Logan

Posadil jsem se k opuštěnému stolu v kavárně, jejíž jméno mě absolutně nezajímalo a ve které jsem se ocitl, aniž bych si uvědomil, že do ní vůbec vcházím. Objednal jsem si kafe a s rukou před pusou se zadíval na ulici pod sebou.

Nebylo to ani čtvrt hodiny, kdy jsem se zvedl a odešel pryč, aniž bych Candy, která ode mě měla slzami promočené šaty, věnoval jediný pohled. Prostě jsem jen zbaběle odmítl čelit svým problémům. Byl jsem si jistý, že Candy moc nerozuměla tomu všemu, co jsem jí řekl, ale ani trochu mě to nešokovalo. Měl jsem pocit, že se všechny základy, které se mi během života povedlo vybudovat, zhroutily jako domek z karet a já tu teď seděl se svým prázdným výrazem a srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem byl zralý na špitál. 

Proč jsou vztahy tak složitá věc? zeptal jsem se v duchu a teprve teď mi došlo, jak moc v hajzlu vlastně jsem, když jsem začínal filozoficky bádat nad podstatou takových sraček. Faktem bylo, že jsem ztratil veškeré iluze o lásce ve chvíli, kdy mi Sandy oznámila těhotenství a mě popadlo neovladatelné nutkání celou tuhle záležitost utnout. A do dnešního rána jsem si myslel, že už tomu nikdy nebudu muset znovu čelit. 

Zaklonil jsem hlavu a chvíli se díval na vysoký strop, protože se mi dělalo černo před očima. Neměl jsem sebemenší tušení, co budu dělat. 

,,Vaše káva, pane," zacukrovala servírka vysokým hlasem a já jen přikývl. Když pochopila, že je mi úplně ukradená, odešla pryč. Trochu jsem sebou trhl, když mi mobil ohlásil příchozí zprávu. S hlubokým povzdechem jsem se podíval na obrazovku. Majitel fitka chtěl vědět, jestli zvládám o víkendu přijít. Velmi stručně jsem mu napsal, že toho mám moc a že se teď budou muset obejít beze mě. Ale upřímně, neměl jsem v plánu se tam ještě někdy vrátit. Patrně bych klienty akorát vyděsil, kdybych začal zničehonic mlátit hlavou o rotoped.

**

Zbytek dne jsem se jen tak bezprizorně potloukal po městě a snažil se nevnímat dění kolem sebe. Lidé byli jen stíny míhající se kolem mého zorného pole. Čekal bych, že lavičky v parku budou vyzařovat více životní energie než já, ale kupodivu jsem nevnímal nějakou přirozenou energii vůbec v ničem. Fakt, že mám dvě dcery, zasáhl zkrátka a dobře úplně všechno. 

Když jsem přišel do hotelu AKA a věnoval Alex nepatrný úsměv, ke kterému jsem se musel opravdu hodně přemlouvat, vstoupil jsem do výtahu a pak prosvištěl po chodbě rychlostí světla, abych už byl na pokoji a mohl pořádně vydechnout. Aniž bych rozsvítil, přešel jsem k oknu a otevřel ho dokořán. Až poté jsem se přesunul k posteli, kde jsem si sundal boty, natáhl se a rozsvítil lampu. Když do místnosti proniklo světlo, krve by se ve mně nedořezal.

,,Do prdele!" zakřičel jsem a přiložil si ruku na hrudník. 

Děvče sedící v tureckém sedu na mé posteli se pousmálo a špitlo: ,,Měl byste dát dolar do kasičky."

Narovnal jsem se do sedu a díval se na ni jako na přízrak. Nevěděl jsem, která z nich to je, ani jestli vážně není jen přízrakem, protože ani to by mě už nepřekvapilo. Jenže narozdíl od ostatních lidí, kteří se dnes vyskytli v mé blízkosti, její fyzickou přítomnost jsem nemohl popřít. Navíc já děti odjakživa opomíjel, tak jak bych si mohl takhle nádhernou tvářičku vymyslet?

Jak se sem, sakra, dostala?

,,Která z vás jsi?" 

Znovu se pousmála a na jedné straně rtů se jí vytvořil ďolíček, což se dělá i mně. Nemohl jsem popřít, že v ní vidím kus svého dětského já. 

,,Mackenzie," řekla. ,,Rodiče prý rozeznají, které dvojče je které, ale je to hovadina."

,,Teď bys měla dát dolar ty," vypadlo ze mě a byl jsem rád, že ve mně aspoň trochu toho života zůstalo. Jinak bych přece neměl sílu vtipkovat.

,,Jo, to je pravda, pardon."

,,Jak... jak jsi se sem dostala?"

Nevinně pokrčila rameny a pak na mě pohlédla přes panenkovsky dlouhé řasy. Byla kouzelná. ,,Možná se mi povedlo sebrat z recepce universální klíč."

Zamračil jsem se. ,,Ví to Sandy? Teda, máma?"

,,Ne, máma je teď dole v restauraci a Mia je tam s ní. Já jsem se vymluvila na únavu, takže mě máma nechala na pokoji a řekla, ať zavolám, kdybych něco potřebovala."

,,Tohle bys neměla dělat, Mackenzie. Jestli se teď Sandy... ehm... máma vrátí na pokoj a ty tam nebudeš, trefí ji šlak."

,,Nechci být drzá, ale vy vypadáte, že vás šlak už trefil," poznamenala a svraštila obočí stejným způsobem jako to dělám já. Začínal jsem zjišťovat, že se podobá Sandy jen při neutrálním výrazu. Jakmile na její jemné tváři začne trochu víc pracovat mimika, je mým malým klonem. A tušil jsem, že Mia na tom nebude jinak, když si jsou podobné jak vejce vejci.

,,To se mi ale nemůžeš divit. Já jsem netušil, že jste na světě."

,,A to je váš argument?"

,,Ne... Jen fakt."

Uvažovala až moc logicky, to nebylo dobré. 

,,Mohl jste nás vyhledat."

,,Jenže maminka mi řekla, že nakonec žádné děti nebudeme mít."

,,Neřekl jste to náhodou vy?"

Do hajzlu, tohle nebude zrovna jednoduchý.

,,Možná," připustil jsem a zkoumavě se na ni zadíval. ,,Proč myslíš, že mě teď vyhledala?"

,,Vždyť vám to u snídaně řekla. Abyste o nás věděl."

,,Nechceš mi tykat? Jsem... jsem přece..."

,,Jo, já vím, ale neznámým lidem obvykle netykám," řekla a mě z toho bůhvíproč bodlo u srdce. Byla evidentně naštvaná a měla na to naprosté právo. I přesto mě ranilo, že jsem pro ni cizí. Celá tahle situace byla absurdní.

,,Pravdou je, že tě vyhledala hlavně kvůli mně."

,,Kvůli tobě?"

Mackenzie přikývla. ,,Ve světě je nějak... já nevím... přetatínkováno. A mně přijde nespravedlivé tátu nemít, když vím, že jsi na světě. Asi ani nemáš zájem dělat tátu, ale já to prostě musela zkusit. Proto jsem do mámy furt hučela, aby tě našla. Dokonce jsem zavolala na číslo, které jsem objevila v mámině adresáři pod tvým jménem, ale zvedla to nějaká paní, takže... z toho asi plyne, že máš už jinou a žiješ si svůj vlastní život."

Těžko uvěřit, že je ještě takhle malá.

,,Ne, nemám jinou, Mackenzie, ono se to strašně těžko vysvětluje. Ale nechci, aby sis myslela, že jsem tvou mámu odhodil jako kus hadru. Já ji mám moc rád."

,,Tak proč ses jí nesnažil najít?"

Zaváhal jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli je vhodné s ní o tom mluvit.

,,Prosím."

,,Protože mi kdysi dala najevo, že mě ve svém životě nechce."

,,Kdyby tě ve svém životě tak moc nechtěla, nikdy by mi na tohle nepřistoupila."

Nejenže jí to pálilo, ale ještě měla dohazovací schopnosti. 

Už jsem se jí chystal citlivě a nějak ve zkratce vysvětlit, ať se přestane snažit dán nás se Sí dohromady, když se rozezněl mobil, který měla položený podél nohou.

,,Sakra," řekla a rychle hovor přijala. Pak se zatvářila unaveně a chraplavým hlasem zašeptala. ,,Ano, mami?"

Nastalo krátké ticho a mně hned došlo, co jí Sandy právě řekla.

,,Jo... já... ehm..."

Zavrtěl jsem hlavou a natáhl k ní ruku, aby mi ten mobil podala. ,,Je u mě."

,,Já se z ní fakt zblázním! Omlouvám se, tohle je dost běžné... Už bych se asi měla poučit, že jí nemůžu nechávat bez dozoru."

,,O nic nejde."

,,To není pravda, jde o hodně! Hned jsem u váš," řekla a ukončila hovor. Jen jsem se na Mackenzie zamračil a vrátil jí telefon. 

,,Ta mě roztrhne jak hada."

,,Máma se hadů bojí, pokud si správně pamatuju."

,,To jo! Kdo taky ne, proboha? Ale ať už je to s hady jakkoliv, já se teď musím hodně rychle schovat pod postel a zavolat na linku bezpečí."

Spontánně mi z hrdla unikl smích. ,,Prosím tě, neblbni. Podle všeho to není poprvé, co na ni šiješ boudu, a i přesto jsi pořád celá."

,,Jo. Což je záhadnější než bermudský trojúhelník," řekla a zmizela pod postelí. V tu chvíli se ozvalo zaklepání, a tak jsem rychle přešel ke dveřím, abych Sandy otevřel.

,,Kde je?"

,,Pod postelí."

Sandy zmateně zamrkala. ,,Proč?"

,,Protože se patrně bojí o život."

,,Taky že má důvod!" zavrčela a klekla si na podlahu, aby Mackenzie vytáhla.

,,Ježiš, neblázněte! Mackenzie, vylez ven, než se taky začnu angažovat. Svojí drobnou mámu možná přepereš, ale z mého sevření se zcela určitě nevyvlíkneš."

,,I ty, Brute?" ozvalo se ze tmy a já se přestal namáhat, protože mi připadalo, jako bych mluvil na paličatého křečka, co se zašil v nějakém opuštěném koutě, aby mě od všech pokoj.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak může být tak chytrá? Nejdřív mi udělala přednášku o složitosti mezilidských vztahů, pak zmínila bermudský trojúhelník a teď mě nazvala Brutem."

Sandy jen pokrčila rameny. ,,Snažím se je vzdělávat."

,,To je dobře, já jen... je docela těžké ji převézt."

,,Zato ona převeze úplně všechny."

No to bych se na to podíval...

,,Mackenzie, jaké písmeno píšeš na začátku bermudského trojúhelníku?"

,,Malé."

,,Jsi si jistá? Vždyť je to název."

,,Je to název, ale zeměpisně neuznávaný, takže ho nemůžeš psát s velkým písmenem, tati."

Zarazilo mě to oslovení. A nejenom mě. S povzdechem jsem Sandy věnoval dlouhý pohled, který mi několik sekund trpělivě oplácela. Pak se ale probrala a pohlédla směrem k posteli. ,,Mackenzie, okamžitě vylez."