Utíkala.
Srdce jí bušilo, a slzy jí padaly z očí jako vodopády. Přestaň brečet! Okřikla se v duchu.
Přestaň brečet, a třeba tě přestane pronásledovat půl tucet vozů se strážci zákona. Její oči ale neposlouchaly. Utírala si slanou vodu do rukávů, a v hlavě jí furt dokola běžel jen ten samý obraz.

Zahnula do potemnělé uličky, a dovolila si se nadechnout, a aspoň na pár sekund si odpočinout. Slzy už ji téct přestaly, ale i tak se už dopustila nelegálního činu. Felicie nesnášela tenhle debilní zákon, který vzniknul poté, co nastoupil v roce 2068 nový král Ravinald I. na trůn. A začel novou dynastii Ravinaldovců, a jistojistou krutou budoucnost, kde bylo zakázáno uronit slzu, zato že vám zemřel pejsek. Jediný povolený brekot byl u miminek a kojenců. Tedy dětí do pěti let.
Vypouštět slzy bylo zakázáno kvůli údajné slabotě státu a nekonečným fňukáním na veřejnosti, či doma. Ale Bůhví co si Ravinald I. myslel, že tím dokáže. Nikdo z nastávajících panovníků, ale tento jediný šiblý zákon nezměnil. Všechny ostatní byly snad už třikrát změněny.

Felicie uslyšela houkačky policejních vozů. S povzdechem a nadávkami se znovu rozběhla jak nejrychleji mohla, ale už ji opouštěly síly. Párkrát upadla a rozřízla si polštářky prstů ostrými kameny, nebo střepy válejícími se na zemi. Její krátké hnědé vlasy létaly vzduchem a občas se jí přilepily na obličej, s velikýma rudooranžovýma očima, který si nechala přebarvit u firmy EyeFutu za docela dost veliké peníze. Teď jí taková vymoženost byla prd platná.

Už sakra nemohla. Spadla na kolena a začela brečet znovu a znovu. I kdyby tu utíkala další tři hodiny, nic tim nedokáže. Odsoudí ji a půjde do vězení, nebo ji připraví o hlavu. I ta poslední špetka naděje skončila, když se v ulici objevil policista v upravené modré uniformě s černým paprskometem v jedné ruce a hyperpouty v druhé.

„Felicie Huavor, zatýkám vás za porušení zákonu č. <34B2>. Máte právo mlčet a jít semnou bez jakéhokoliv bránění se." Jeho slova jí otřásla stejně jako se třepotal jeho paprskomet, který se zahříval, aby kdykoliv mohl vystřelit.

„Prosím ne..." hlas se jí zlomí. Se slzami v očích na něj kouká. Ona, šesnáctiletá holka s roztrhánýma džínama a oranžovým triku s třásněmi.

Policista přistoupí k Felicii, a ona udělá tu nejpitomější věc. Začne řvát a brečet, čímž ho na sekundu vyvede z míry. Využije toho a vykopne mu z ruky paprskomet, který přitom vystřelí a trefí popelnici, která dopadne na zem, a její obsah se rozsype všude kolem. Díra zející v plechu je dosti strašidelná. Policajt si vezme do ruky obušek, Felicie popadne páčidlo, čilou náhodou ležící vedle ní.

„Všem jednotkám číslo 7860G útočí. Opakuji číslo 7860G útočí! Ulice Event-" nedořekne to, protože se na něj vrhne. Mlátí páčidlem a odráží jeho útoky. Když jí obušek trefí poprvé otřese jejím tělem strašná bolest, kterou ihned oplácí ránou páčidlem do nechráněného boku. Policista dopadne na zem. Felicie vezme páčidlo a a nadzvedne ho, aby ho silně praštila. Jenže v tu chvíli uslyší houkačky.

„Sakra!" Popadne paprskomet a ještě se jednou koukne na policistu, než začne utíkat.

Svižně vyběhne z uličky na náměstí Naděje, a okamžitě jí napadne ta ironie. Chycena na náměstí Naděje. Vážně super kousek bože.
Někteří lidé před ní uhýbají.
Vypadá určitě jak bláznivá holka s rozcuchanými vlasy, řasenkou všude na obličeji a paprskometem v ruce.

Jak se mohlo dneska tak všechno pokazit? Všechno bylo tak úžasné do té doby než....

Máma sedí v pracovně, a píše nějakou knihu. Felicie sedí u ní a pomáhá jí. Její starší bratr dělá v kuchyni oběd, a táta je v práci. Všichni jsou v naprostém pořádku. Máma pokýve hlavou a usměje se, když ji Felicie pomůže s bojovou scénou v jejím příběhu pro menší čtenáře.
„Ten vtip nakonci je nejlepší." Oznámí a ještě jednou se zasměje.
„To mě těší!" Zasměje se Felicie. Chvíli jí příjde, jakoby byl zase rok 2020. Ve škole si říkali, že v tu dobu si klidně mohl brečet na veřejnosti a nikomu to nevadilo. Nikdo to neřešil, a tak to bylo nejlepší. Ale v roce 2025 se začelo ozývat pár politiků, což byly v té době vysoko postavení lidé, a stěžovali si na neustálé a nesnesitelné brekoty. Lidé jsou čím dál víc v depresy a někomu to zkazí jen den, říkali. A tak to všechno začelo. V zemích se začeli pomalu objevovat staré ale i úplně nové zákony. A někteří lidé měli takový vliv a slávu, že začela éra novodobých králů a královen. A král Ravinald I. dokončil to, co politici začeli.

Najednou bouchly dveře a v nich byl udýchaný táta. Máma na něj nechápavě koukla. A pak táta kývl a mamka se vystrašeně nadechla.

„Sbalte si. Pojedem do Kanady." Řekla najednou máma. Felicie s bratrem, nechápavě koukali.
„To má být vtip?" Zeptal se první on.
„Harvilde, Felicie... běžte se ihned sbalit! Jen to nejnutnější! Hned!"
Felicie sebou škubla. Rychle vyběhla schody, a začela si balit. Sbalila si svoje nejoblíbenější oblečení, a pár knížek. Taky svoje dětské vzpomínky, a pak peníze, a i nabíječku a sluchádka. Když došla dolů, byli tam už všichni. A máma brečela.

Táta ji utěšoval. Ale ne, přijedou policajti, pomyslela si Felicie. Každý člověk dostal od 5 roku uncry čip. Policisti pak mohli pomocí zařízení vyhledat, kde se daný člověk nachází, pokud se rozbrečel.
„Dělejte do auta!" To už tam byli všichni naskládaní, a svištěli pryč jak nejrychleš to starý auto svedlo.  Za námi se ozvaly sirény. Táta jel dál, nezastavoval.
„Tati..." šeptla Felicie, ale neposlouchal. Přidal akorát plyn. Za námi teď jeli tři bílé policejní vozy.
„Pozor! Sakra Arthure!" Zakřičela máma, když táta málem srazil člověka, který přecházel silnici. Bratr koukal a nechápavě kýval hlavou.
„Zastavme. Nemůžeme..." hlas se bráchovi zlomil.

A v tu chvíli z ulice ze strany vyjela další policejní auta a zaterasila nám cestu. Z nich vylezli policisté s paprskomety.
„Vystupte ven s rukama za hlavou!" Zařval jeden z nich. Táta si promnul oči a povzdechl si. Teď tekly slzy i jemu. Pomalu vystoupil a v tu chvíli... ho prostě střelili. V hlavě mu zela díra.
Máma křičela, Felicie křičela, Harvild křičel.

„Ihned všichni vystupte!"

Mozek našeho táty se rozléval po kamené zemi. Máma nás vzala každého za ruku a dala nám pusu.

„Ahoj zlatíčka. Budete mit chybět." A pak vystoupila. Chvíli bylo ticho. Šla pomalu směrem k policistům a pak výstřel. Do srdce.
Když umírala, měla úsměv na tváři.

Felicie zakřičela a Harvild si položil dlaň na pusu. „Já nechci vystoupit! Oni nás zabijou Harvilde!" Nemohla brečet. I když tak strašně moc chtěla, tak nemohla.
Harvild zakýval hlavou, když se znovu ozval policistův hlas. „Společně to zvládnem."
Řekl a chytl Felicii za ruku. Felicie mu pohlédla do jeho kaštanových očí, ve kterých byla vždycky jiskra radosti. Teď ne.

Pomalu spolu vystoupili, čelem ke všem policistům. „Zavři oči Felicie." Řekl Harvild a udělal to samý. Drželi se za ruce a čekali na svoji smrt.

Felicie uslyšela výstřel... ale žádnou bolest.
A ani žádný druhý výstřel se neozval.

Otevřela oči. Její bratr měl ty své otevřené dokořán, jakoby je nikdy nezavřel. Otočil se naní a zakýval hlavou.
„Miluju tě Felicie." Pustil její ruku a spadl na zem. Mrtvý.

Celá její rodina zemřela kromě jí. Začela brečet. A začela utíkat.

Felicie znovu začela brečet. Sedla si na zem a pak se stočila do klubíčka.
Zemřeli. Zemřeli. Zemřeli. Zemřeli.

Proč ona ne?
Proč?

A pak se za ni objevili policisti. Vzali ji a nasadili jí hyperpouta. Nebránila se, byla naprosto zničená. Dali ji do policejního vozu a jeli s ní. Určitě do vězení, pomyslela si.

Když však zastavili a vystoupili z auta, čekal ji pohled na obří zámek. Zámek ve kterým bydlel Ravinald III.
Šli s ní dovnitř. Měla asi pět paprskometů u hlavy a dva u těla. Pomalu našlapovala a trochu se rozhlížela. Červené koberce, obří obrazy, diamantové lustry, zlaté schody. Nádhera. Došli k velikým dveřím, které se rázem otevřeli.
„Vaše Veličenstvo..." policisté se uklonili, Felicie udělala to samé.

„Má vychování." Ušklíbl se Ravinald III. ze svého trůnu. Felicie na něj koukala jak na zjevení. Hnědé vlasy mu létali do všech světových stran a jeho krásné zelené oči zářili na celé kolo. Měl taktéž vousy a pár šedin v nich. I přesto, že už byl starší, byl velice pohledný.

„Proč..." Felicie to nemohla vyslovit.
Proč zabil její rodinu a jí jedinou ne?
Proč podporuje zákaz pláče?
Nestydí se někdy za sebe?

Ravinald jí chvíli pozoroval a pak zavrtěl hlavou.
„Si mi tolik podobná."

Felicie na něj nechápavě koukla.
„Proč jste zabil moji rodinu?" Vyslovila nakonec.
Ravinald III. se zasmál. Felicii to tak vtipné nepřipadalo.

„Ah, milá Felicie. Nevíš nic."
Jeho úsměv povadne. Zaklepe prsty o opěradlo a znovu si jí prohlíží.
„Ale něco bych ti říct přeci jen mohl.

Ale nejdřív... pojď k tátovi dceruško."

Itanela