Na obrázku je Violetin salašník Buddie. Roztomiloučký že ano?

Trhla jsem sebou ze spánku. To mě probudilo. Zmateně jsem zívla a protáhla se. Sáhla jsem po svém deníku. Nějak jsem vám o něm neřekla. Po koncertě mi ho dala babička, abych si zapisovala vzpomínky. Byl to fialový deník s černými obrysy motýlů. Včera jsem tam zapsala poprvé, jen tak lážo plážo. Kde jsem byla, s kým a kdy, jak ten koncert dopadl a tak... Sedla jsem si a zapsala si svůj sen. Ani nevím proč. Dnes se mi zdálo o velkém pokoji. Byl plný kouzelnických věcí. Knih, svíček, kotlíků, přísad a lahviček. Já ale věděla že je tam někdo se mnou. Vlastně jsem viděla jeho očima. Viděla jsem se. Bylo to zvláštní. Brala jsem z poliček přísady a házela jsem je do kotle. Ale pak mi jedna lahvička vypadla a rozbila se, no a tím jsem se probrala... Poslední dobou mám hodně zvláštní sny. To bude asi tím že mé myšlenky se směřují k tomu zvláštnímu čaroději. On. Ale teď jsou Vánoce Ví, nemusíš se tím zatěžovat, řekla jsem si. Ale i tak jsem v hlavě pořád slyšela ozvěnu. On,on,on,on,on... Potřebuju si pročistit hlavu. Hodila jsem na sebe černorudou mikinu a šedé tepláky. Jakmile jsem si vlasy rozčesala a udělala si culík seběhla jsem do kuchyně. V kuchyni již seděla Klárka a cpala se buchtou. ,,No né koho tu nevidím! To jsi nemohla dospat? Vždyť je sedm hodin!" Řekla jsem své sestře. Ta na mě vyplázla jazyk.,,Naši jeli nakupovat a nechtěně mě vzbudili." Vysvětlila. ,,No a ty tu děláš tak brzo co?" Vychrlila na mě podezřívavě a přimhouřila svoje zelená očka. ,,Nevím. Měla jsem noční můru." To bylo jediné co mě napadlo. V podstatě to byla pravda. Kdyby se něco takového zdálo tomu malému tornádku vyvádělo by. Vzala jsem si z trouby buchtu a přisedla si za svojí sestřičkou. ,,Nechceš postavit sněhuláka Ví?" Zeptala se mě.,,To je dobrý nápad ale nejdřív bych měla skočit s Buddiem ven. Navíc je stejně moc brzo. Až se vrátím postavíme sněhuláka jakého budeš chtít. Co ty na to?" Klárka se zasmála a přikývla. ,,Mohu jít s tebou venčit Budda?" Chtěla jsem jí říct že klidně může, ale pak jsem si vzpoměla jak jí večer bolelo v krku. Zavrtěla jsem tedy hlavou. ,,Na ten krk by to nebyl nejlepší nápad. Zůstaň doma a koukej se na pohádky." Klára chtěla ještě něco namítnout, ale pak jen kývla hlavou a zmizela v obýváku. Já jsem umyla nádobí a vyběhla do pokoje. Oblékla jsem si svoji fialkovou bundu a seběhla jsem dolů. Vyšla jsem ze dveří. Z boudy za mnou přiběhl Buddie. Pohladila jsem ho a on zavrtěl ocasem. Nemusela jsem si s sebou brát vodítko. Buddie byl míromiluvný kamarád a žádnému zvířeti by neublížil. Vyběhli jsme na ulici. Zvědavě jsem nakoukla do sousedovic okna. U Thomase v okně byla stále tma. Ospalec, pomyslela jsem si se smíchem. Seběhla jsem kopec ke garážím a namířila si to do lesa. Buddie běžel hned za mnou. Les byl v zimě krásný. Ledové krystalky obepínaly každou větvičku v lese a na vycházejícím slunci se krásně třpytily. Šla jsem tou cestou kterou jsem nedávno kráčela s Thomasem. Připadalo mi to jako strašně dávno. Bylo to tehdy to období kdy jsem byla naivní a o nadpřirozenu jsem se hádala s taťkou. Strašně moc se toho změnilo. Rozhodla jsem se že skusím najít tu mýtinu kde mě Reed poprvé donutil čarovat. Prodírala jsem se malými stromky a keříky, ale nakonec jsem dosáhla svého cíle. Přede mnou se rozprostírala neveliká mýtinka. Uprostřed rostl vysoký smrk o který se tehdy ten protiva opíral. Klekla jsem si a začala ve sněhu hledat šišku. Konečně jsem něco nahmatala. Vstala jsem a položila si šišku na dlaň. Tak jo vyčistit si hlavu, zopakovala jsem si s úsměvem a zavřela oči. Tak jako tehdy jsem si představila šišku vznášet se. Už to pro mě nebyl žádný problém. Otevřela jsem oči. Šiška se vznášela před mýma očima. Zahihňala jsem se a chytila ji. To jsem ale mocná že zvládnu nechat šišku létat. Hodila jsem jí na zem a ohlédla se po Buddiem. Ňufal něco u stromu. ,,Buddie! Pojď jde domů." Křikla jsem na něj. Jakmile jsem se z houští dostala zase na cestu vzpoměla jsem si zase na Thomase a na jeho oříškově hnědé oči. Viděla jsem tu chvíli znovu. Bylo by tehdy lepší kdybych nešla vyzvídat? Co by se stalo kdybych se nikdy na tu dějepisnou olympiádu nedostala? Poznali bychom se někdy? Otázky tohoto typu jsem si pokládala celou cestu domů. Byly zajímavé a ráda bych na ně znala odpověď,jenže každý přece ví že se na odpovědích otázek tohoto typu se můžete jen hádat. A tak mi nezbylo nic jiného než si neustále lámat hlavu. Vyšplhala jsem kopec na ulici a znova jsem se podívala do Thomasova okna. Již se tam svítilo. Proč tam furt zírám k sakru? Ty přece nejsi zabouchnutá, nebo snad jo?

Tak tady je další kapitola, kterou bych ráda věnovala mojí kamarádce Eliska53. Poslední dobou se nějak rozepisuju :-p. Doufám že vás můj příběh baví. Jsem vám vděčná za komenty a hvězdičky.

Nell24a