Neboj se, říkali mi. 

Rodiče. 

Budeme pořád s tebou. Ochráníme tě. 

Bratr. 

Všichni mi to tvrdili. 

A potom konec. Nic. 

Když jsem byla malá, bála jsem se bubáků. Neboj se, pod tou postelí vážně nic není. 

Když mi bylo jedenáct, bála jsem se zlodějů. Neboj se, k nám se nikdo nedostane. 

Když mi bylo sedmnáct, bála jsem se o maminku. Neboj se, holčičko moje, já tě neopustím.

Lhali.

Odešli. Všichni. 

Nejdřív táta. Rakovina. Trvalo to dlouho a já se o něj starala. Viděla jsem všechno. 

Bylo mi třiadvacet. 

Potom brácha. Autonehoda. Opili se na chatě s kamarádem a vyrazili domů. To jsem neviděla 

To mi bylo dvacet devět. 

Maminka to vzala špatně. Léky. Spáchala sebevraždu. Bylo to noc po pohřbu. 

Nikdo nezůstal. Nikdo. 

Prodala jsem být a nastěhovala se k jednomu chlapovi. Vůbec jsem ho neznala. 

Vyspala jsem se s ním. Několikrát. 

Narodila se nám holčička. 

Na oslavu se zpil do němoty. Přišel domů a zbil mě. Pak zmizel. 

Zůstala jsem sama, po roce jsem si na seznamce našla fajn chlapa. Už jsme spolu zůstali. 

Zařekla jsem se, že nikdy neřeknu naší malé holčičce to, co tvrdili oni mně. 

Mami? Pod postelí je strašidlo. 

Neboj se, já tě ochráním.