Když jsem za pět minut tři vyšla před dům už tam na mě čekal. Nevěděla jsem pořádně co bych měla říkat. Naštěstí promluvil jako první.,,Ahojky Violet tak kam půjdeme?" ,, No... Nechceš provést po okolí? Ukážu ti tady všechny tajné koutky v lese a cestičky, tedy jestli tě to zajímá." Nadhodila jsem s úsměvem. Taky se na mě usmál.,,Jistě, proč ne?"
A tak jsem ho zavedla do lesa. Náš les byl ten nejkrásnější a nejtajemnější ze všech ve kterých jsem byla. Cestou jsme si povídali. Thomas se mě ptal na mé dětství a já mu vyprávěla o všemožných lumpárnách které jsem kdy provedla. Třeba o tom jak jsem se s Amy vsadila že se napiju z jezírka které je na mýtince, kousek za krmelcem. A skutečně jsem se tehdy napila. Maminka se na mě sice zlobila, ale já vyhrála sázku.

Naoplátku mi Thomas vyprávěl o svojí rodině. Dozvěděla jsem se že má dvě sestřičky, Annu a Lydii. Lydie má šestnáct let a Anička má deset let. Má jenom matku, otec mu prý zemřel když byl ještě malý hoch.

,,Thomasi, ale proč jste se vlastně přestěhovali?" Zeptala jsem se ho zvědavě. ,,Já ani vlastně moc nevím. Máma šla za novou prací a my jsme to respektovali." ,,To vám tedy bylo jedno že odjíždíte?" ,,Po tom co umřel táta mamka nikdy moc často nezůstává na jednom místě. To není ale jediný důvod." Řekl tajemně až jsem se mu začala hihňat. ,,Hej!" Vyprsknul smíchy a nenápadně stočil naši konverzaci jiným směrem. ,, Hele nechceš mi něco povyprávět o spolužácích?" Navrhnul. Jen jsem pokrčila rameny a rozpovídala jsem se.

Vyprávěla jsem mu všechny největší drby měsíce a vtipná vystoupení(která se vyskytovala nejčastěji při testech z češtiny) mých spolužáků. Hodně jsme se spolu nasmáli. Nedokázala jsem pochopit proč jsem se předtím tolik bála!
Zničeho nic si povzdechl. Skoro jsem tomu co řekl nerozuměla. Jen si něco lehce zabručel pod vousy. Když jsem si nad tím později lámala hlavu uvědomila jsem si že řekl něco be smyslu : ,,Proč to matka nechce pochopit." Potom co si to zabrumlal jsem se ho zeptala co říkal ale on jen tak mávl rukou a vyptával se mě dál na školu. Obešli jsme krmelec čehož jsem si vůbec nevšimla. A z ničeho nic jsme zase stáli na naší ulici. Nad hlavou se nám smrákalo. Zašedle zbarvená mračna se kývala po nebi a drsný severní vichr mi cuchal vlasy.
,,Páni toto ale uteklo!" Promluvil jako první. ,, Přesně." Potvrdila jsem. Poprvé snad i za celý život netušila Violet Fearchildová co odpovědět. ,,Tak zítra ve škole?" Usmál se mile. ,,Jistě."Odvětila jsem mu. ,, Tak čauky." Řekla jsem a vykročila jsem k našemu domu. ,,Ahoj." Rozloučil se a vyrazil si ke svému novému domu.