Zůstala jsem zkoprněle zírat. Jennis? Ale...proč? Všechno se motalo okolo mojí malé sestry. Proč najednou změnil názor?

,,Hm. Takže, co s vámi provedeme? Jak očekávám, Thomasi, nedovolíš, aby Violet přešla ke mně co?" ,,Ne!" Zasyčel Thomas a majetnicky mi stiskl ruku. ,,Ani se jí nedotkneš." ,,No, takže v tom případě budu asi muset, zabít její malé kamarádky." Ušklíbnul se Fred a pohladil Amy po vlasech. Cítila jsem, jak Reed, stojící po mé levici, ztuhnul.

,,Prosím nech je být! Půjdu s tebou, ale pusť je!" Zafňukala jsem a pustila Thomasovu ruku. Ten mě okamžitě chytil za paži a stáhl zpátky. ,,Ne Violet, tohle ti nedovolím." Rozhodl se Thomas.
,,Nenechám je umřít!" Vzlykla jsem a pokusila se mu vytrhnout.
,,Poslechni ji. Není jiná možnost, Thomíku! Buď půjde za mnou, nebo její kamarádky zahynou. Vyber si Vio. Čekám na tvé rozhodnutí." Ani chvilku jsem nad tím nepřemýšlela. Promiň Thomasi. Už jsem se chystala odpovědět když v tom-

,,Je ještě jedna možnost, Frede. Na kterou jsi zapomněl." Ušklíbnul se Thomas. Ozval se hluk. Za muži, kteří věznili v sevření Amy a Jennis se někdo objevil. Oba dva Fredovi poskoci leželi v bezvědomí na zemi. Za nimi stála Thomasova maminka. Blonďatou hřívu měla vyčesanou do copu a oči jí plály odhodláním.

Fred zavrčel. Obrátil se k Thomasově matce a jediným pohybem ruky ji odhodil stranou.

A najednou se to semlelo. Všichni se pustili do útoku. Ze stodoly vyběhlo asi deset Fredových mužů a my proti nim.

Nevěděla jsem co mám dělat. Jo, hodněkrát jsem viděla všechny možné souboje. V televizi. Když jste součástí boje, je to něco jiného. A ještě k tomu čarodějnického. Všichni po sobě mrskají všemožná zaklínadla a vy nemáte ani páru kdo je kdo. Nevíte s kým bojujete a kdo je váš nepřítel. Nevíte vůbec nic.

,,Joshi, pozor!" Křikla jsem na Thomova bratrance a mrskla omdlévací kouzlo po muži vedle něj. Připadala jsem si jako v Harry Potterovi.

Rychle jsem uskočila a vyhnula se tak kouzlu nějakého pitomého holohlavce. Hodila jsem po něm kouzlem, ani jsem nepřemýšlela nad tím, jaké to kouzlo bylo. Vyhnul se. Krucinál.

Začala jsem ustupovat. Tlačil mě dozadu a já byla nucena couvat. Ne, ne, ne! Pitomej holohlavec! Zaútočil odhazovacím kouzlem. Trefil mě. Odletěla jsem jako hadrová panenka a vrazila bokem do dřevěné stodoly. Sesunula jsem se k zemi. Ruce jsem měla odřené a tekla mi krev.

Kouzlem mě zvedl ze země a rukou mě chytil pod krkem.
,,To bylo celkem lehké." Ušklíbnul
se pan Holá Hlava. ,,To si jenom myslíš." Procedila jsem skrz zuby a namířila mu rukama na čelo. Odmrštila jsem ho přes celé bojiště.

Spadla jsem na zem a zakuckala se. Málem mě udusil. Rychle jsem se zvedla a vběhla mezi klubko bojujících. Chtěla jsem najít Freda, ale nikde nebyl.

Svoji magickou silou jsem škaredě zranila černovlasého týpka s tetováním na ruce. Asi jsem mu zlomila nohy. Au. Nějak jsem si neuvědomovala co vyvádím.

Chvilku jsem měla volno, a tak jsem se rychle rozhlédla, komu bych mohla pomoci. Uviděla jsem malou Annu, jak zápasí s obrovským chlápem. Muž ji hodil na zem a vytáhl nůž.

,,Hej! Balvane!" Křikla jsem na něj a vší silou jsem mu vrazila pod kůži kouzlo. Začal hořet. Rozběhla jsem se k Anně, ale někdo mě praštil. Spadla jsem na zem a spoutaly mě provazy.

,,To si ze mně děláte srandu!" Zaječela jsem. Honem, honem, praskněte! Nemohla jsem se soustředit. Před sebou jsem uviděla Freda. Provazy pukly a já se rozeběhla k němu. Jediným máchnutím ruky mě zastavil na místě.

,,Anno!" Křičela jsem. Z očí se mi vyhrnuly slzy. ,,Prosím! Nech ji být." Vzlykala jsem. Škodolibě se na mě usmál a vzal do ruky kudlu, kterou upustil ten plápolající muž. Ne, nesmí zemřít. ,,Anno! Uteč." Zakřičela jsem. Nesmí zabít Annu. To radši mě.

A najednou se to stalo. Najednou jsem na zemi místo Anny ležela já.

,,Ty jsi vážně přirozený talent Violet. Pojď. Musíme si promluvit." Zasmál se Fred a mávl rukou dozadu, čímž osvobodil Annu z kouzla, které na mě přes chvílí seslal.

Hned potom nás přemýstil do stodoly a zavřel za námi vrata.

,,Co po mně chceš?" ,,Abys přešla na moji stranu. Je to tak těžké?"
,,Ano. Je." ,,A mohla bys mi říct proč, má drahá?" Vyzvídal Fred.
,,Jsi zlý." Odsekla jsem mu. ,,A ty snad ne?" Zavrčel na mě.

,,Ty si myslíš, že jsi ta hodná, co? Ale oba víme, že ne! Vzpomínáš si na to, jak jsi se chtěla pomstit Amy, za to, že vyžvanila Jennis a Steph to o tom tvém chlaci, do kterého ses zakoukala. Celou hodinu matematiky jsi pak vymýšlela pomstu. Byla dost hnusná. Jak, že to přesně bylo?" Smál se. ,,Ale neudělala jsem to!"
,,Protože se ti omluvila, jinak bys to udělala." ,,Ne! Je to kámoška. Jí bych nikdy neublížila." Zaječela jsem a zhroutila se na podlahu.

,,Ale prosím tebe Violet. Oba víme, že mám pravdu. No ták! Poddej se tomu. Buď dark witch." Zašeptal mi do ucha. Ne! Tohle neudělám. Neodvrátím se od svých přátel.

Udělej to! Přidej se k němu. Uvidíš, bude to spràvné rozhodnutí.

Ne!

,,Přestaň mi lézt do hlavy!" Zasyčela jsem na něj a zaútočila. Začali jsme po sobě házet kouzlama. Vyhýbala jsem se celkem bravůrně, ale za chvíli už jsem nemohla.

Odhodil mě stranou jen pouhou myšlenkou. Postavil se nade mně a s úšklebkem na tváři se mi podíval do očí. ,,Moje malá Violet, kdy už konečně pochopíš, že se mé síle nevyrovnáš? Kdy se už konečně vzdáš a přestaneš bojovat?" Ignorovala jsem bolest a nadzvedla se.,,Nikdy, nikdy se nevzdám. Nikdy se to nestane." Zasupěla jsem a zase klesla.

Dveře stodoly se otvřely a dovnitř vběhlo několik našich.

,,Nech ji na pokoji, Frederiku!" Rozkřikla se na něj jeho sestra. Fred se na ni znechuceně podíval. ,,Ty furt ještě žiješ? Ach jo. Jak dlouho mě budeš ještě otravovat ?" Odfrknul si Fred. Steph měla na krajíčku. V jejích teskných očích se leskly slzy.

,,Já jsem tvoje sestra Frede! Vždycky, ať ses zachval jakkoliv jsem tě měla ráda a ty mi řekneš tohle? Ty hnusnej patolízale! Shnij v pekle!" Rozbrečela se Stephanie. Bylo mi jí hrozně líto. Cítila jsem její bolest. Hned se kolem ní shlukla Amy a Jennis.

,,Všichni odejděte! Tuhle válku jste prohráli. Violet přechází na moji stranu." Rozhodnul za mě Fred.
,,My, ale neodejdeme Frede." Prohlásil Josh. Bylo jasně vidět, jak už tohle dohadování Freda nebaví. Znuděně se otočil k Joshovi čelem. ,, Fajn. Jak si přeješ." Ušklíbnul se a namířil na Joshe rukou. Josh se v agónii zhroutil na podlahu a chytil se za krk. Začal sebou cukat a potom...

Vydechnul. Úplně naposledy. Byl mrtvý.

,,Joshi!" Vykřikla jsem a pokusila se postavit na nohy. Ne, ne, ne...

,,Jak můžeš být tak zlý! Tys ho z-zabil. O-on..." Třásla jsem se. nedokázala jsem dokončit větu. Ten pocit je příšerný. Někdo právě odešel. Ano, můžete si říkat, že je třeba někde mezi andílky a společně se smějí a kde jaké kraviny. Ale co když je pravda úplně jiná? Nikdy v životě se s danou osobou již neuvidíte. Už nikdy se spolu nepodíváte na telku, už nikdy vám ten člověk neporadí s domácím úkolem. Nikdy už se mu nepůjdete pochlubit, že máte kluka/holku. Už nikdy vám neřekne : ,,Ty jsi nám asi dospěl."  Víte jaké to vůbec je? Už někoho nikdy nevidět. Nechat duši odejít pryč z našeho světa?

 Všichni začali jakkoliv útočit na Freda, ale ten byl moc silný. Svázal je dlouhými liánami ve vzduchu, kde jen tak bezmocně viseli. Vztek jim naprosto převálcoval mysl a nikdo nedokázal normálně přemýšlet. Ani já ne. Stále jsem viděla před očima Joshův radostný úsměv, když zjistil tu novinku, že já a Thomas je pár. Přestože, byl Josh Thomův bratranec, přišlo mi to, jakoby byl spíš starší brácha. A teď...

,,Ty bastarde..." Zasyčela jsem, neschopna ze sebe cokoliv jiného dostat. Tohle byla poslední kapka. Začala jsem rychle sbírat síly. Za tohle mi zaplatí.

,,Ale no tak, Violko. Oba víme, kdo z nás dvou je ten silnější, a taky, nezapomeň na to proroctví, zlatíčko. Takhle to přeci musí skončit-" ,,Mýlíš se." Zamumlala jsem a opatrně si sedla do kleku. ,,Co? Co to blábolíš? Asi už je ti zle, že ano? Ale neboj se uvidíš, že-" ,,Drž už konečně hubu!" Zaječela jsem hlasitě. Fred se zarazil a překvapeně mi pohlédl do tváře. ,,Violet-" Nedořekl, protože v tu chvíli ho skolilo moje zaklínadlo. Smrtící zaklínadlo. Už nebude zabíjet další nevinné lidi.

,,Nemůžeš..." Zachraptěl a snažil se doříct větu. ,,To proroctví..." Skuhral dál. ,,To proroctví vůbec nemluví o tom, že přejdu na tvoji stranu, Frede. Tam se mluví jenom o tom, že syn Nejmocnějšího si příjde pro dceru Nejmocnější, nebo tak nějak. Nic o tom, že s ním ta dcera půjde tam není. Je mi líto. Štval ses za předem ztracenou hvězdou." Zasyčela jsem a dívala se jak se mu z očí pomalu vytrácí život.

 ,,Celý můj život...ztracený. Stephanie...odpusť mi..." Vydechl Fred a hlava mu klesla na stranu. Otočila jsem se ke svým přátelům, když v tom mi kolem hlavy probleskl zelený paprsek. Celá bledá jsem se podívala, kam dopadl. Jemná dívenka se zlatými vlasy naposledy zamrkala. Na tričku jí vykvetl rudý květ. Tuhle krev zavinil nůž, kterým chtěl Fred a jeho kumpán zavraždit Aničku. Byl to Fred, ten kdo nůž vymrštil kouzlem. To on je zodpovědný za Jennisinu smrt. Naposledy se ještě pomstil.

Víte jaké to je, když vám umře někdo blízký? V mém případě zatím Jennis a Josh. Nevím kolik dalších jsem ztratila kvůli hloupému proroctví. Ano, hloupé proroctví. Být čarodějkou není tak lehké, jak se zdá. Ano, učit se, ale to je vedlejší. Musíte se umět ovládat. To je na tom to nejtěžší. Jeden jediný výbuch vzteku a můžete hodně ztratit.

Co je to smrt? Odchod lidské duše na jiné místo? Existuje nějaké peklo či nebe? Je v nebi hezky? Tak jako se vypráví v pohádkách? Někteří na tomto světě se to nikdy nedozví. Ale až nadejde jejich čas...

Smrt je to co nás děsí, ale zároveň i to co nás všechny potká, teda pokud se nevymyslí nějaký ten lék nesmrtelnosti. Smrt je strach. Smrt je smutek. Smutek, který možná čas vyléčí, ale přece jenom nám v srdci zůstane chladné místo. To bude vzpomínka. Vzpomínka na ty, kteří nás již opustili. A my můžeme jen doufat, že se s nimi zase někdy shledáme. Doufání je vlákno, které nás s tím člověkem spojuje navždy. Doufání v to, že se s ním/ní opět uvidíme, obejmeme se a navždy zůstaneme spolu, jako rodina, pár, kamarádi. Taky doufám, doufám v to, že se s nimi setkám. Doufám v to, že mi navždy zůstanou v srdci, i kdybychom se již nikdy nesetkali.

Být čarodějkou je zvláštní. Díky kouzlům jsem našla nové přátele a dokonce i kluka. Zjistila jsem pravdu o své rodině. Díky zjištění, že jsem čarodějka jsem dostala mnoho věcí, ale i mnoho jsem jich ztratila. Ale já vím, že přestože vám život přinese jakékoliv potíže, jakékoliv ztráty a smutky, čas vás uzdraví. Čas vám pomůže zahojit snad všechny šrámy na duši. Čas je sám o sobě zvláštní, že ano? Přemýšlejte nad mými slovy. Pokud potřebujete něco změnit, změňte to. Pokud se potřebujete někomu omluvit, učiňte tak, abyste toho jednou nelitovali. Abyste jednou nelitovali toho, že jste něco mohli udělat, ale vy jste to neučinili. Dokud máte čas, změňte svůj život. Protože život to je to jediné, s čím na náš příjdete a s čím i z našeho světa odejdete.