Na obrázku je Reed =D

Nemluvili jsme spolu. Byl extraprotivný. Zajímalo by mě, jestli se takhle chová ke všem, nebo jen ke mně.

Kráčeli jsme dál lesem a míjeli jsme krmelec. Měla jsem nějaký hodně divný pocit. Jakoby nás někdo sledoval. Jo já vím, asi vypadam nedůvěřivě a tak, ale ten pocit! Cítila jsem jak mě někdo propíjí pohledem. Prudce jsem se otočila. Ale zase nic neobvyklého. Z roští na mě překvapeně koukal kos.

Když jsem se takhle otočila asi po šesté Reed už se na mě naštvaně otočil.,,Co se otáčíš furt?" Vyjel na mě. ,,Já, nevím Reede mám takovej blbej pocit-",,Chjo ještě se tu musím tahat s malou ustrašenou holkou." Zakroutil rozmrzele hlavou. Jen jsem na to zakoulela očima, ale nic jsem na to neřekla.

Došli jsme, (konečně!) na malou louku. Ano, právě tam kde jsem poprvé čarovala (že Reede?).

,,No takže, co chceš naučit?" Kruci! Na to jsem zapomněla! Dělej tak, prostě něco plácni.
,,Co takhle ech...Něco na sebeobranu?" Tentokrát zakoulel očima on. ,,To se mě fakt zas až tak bojíš?" Neodpověděla jsem. Po chvíli ticha si povzdechnul, ale přikývnul. ,,Tak jo."
Přikývl a...Usmál se! Ano vážně! On se usmál, úplně poprvé. Ale nebyl to žádný  ten škodolibý ani žádný takový ten jeho tipický výsměšný či pohrdavý úsměv. Byl to jasný, čirý, radostný úsměv.

,,Ehm Vio? V pohodě?" Zamával mi rukou před obličejem. Jen jsem se usmála a přikývla. ,,Jistě ehm jo v poho. Tak co mě naučíš?" Zamyslel se. ,,Asi to jak někoho od sebe odhodit, víš co mám na mysli, že?" Zeptal se mě.
,,Jo, tak se do toho pustíme, ne?"
,,Jistě."

Někoho odhodit nebylo nic těžkého. Vlastně to bylo až příliš jednoduché. Jenom si to stačilo představit, vlastně jako všechno. Ale nebylo na to třeba tolik energie. No a potom mě ještě naučil nechat levitovat klacek, který jsem nesměla držet v ruce.
No, prostě mě učil něco, díky čemuž bych si někdy mohla zachránit krk.

,,Hej Ví! Kolik je hodin?" Zeptal se mě, již né tak protivný jako obvykle Reed. Vytáhla jsem z bundy svůj dotykáč. ,,Páni! Už bude pět!" Vydechla jsem udiveně. ,,Nó tak už půjdem. Jo Ví nerad chvalím, ale dnes ti to šlo, a kupodivu s tebou byla sranda jako třeba s tou tvojí levitující šiškou." Ušklíbnul se rozverně. Tak dobrý! Reed mě pochválil! Jo a mimochodem, k té šišce. Měla jsem ji nechat vzlétnout kousek nad moji hlavu, a potom ji posunout k Reedovi. No a ona skončila tak, že mi spadla na hlavu. No samozřejmě, představte si Reedův výbuch smíchu.

,,Tak pojď ty slimáku!" Křiknul za mnou Reed, a už si to razil pryč lesíkem. ,,Jasný chm.." Zabručela jsem si jen tak pro sebe. Nechtělo se mi odcházet. Nevím, prostě nechtělo.
,,Violet!" Ozvalo se z mýtinky. Co to jako? Že by si ze mě Reed dělal srandu? Otočila jsem se a vylezla z lesíka zpět na mýtinku. ,,Reede vylez! Jsem unavená a nehodlám tě tu někde hledat!" Křikla jsem.
,,Violet!" Ozval se hlas znovu, tentokrát blíž. Najednou mi to došlo. Tenhle hlas neznám. Nikdy jsem ho neslyšela, jen ve snu a ještě někde... Ale kde?

,,Violet!" Ozvalo se do třetice. Ten kdo mě volala stál mezi keříky, ani ne pět metrů ode mě. Věděla jsem kdo to je. Byl to on, postava bez jména. Začala jsem zrychleně dýchat, srdce mi začalo bušit jako splašené.

On vystoupil z keřů. Měl velikou kapuci, přes kterou mu nebylo vidět do obličeje. ,,Violet." Zašeptal a začal dělat kroky ke mně. ,,Jsi krásná a odhodlaná. Dokonalá dvojice. Brzy se zase shledáme drahá. Velmi brzy, a ty se budeš muset rozhodnout. Ale ještě máš čas. Ještě nějaký ten měsíc, a učiníš veliké rozhodnutí. Zatím sbohem Violet." Dopověděla postava a zmizela znovu v lesíku. Zhroutila jsem se na zem.

Takhle mě o několik našel naštvaný Reed. ,,Kde si jako byla?! Thomas by mě zabil kdyby se ti něco stalo. Mimochodem, jsi v pohodě?" Zeptal se mě starostlivě. Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem naprosto viděšená. Nedokázala jsem se ani pohnout. Z ničeho nic mě vzal Reed do náručí a odnášel mě pryč. Nevyptával se. Pochybuju že by mu došlo co se tu stalo. Doufám, že Thomas nebude reagovat na moje setkání chlapce bez jména tak, jak očekávám, že reagovat bude.