Candy

Měla jsem Logana nechat být. Procházel si vážnými osobními problémy a já jsem byla to poslední, co v životě zrovna teď potřeboval. Jenže bylo až směšné, jak těžko mi bylo jen z pomyšlení, že ho přiměju na mě zapomenout. Znala jsem ho tak krátce, jenže on si už bezděky našel místo v mém životě a mně přišlo nereálné, aby z něj někdy odešel. Na druhou stranu mi ale bylo jasné, že bych měla přestat žít v iluzi. On byl větroplach, který toužil po nezávislosti a svobodě, který rád dával i dostával a já ho jako lusknutím prstu nechala, aby si ode mě vzal víc, než bych mu kdy byla ochotna dovolit. Ale to bych si nejdřív musela všimnout, že na mě má tak velký vliv. 

Zhluboka jsem se nadechla a dvakrát hlasitě zaklepala. Dlouho se nic nedělo, ale já stejně věděla, že tam je. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když se ale po dlouhé minutě nic nestalo, jen jsem si povzdechla a otočila se na patě, abych se vrátila k výtahu. Uprostřed cesty jsem se ovšem zarazila, jelikož se proti mně zjevil Logan. 

,,Ahoj," řekla jsem a rozpačitě sledovala jeho výraz. Nedokázala jsem rozpoznat, jak se cítí, ale připadalo mi, jako by hleděl skrz mě. 

,,Ahoj," vypadlo z něj nakonec a udělal několik kroků mým směrem, až se zastavil přímo přede mnou. Skoro jsem sebou trhla, jak mě zasáhla jeho fyzická přítomnost. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. 

,,Chtěla jsem ti jen předat tohle."

Logan svraštil obočí a vzal si ode mě obálku. ,,Co to je?"

,,Peníze. Trávila jsem tu s tebou hodně času zadarmo a za jídlo jsem zaplatila snad jen dvakrát, takže..."

,,Candy, neblbni, nic od tebe nechci."

Kéž bych mohla tvrdit to samé.

Když mi strčil obálku zpátky do dlaně, jen jsem se na něj rozpačitě a trochu posmutněle usmála. Pak jsem ho obešla a už jsem chtěla opravdu zmizet, když mě zastavila jeho dlaň. ,,Pojď dál."

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nevěděla jsem co.

,,Prosím."

Pokrčila jsem rameny. ,,Dobře, když chceš."

,,Chci. Tak pojď. Nemáš hlad? Žízeň?"

,,Ne," odpověděla jsem trochu vykolejeně. Choval se jako cizinec, se kterým jsem si před chvílí dala první rande a on mě právě přivedl do svého bytu, aniž by měl sebemenší ponětí, co si se mnou má počít. 

,,Nerozhodil jsem vám plán, když jsem se takhle vypařil? Zjistil to Archer?"

,,Ne, měl moc práce, takže jsem s ním dneska skoro vůbec nemluvila. Myslím, že se nic nestalo, když jsi odešel, ale tu práci stejně budeš muset dodělat."

,,Já vím," usmál se a podal mi sklenici vody.

,,Já... no dobře, díky," řekla jsem a jen si lehce usrkla, protože jsem měla momentálně pocit, že bych mohla vypít galon vody a stejně bych měla úplně vyprahlo. ,,Poslyš, nemusíme z toho dělat žádné drama. Chápu, že je toho na tebe moc a nejsi povinen mi cokoliv vysvětlovat. Pokud bys chtěl, můžeš se mi ozvat, ale oba víme, že..."

,,Jmenují se Mia a Mackenzie. A jsou nádherný a chytrý a... a jsou moje. Vůbec nevím, co mám dělat."

Pohlédla jsem na skleničku a položila ji na noční stolek. ,,Já asi nejsem ta nejlepší, která by ti mohla v téhle situaci poradit, protože nikde žádné děti nemám, ale myslím, že ti nezbude nic jiného, než se zachovat jako chlap a převzít zodpovědnost. A nebo můžeš utéct, ale v tom případě bych dala ruku do ohně, že tím to pro tebe lehčí nebude."

,,Úplně z toho vynecháváš sebe."

Překvapilo mě, že na tohle vůbec myslel. 

,,Já jsem vedlejší, Logane, teď jde o ně," usmála jsem se a pak mi úsměv povadl. ,,A taky mi je jasné, že si to potřebuješ vyřešit se Sandy. Možná by už kvůli Mie a Mackenzie bylo lepší, kdybyste to spolu ještě zkusili."

,,Jenže to by byl vztah z rozumu. Kam by to asi vedlo?"

Sklopila jsem oči k podlaze a přešla k posteli, abych se posadila na její okraj. ,,Chceš mi říct, že k ní už vůbec nic necítíš?"

Mlčel tak dlouho, že mi to nedalo a musela jsem se na něj podívat. Vypadal, jako by o tom usilovně přemýšlel a nedokázal dojít k závěru. ,,Já nevím. Ještě před pár hodinami jsem na ni byl hrozně naštvaný a teď cítím, že je ona naštvaná na mě."

,,A je ti to nepříjemný, protože chceš, aby tě měla ráda."

Chvíli nad tím zase přemýšlel a pak přešel k posteli, aby se na ni také posadit, hned vedle mě. ,,Já vážně nevím. Mám pocit, že nevím nic."

Tentokrát jsem se musela upřímně usmát a naprosto spontánně jsem ho chytila za ruku. ,,Vztahy nejsou jednoduchá věc, Logane. Ať už se jedná o jakýkoliv vztah, vždycky musíme přinést nějakou oběť."

Upřel na mě ty omračující modré oči a mě až v tu chvíli došlo, jak blízko vlastně je. ,,Proč máš se mnou takovou trpělivost? Vždyť jsem hajzl."

Zavrtěla jsem hlavou a můj stisk zesílil. ,,Ne, to nejsi. Jen si nevíš rady se životem, díky čemuž jsi mi ještě bližší, protože já taky nemám ponětí, co vlastně dělám. Když už jsem hodně bezradná, obvykle si položím několik otázek a chytím se té, na kterou znám odpověď, chápeš? Pro začátek je dobré ujasnit si, co chceš, i kdyby to nemělo být nic převratného."

,,A ty víš, co chceš?"

,,Myslíš celkově?"

,,Stačí klidně v tuhle chvíli," řekl tiše a mně bylo jasné, že odpověď už předem zná. Musela jsem být průhledná jako hladina té nejčistší vody. 

,,Pojď sem," vydechl a já byla v tu ránu jako na baterky. Připadalo mi, že je mé tělo naprogramované na jeho. I kdybych měla sebevětší vůli, bylo mi jasné, že tohle nevyhraju. Přesto jsem to ale zkusila: ,,Logane, neměli bychom..."

Jediné, na co se zmohl, bylo roztoužené já vím, které díky následujícímu polibku vyznělo do ztracena a já ho nechala, ať ze mě strhne šaty společně s rozumem. A i když jsem v hloubi duše pořád věděla, že děláme chybu, tělesná touha se hlásila o slovo tak intenzivně, že jsem své rozumné podvědomí přes to pískání v uších už ani neslyšela. 

**

,,Je ti líp?" špitla jsem, abych prolomila ticho, protože mi po té půlhodině přišlo už vážně nekonečné.

,,Ne, nejsem. Když už mi nejde ani tohle, tak co zbývá?"

Zasmála jsem se, ale když jsem viděla, jak se tváří, rychle jsem se ovládla. ,,No a co na tom, že ti to trvalo déle? Nakonec jsi udělal všechno, co jsi měl, ne?"

,,Vždyť ti málem upadla ruka, než se mi postavil," zavrtěl hlavou a vyvlíkl se z mého objetí.

,,Logane, o nic nejde. Dozvěděl ses velkou novinu, tak je jasné, že to může ovlivnit i tohle."

Ani se na mě nepodíval. Jen seděl, hlavu měl skloněnou a zhluboka dýchal. 

,,Byl jsi úžasný jako vždycky. A jestli se snad bojíš, že bych si to brala osobně, tak neberu. Jsi jen ve stresu. Ale věř mi, že to bude zase dobrý."

,,Co mám ale dělat?"

,,Nemůžu ti radit, co máš dělat. Všichni teď žijete v New Yorku, takže nebude problém holky navštěvovat. Pokud tě nebudou chtít vidět, nic moc s tím asi nezmůžeš, ale nemyslím si, že k tomu dojde."

,,Co když mi ale Sí zakáže, abych se s nimi vídal?"

,,Tak jí řekneš, že je neměla nikdy vpustit do tvého života a že už je pozdě, aby tě od nich úplně odstřihla. A navíc je to blbost, to ona určitě neudělá, když-"

,,Řekla mi o nich, protože si to holky prosadily."

,,Ale no tak, vždyť je dospělá samoživitelka, určitě by je dokázala odpálkovat, kdyby chtěla."

,,Miu možná, ale Mackenzie určitě ne."

,,Mluvíš, jako bys věděl, co od nich očekávat."

,,Ne, to nevím, člověk si jen udělá určitý obrázek. Jenže tohle není jen o tom, že holky chtějí mít tátu. Ony chtějí, abychom se dali se Sí zase dohromady."

Při jeho slovech mi projel žaludkem nepříjemný pocit, ale rychle jsem ho zaplašila. ,,To mě ani moc nepřekvapuje. Každé dítě chce, aby jeho rodiče byli spolu, a už neřeší důvod, proč šli od sebe."

,,A to je právě ono! Když se s nimi budu vídat, ale nebudu v kontaktu s jejich matkou, zlomí jim to srdce, ne?"

,,Ne tolik, jako když teď zmizíš a budeš dál předstírat, že neexistuješ."

,,Já ale nic nepředstíral, sakra!" zavrčel tiše a chtěl se zvednout, jenže já mu to nedovolila. Natiskla jsem se na něj jako klíště a obtočila mu nohy kolem pasu. ,,Zůstaneš hezky tady."

,,Ale-"

,,A pokud si hodláš i nadále jet svou, ráda bych tě upozornila, že stačí nepatrný pohyb a můžu ti pomocí svých chodidel pěkně nepříjemně zmáčknout pinďoura. Zkus prostě zůstat v klidu."

Vyplašeně na mě vyvalil oči.