20. prosince 2015

Třicet dva let jsem ti nenapsal. Poté co jsem spálil všechny dopisy, jsem se už nikdy neodvážil napsat další, ale teď tady sedím na křesle u krbu naprosto osamocený i přes to, že se blíží Vánoce. Nenávidím se za to, že myslím na tebe a ne na mou zesnulou ženu, která minulý rok podlehla v tak mladém věku vážné nemoci. Nenávidím se za to, že myslím na tebe a ne na mého syna, který bude svátky trávit pravděpodobně někde v Hongkongu. A vlastně se nenávidím za to, že na tebe vůbec dokážu myslet.

Gino, ani po třiceti letech nedokážu pochopit, proč jsi to udělala. Proč sis vzala život, proč jsi tady nechala svého otce, který se rok na to upil k smrti, proč jsi mě tím donutila, abych si to kladl za vinu. Kdybych nebyl takový zmetek a srab zároveň, mohl jsem ti pomoct, mohla jsi být tady, nemusela jsi odejít tak strašně mladá a krásná. Nikdy si to neodpustím.

Občas mi připadá, že jsi stále tady. Můžu tě naprosto jasně vidět. Tvůj mladý obličej bez jediné chybičky, oči hlubší jak Mariánský příkop, rty tak lákavé a sladké. Přeju si, abys tady stále byla, Gino. Chybíš mi, kdykoliv se v mé hlavě vynoří vzpomínka na tebe. Je smutné, že jsem se přes tebe vlastně nikdy nedokázal pořádně přenést.

Říká se, že po vaší první lásce, už nikdy nikoho nebudete milovat víc. Nejspíš je to tím, že první láska vás zlomí a vezme vám všechny iluze, a vy si pak dáváte pozor, abyste se nezamilovali příliš mnoho, a pak nemuseli znovu procházet bolestí a trápením. Ty jsi byla má první láska, Gino. Ty jsi ten důvod, proč jsem se už nikdy do nikoho nedokázal zamilovat tak jako do tebe, ačkoliv nechápej mě špatně, svou ženu jsem miloval, stále ji miluju, přestože mě opustila stejně, jako jsi to před několika dekádami udělala ty.

Chybíš mi. Myslím na tebe,

Victor

-KONEC-

A je to tady. Po týdny ukončuju tenhle příběh, který se mi vážně dobře psal. Doufám, že se vám líbil. Určitě mi do komentářů vypiště vaše pocity a názory. 

Mějte se hezky.