký pro mě?" Zeptal se a ona přikývla. „Můžu si ho přečíst?" Zeptal se a ona zavrtěla hlavou. „Prosím." Řekl a ona zavrtěla hlavou. „Chtěla bych vrátit čas, abych upozornila své minulé já, že si tě má hlídat. Tolik slz, už nevybrečím kvůli nikomu." Povzdechla si. „A nejhorší je, že bych tě strašně ráda nesnášela, ale vlastně to nejde. Spíš dělám úplný opak. A ještě bych ti chtěla odpustit." Řekla a zadívala se na hvězdy. A jedna padala. Přála si, aby všechno bylo jako tenkrát. Kéž by jen mohlo... „Jenže já mám strach. Bolí to. Tady." Řekla a ukázala si na srdce. „A hodně. A když jsi to jednou udělal, tak proč bys to neudělal zas?" Řekla a otočila se na Toma. „Vlastně dvakrát." Opravila se a sjela po zdi dolů. „Proč musí být život tak těžký?" Povzdechla si a opřela se o Tomovo rameno. Nevěděla co dělá, ale ono se to nějak vyvine.

Ahoj! Tak tu máme asi jednu z posledních kapitol. Doufám, že se líbí. Mějte se krásně! Vaše Déňa Grangerová 💙❤️💚💛