Došli jsme až na konec ulice, a já očekávala že už kluky ten ohňostroj přestane bavit a otočíme to. To se ale jaksi nestalo. Grr! Místo toho jsme pokračovali dál zahrádkama. No super. Byla tu tma, nikde žádné lampy, a sníh. Plno bílého studeného sněhu. Začínaly mě z těch ran bolet uši.

Pak Reed pustil Thomase, aby zapálil nějakou červenou tyčku. Naprosto jsem nechápala o co šlo. ,,Běžte dozadu." Zahihňal se Peter. Když jsem se k otočení neměla přišel za mnou Reed, který mě chňapl za paži a táhl o kus dál. ,,Hej!" Vyjekla jsem když jsem málem ukouzla. ,,Hele já vím že se to teď nehodí, ale kdy naposledy jsi čarovala?" Zasyčel na mě. ,,Co je ti do toho?!" Zaprskala jsem na obranu. Jen pokrčil rameny a konečně zastavil. ,,Proč tak daleko." Řekla jsem otráveně. Nereagoval. Místo toho se hlasitě zasmál a mávl na Thomase a Joshe, kteří postávali na stejném místě.

,,Tak už to zapalte!" Protáhl Reed a podíval se na Petera který k nám právě přišel. Skoro nic jsem neviděla. Mžourala jsem skrz tmu která ležela v krajině. Najednou se kluci rozeběhli k nám. Uviděla jsem jak z té rudé tyče začali sršet jiskry. Kluci ji předtím zjevně zabodli do země. Zlaté jiskry létali kolem. Kluci se začali vesele smát. Jejich smích byl nakažlivý. Byla jsem šťastná. Přišlo mi to neskutečné. Kdoby to byl řekl že užvaněná Violet Fearchildová bude někdy postávat se čtyřmi kluky na ulici, a bude s nimi pouštět petardy. Kdo by to byl řekl že se mi může takhle změnit život?

,,Kolik je hodin?" Zeptal se Peter. Josh neochotně vytáhnul mobil,černý dotykáč. ,,22:00." Cože?! Už tolik? ,,Tak to už se vracíme." Poznamenal s povzdechem Thomas. ,,Snad nebudou naši úplně na mol." Ušklíbl se Reed. Měla jsem lehké nutkání ho nakopnout.

V obýváku seděli pouze dospělí. Holky posedávaly v pokoji pro hosty kde hrály hry. Anna i Klárka už byly pěkně unavené. Tak jsme je poslali do Klárčina pokojíku s tím, že když usnou potom je vzbudíme. Sami jsme se pustili do her. No a hádejte co jsme hráli, no jasně že flašku. Točili jsme plastovou lahví. Hráli jsme na pravdu a úkol a kdo nechtěl tu otázku, nebo ten úkol který mu někdo uložil, musel dát fant.

Reed zatočil lahví se zlomyslným úsměvem ve tváři. Modlila jsem se ať to nejsem já. Samozřejmě že to padlo na mě. Zase. Mám takové lehčí tušení že na láhev používá kouzla. Nechtěla jsem úkol. Bála jsem se toho co by vymyslel. No a fant jsem rozhodně dávat nechtěla. To raději budu říkat pravdu!

,,Proč se tvoje matka divila, když zjistila že chceš jít pouštět petardy?" Zeptal se mě Reed. Zbledla jsem. Tak on si toho všimnul? Všichni mě se zvědavostí sledovali. Bylo mi těžko když jsem si na tu událost vzpoměla. Byla jsem tehdy dost malá. Nějak jsem úplně zapoměla že bych klidně mohla dát fant a tak jsem na to odpověděla. ,,Když jsem byla malá stávala vzadu v zahrádkách stodola. Chodívali jsme si tam s ostatními hrát. Jednou tam kluci pouštěli petardy a zapálili ji." Řekla jsem nenuceně. ,,A to jako jenom kvůli tomu?" Vesele jsem přikývla. Ale to nebyla pravda. Kdyby ji jen tak někdo zapálil bylo by mi to jedno. Jenomže se to stalo trochu jinak. My jsme si v té stodole hráli. Přesně v tu dobu, kdy se to stalo. Stodola začala hořet. Spoustu ohně, křiku a žáru. Jako zázrakem jsme se dostali ven. Já a Steph. Znaly jsme se spolu odmalička. Stephiina matka je mamčina kolegyně.
Nikdo to nikdy nepochopil. Podle všeho nebyl způsob jak se dostat ven. Ale my to dokázaly.

Hra pokračovala velmi dlouho. Mnohokrát jsme se rozesmáli. Kluci vtipkovali a dělali blbiny. Potom pro nás přišli rodiče.

,,Tak doufám že nejste moc unavení protože vyrážíme pěšky na město." Řekl strejda George. Zakroutili jsme hlavami a rozesmáli se. Seběhli jsme po schodech a oblékli si bundy a čepice, v mém případě klapky. Mamka šla nahorů vzbudit Klárku a Annu. Měla jsem trochu strach, aby se Anna nezapoměla a nezačala poletovat. Mamka by z toho měla asi infarkt.

Celá naše mega parta vyšla na ulici. Klárka seděla tátovi za krkem a na čepici měla nasazené červené svítící růžky. Cestou jsem s Lydií hrála slovní fotbal. Kluci se požďuchovali jako malí a říkali si navzájem vtipy. Anna se držela Lydie za ruku, už byla unavená.

Na městě již postávaly hloučky lidí. Sem tam někde práskla petarda, ale jinak nic. Lydie odešla najít svého kluka.

,,Víte co? Zatímco se ostatní o půlnoci budou líbat, my bychom mohli udělat velké obětí, co vy na to?" Navrhla jsem. Kluci se na mě udiveně otočili, ale pak jen pokrčili rameny. Anička a Klárka hned souhlasily. ,,Deset!" Zaječel dav. Lidi začali přicházet blíž k městskému úřadu. ,,Devět!" Přiběhla k nám Lydie v ruku v ruce s pohledným blonďákem. ,,Osm!" ,,Pojďte uděláme kolo." Překřikla jsem dav. ,,Sedm!" Zprava si vedle mě stoupnul Thomas a zleva Klárka.,,Šest!" Usmála jsem se. ,,Pět!" Křičeli jsme jeden přes druhého.,,Čtyři!" Byla jsem šťastná, obličej mi zářil radostí. ,,Tři!" Zahihňala jsem se. ,,Dva!" Obejmuli jsme se kolem ramen. ,,Jedna!" Tak a... ,,Teď!" Páry se začali líbat, kamarádi se objímali, lidi výskali a vzájemně si přáli. Náš kruh se rozpojil. Tedy kromě mě a Thomase, který mě obejmul a špitl mi do ucha: ,,Všechno nejlepší do nového roku." Potom mě lehce líbnul do vlasů.

Oblohu začaly osvětlovat první ohňostroje všech barev. S radostí jsem se dívala vzhůru a ani jsem si neuvědomovala že mě Thomas stále drží okolo pasu. Na nebi se rozprostíraly barevné květy. Vypadalo to dokonale. Celý můj život je dokonalý, pomyslela jsem si. Připadalo mi jako bych se natahovala po zařící hvězdě štěstí.

To jsem si myslela, jak naivní! Tehdy jsem neměla ani nejmenší tušení co by se mohlo stát. Třeba  kdybych to věděla zachovala bych se jinak? Kdo ví...