Byla jedna holčička a ta měla ráda hudbu. Rodiče ji už ve školce přihlásili na zobcovou flétničku. Postupně ji to bohužel přestávalo bavit, ale rodiče ji pořád nutili hrát. Po 6ti letech hraní, ale ne přílišného cvičení a snaze zlepšit se, holčičce v ZUŠce nabídli, aby změnila nástroj. Vybrala si příčnou flétnu.

A tak přišla změna učitele.
Najednou ji neučil ten chlápek, co mu bylo skoro jedno, jestli doma hraje nebo ne. Teď ji učí mladá krásná paní učitelka, co vypadá jako baletka. Ale ouha! Ona chce po holčičce, aby doma cvičila! A když necvičí, paní učitelka to pozná a zlobí se. Křičí na holčičku a holčička se rozbrečí. Poprvé to zafunguje, začne ji utěšovat, ale pak už ne. Pak už ji jen ostrým hlasem vyzve, aby se šla vzpamatovat na záchod. Takhle to nejde, řekne si holčička a přibližně po třech letech příčné flétny a rozhodne se začít opravdu cvičit. Aby se donutila, píše si „hrací deník", zapisuje si, kolik minut který den hrála. Když je to méně než třicet, nesmí si druhý den dát sladkost z tašky z Velikonoc. Tu tašku má pověšenou vedle psacího stolu, u kterého tráví většinu dne. Taková mírná forma sebemučení.

Celkem se jí daří. Najednou hraje denně. Nejprve půl hodinu, potom víc a víc. Paní učitelka je na ni milejší než předtím. Pořád po ní chce, aby cvičila, to ano, ale je k ní vlídnější.