Den, kdy mělo vše zmizet

„Potřebuješ ji dostat pryč," pronesl můj kamarád Dylan, zatímco jsme postávali na jeho zahradě před rezavým sudem, „jak z hlavy, tak ze svého života," dodal.

„Já vím," zamumlal jsem. Hryzal jsem si ret. V rukou jsem svíral stoh dopisů, které se k obdržiteli nikdy nedostaly.

Dylan se usmíval. Byl šťastný, že jsem se konečně vzpamatoval a já byl šťastný, že jsem v sobě našel odvahu a dokázal jsem se mu omluvit, ale to co jsem měl právě udělat, mi bylo proti srsti. Tenhle nápad nemohl vyjít z jiné než z Dylanovy hlavy. Věděl jsem, že to se mnou myslel dobře, ale nebyl jsem si jistý, jestli to byla správná věc a jestli se mi podle jeho slovo uleví.

Dylan škrtnul zápalkou a vhodil ji do sudu, do kterého předtím naházel dříví. Nebyl jsem si jistý. Dopisy jsem pevně svíral u hrudi a nerozhodně se díval na oheň, který plápolal víc a víc.

„Vhoď je tam!" poručil mi můj nejlepší kamarád a já se na něj s rozpaky v očích podíval. „Budeš se cítit lépe, kámo, vážně. Pokud to uděláš, nebude tě to nadále tak bolet. Gina shoří. Zmizí. Vypaří se."

„Stále ji budu potkávat ve škole," podotkl jsem.

Dylan zakoulel očima. „Musíš se zbavit všech vzpomínek, které na ni máš." Tiše jsem si povzdechl, a pak do plic nabral hluboký nádech, zavřel jsem oči a všechny dopisy vhodil do ohně. Na sekundu jsem doufal, že bych se třeba netrefil a minul sud, což by pro mě bylo něco jako znamení, že to nemám dělat, ale tohle se nestalo. Otevřel jsem oči a zaznamenal, že všechny mé listy hoří a za chvíli z nich nezbyde nic jenom popel.

Stačil jenom oheň na to, aby se všechna slova a pocity vepsané na papír vypařily, ale vzpomínky v hlavě spálit nemůžete.