18. dubna 1983

Když jsem tě po víkendu potkal ve škole, mohl jsem cítit, jak jsi do mě zabodávala své ostré pohledy. Pokoušela ses mě zabít. Marně. Nesnášela jsi mě.

Na druhý den ses objevila u mé skříňky. V tom okamžiku jsem nebyl schopen zformulovat jednu jedinou větu. Zírala jsi na mě těma svýma hlubokýma očima a já čekal, až promluvíš a já konečně po tak příšerně dlouhé době uslyším tvůj zvonivý hlas. Vždy pro mě byl jako medicína, i teď. Měl jsem problém soustředit se na cokoliv jiného než na tvůj hlas, který mě hladil po duši.

Ptala ses, co to dělám, proč jsem v pátek udělal to, co jsem udělal, vtloukala jsi mi do hlavy, že tě nemůžu milovat, že uplynula až moc dlouhá doba na to, aby to bylo možné. Já jsem jen mlčky poslouchal, nesouhlasil jsem ani s jedním slovem, které jsi pronesla, a pak když ses uklidnila a na malou chvíli přestala mluvit, udělal jsem to, po čem jsem tak dlouho toužil. Políbil jsem tě a nikdy jsem nechtěl přestat, protože se to zdálo správné a všechny ty pocity, které jsem před rokem cítil, byly zpět a byly mnohem intenzivnější než kdy předtím, ale ty jsi to tak nejspíš necítila. Trvalo ti pár sekund, než ses vzpamatovala, pak jsi mě od sebe odstrčila a já už nadále nemohl cítit tvé hebké rty. Vlepila jsi mi facku a znovu jsi mě nechala stát opuštěného uprostřed liduprázdné chodby.

Gino,... milovala jsi mě vůbec někdy?

Victor